O uctívání andělů

Tato „záležitost“ je tématem tak širokým, že je obtížné je v krátkosti naznačit. Má mnoho vrstev významových a je přítomno v různých epochách lidstva.

Nebeské bytosti, které bychom mohli označit za andělské, bychom našli takřka ve všech kulturách. Anděl je v krátkosti nebeský posel, průvodce, inspirátor. Jsou zmiňováni pod různými jmény ve starověké Indii, Tibetu, Mezopotámii, Egyptě, Řecku, Palestině a mnohde jinde.

Samostatnou kapitolou je pak uctívání andělů v řadě magických škol, v ezoterických kruzích.

Zajímavou otázkou je, proč v hebrejském biblickém a později v křesťanském směru nebylo většinou doporučeno anděly uctívat, i když jejich existence byla uznávána.

Souvisí to s mnoha okolnostmi, ale velmi výrazně s tím, že jsou andělé minimálně dvou skupin. Ti, kteří se podílejí a vyjadřují vše ve shodě s Bohem, podílejí se na Jednotě Božího království – a pak ti vzpurní, falešní andělé, které se přidali k Odpůrci (Luciferovi, Satanovi). Protože mezi lidmi nebývalo mnoho těch, kdo umějí danou přítomnost anděla rozlišit v těchto dvou variantách, bylo tu nebezpečí, že někdo počne magicky uctívat anděla padlého, který se vydává za anděla od Boha.

Podobně byl jistý ostych v nějaké systematické nauce o nebeských hierarchiích, do které vnesl světlo až Dionýsios Areopagita v 6 století n. l.  a po něm několik dalších.

Je pozoruhodné, jak se k uctívání andělů stavějí někteří zástupci soudobé ezoteriky. Uctívání „samostatně schopných andělů“ je velmi populární: „Anděl hojnosti“ – „Anděl tantrického splynutí“ – „Anděl dvojplamene“ – „Anděl osvícení“ a mnozí další, jsou jen úkazem nepochopení, že „každý anděl je především v souladu s Božím Slovem“, nikoli samostatnou magickou figurkou k upotřebení ezoterické lačnosti.

Taciánův Diatessaron aneb harmonizace čtyř evangelií

Postava a spisy, o kterých zde bude řeč, jsou v mnohém ve své starobylosti a hloubce pohledu pozoruhodné. Existují všemožné domněnky o tom, jak byla novozákonní evangelia uměle poskládána a v jak pozdní době byla finalizována. Právě Tacián je příkladem, jak mylně někdy kritikové smýšlejí.

TACIÁN SYRSKÝ (lat. Tatianus) byl původem z východní Sýrie (nebo spíše Asýrie), kde se narodil roku 120 n. l. Zemřel ve stejných krajích roku 173 n. l. Mateřským jazykem mu byla řečtina a syrština, byl rodem Syřan. Křesťanství přijal v Římě, kde byl žákem Justina Mučedníka. Poté odešel opět na Východ, kde vyučoval a měl vlastní křesťanskou školu. Živil se zřejmě jako učitel rétoriky.

Ač byl Tacián velmi zbožným a křesťansky pravověrným mužem, neunikl tehdejšímu podezírání z hereze, bludařství, spojovaného s gnostickou sektou enkratitů (zdrženlivých), zřejmě nespravedlivě. Tacián patřil k apologetům, tedy obhájcům křesťanské víry. V jeho spise Promluva k Řekům najdeme řadu příkladů, kde se snažil ukázat, že řecká kultura a učenost jsou spíše jen předstupněm biblického poznání a moudrosti duchovní. Proti Taciánovi zřejmě vystoupil tehdejší církevní pronásledovat gnostických a heretických spisů Irenej z Lyonu, který jej měl podezírat z toho, že se údajně odklonil od církevního učení svého učitele Justina Mučedníka v Římě (po jeho smrti). Pro tato podezření nemáme ale žádného dokladu.

My se zde ale budeme věnovat oběma zmíněným spisům.

Diatessaron značí sjednocení a harmonizace čtyř evangelií v jednu harmonickou knihu, sepsanou jím v syrštině. Dnes ale máme pouze překlady spisu, nikoli již syrský originál. Tento spis byl používán ve východní syrské církvi až do 5 století n. l. Diatessaron je spisem, který měl za cíl usoustavnění kanonických evangelií do jediného spisu. Patří k velmi rané sumarizaci evangelijní zvěsti a byl vytvořen mezi lety 150 n. l. až 160 n. l. Církev (mimo východní oblasti) tento sjednocující evangelijní počin později odmítla.

Anglický překlad Diatessarónu (evangelijní harmonizace) se dá v pdf stáhnout ke čtení zde:

Diatessaron pdf

Vedle harmonizace evangelií ještě zmiňme podstatná vyjádření Taciána Syrského, týkající se původu a působení lidí, andělů a démonů ve světě.

„O DÉMONECH – jejich původ a působení ve světě. 

(3) S anděly a lidmi se to má takto. Moc Slova, jež má v sobě znalost budoucnosti, co má nastat nikoli podle osudu, ale z rozhodnutí těch, kdo mohou svobodně volit, předpovídala budoucí události, a tak svými zákazy bránila tomu, co je špatné, a chválila ty, kdo zůstávali dobří. 

(4) A když lidé a /andělé/ začali následovat toho, kdo byl chytřejší než ostatní /hada/, neboť se zrodil jako první, a prohlásili za Boha odpůrce Božího zákona, tehdy moc Slova vyloučila ze své blízkosti podněcovatele vzpoury i jeho následovníky. 

(5) Ten, který vznikl podle Božího obrazů (tj. člověk), se stává smrtelným, když se od něho mocnější Duch vzdálil. Kvůli tomuto přestoupení a pro tuto nerozumnost je zřejmé, že první zrozený je démonem a stejně ti, kdo ho napodobili. Jeho démonské zjevy (zjevy podobné stínům) se staly vojskem, a jelikož mají svobodnou vůli, byly vydány své nepolepšitelnosti…

…(8) Cílem jejich rebélie se stávají lidé. Ukázali jim nákres hvězdných konstelací – jsou jako ti, kdo hrají v kostky – a zavedli osud jako cosi velmi nespravedlivého. 

(citace: Tacián, Promluva k Řekům, nakl. Oikoymenh, Praha 2016, str. 94 – 95)

Zajímavý a podnětný je také Taciánův pohled na lidskou duši. Na rozdíl od řeckých filosofů o ní nepraví, že je nesmrtelná, ale naopak, že je smrtelná.

LIDSKÁ DUŠE: úsilí o spojení s Duchem a intriky démonů. 

13. (1) Duše, Řekové, není sama o sobě nesmrtelná, ale smrtelná. Avšak i ona může dosáhnout toho, že nezemře. Pokud nepoznává pravdu, umírá a zaniká spolu s tělem, později při zániku světa povstává spolu s tělem a jako trest přijímá smrt v nesmrtelnosti. Kdežto duše, jež poznala Boha, neumírá, i když na čas zaniká. 

(2) Sama o sobě je totiž temnotou a není v ní žádné světlo. To se praví i slovy: „Temnota světlo nepohltí“, neboť duše sama nezachránila Ducha, ale byl to Duch, jenž zachránil duši. Světlo pohltilo temnotu – Slovo je zde Božím světlem a nevědomá duše temnotou. 

(3) Proto pokud (duše) žije sama, kloní se dolů k látce a umírá spolu s tělem. Pokud ale dosáhne spojení s Božím Duchem, nezůstává bez pomoci a vystupuje do těch míst, kam ji vede Duch. Jemu náleží přebývat na výšinách, jí přísluší vznik zdola. 

(4) Duch tedy na počátku žil s duší, avšak opustil ji, když ho nechtěla následovat. Duše si však zachovala jiskru jeho moci, a protože kvůli odloučení nemohla hledět na to, co je dokonalé, byla při hledání Boha oklamána a vytvořila podoby mnoha bohů, jak ji k tomu navedli démoni svými úklady. 

(5) Boží Duch není se všemi, ale jen s těmi, kdo jednají spravedlivě. A jelikož se v duši (takových lidí) usídlil a je s ní zcela spojen, sdělil to, co bylo skryto, skrze proroctví ostatním duším. 

(6) Duše, které uvěřily /této/ moudrosti, pro sebe získaly sourodého Ducha, kdežto ty, které neposlechly a odmítly služebníka Boha, který podstoupil utrpení, dokázaly, že jsou spíše Boží protivníci než Bohu oddané.“

(citace: Tacián, Promluva k Řekům, str. 115 – 119)

(3) DÉMONI neumírají snadno – nemají totiž hmotné tělo. I když jsou živí, konají to, co náleží smrti. Sami umírají tolikrát, kolikrát naučí své následovníky hřešit.

15. (1) Naším úkolem je napříště znovu hledat, co jsme měli, ale ztratili, spojit duši se svatým Duchem a vytvořit svazek podle Božího záměru. (2) Lidská duše je tvořena z mnoha částí, ne jen z jedné. Je totiž složená, proto ji lze vidět prostřednictvím těla. 

(tamtéž, str. 119 – 121)

Chvála kristovství

Zvolil jsem v tomto článku výraz kristovství oproti běžnějšímu a zavedenému výrazu křesťanství. Píši v něm jako člověk, který není v žádné církvi, nechodí do kostelů (až na výjimky, kdy mne osloví daná stavba a vnitřní prostor), nebyl jsem k žádné víře veden ani vychován… A tak je má chvála vlastně dosti „podezřelá“.

Obracím se v ní k duchovní události, která podle mě zásadním způsobem ovlivnila nejen běžné lidské dějiny a kultury, která byla v nejvyšším smyslu duchovním průchodem Nebeského v pozemské. Takové, která nemá v pravém slova smyslu dějin, protože je přímým vstoupením absolutního, věčného do časnosti. Přitom nemá smyslu upírat význam ani dalším duchovním vlivům či bytostem, třebas Buddhovi Šákjamunímu, Mánímu, Krišnovi, Zarathuštrovi a mnohým dalším.

V naší dnešní, převážně úpadkové době (pozn. rozhodně ne nějaké duchovně vzestupující do páté či bůhvíjaké dimenze, jak tvrdí někteří pseudo-ezoterikové) je velmi populární ztotožňování kola s vozem a mixážní pult domněnek a představ. Řada lidí si vylévá svá nestrávená traumata – svádíce je tu na politiky, tu třeba na „křesťanství“, kterým míní převážně katolickou církev v dějinách po stránce jejich římsko-mocenského počínání či periody inkviziční.

To, co je však podivné na dnešním novopohanském či kverulantském běsnění vůči všemu, co „zavání“ křesťanstvím, je stejné počínání, jaké sami kritici vyčítají oné církvi. Jalo by se z heretiků stali pohanští Vesmíru otcové, odsuzující vše, co jejich staronovému kultovnímu společenství překáží ve výhledu.

Lidé často sami neschopní se vydat do duchovních sfér a přesvědčit se o uspořádání duchovních sil, o duchovní moudrosti a síle bytostí nebeských (o jejich smyslu a významu), tu náhle žlučovitě napadají vše židovské, biblické, křesťanské… Otázka správná zněla by: „Proč toho mají zapotřebí a kdo jim co teď nebo kdysi udělal?

Přitom nám všem nedochází, že pokud jsme nyní svojí volbou inkarnace Slovany, mohli jsme v té předchozí býti Němci, Angličany, dříve Římany či právě Židy nebo Egypťany.

Chvála kristovství míří k Tomu, kdo je onoho výsostného hoden sám o sobě, v nejvyšší míře. Naše „uctívání“ ve smyslu kultu bylo by zde zhola zbytečné, vždyť přišel naopak připomenout živost duchovní zkušenosti, ne její umrtvení. Rozehřát lidská srdce a odvanout šalbu pouhého rozumářství, nebo přemrštěné askeze. Kdo byl a je u Boha přímo v jeho kvalitách absolutních, které stále osvědčuje. Nikdo z jeho kritiků nedosahuje svými kvalitami této Boží úrovně a kdo se pouští do jeho odsudků, sám jen ukazuje, v jaké domýšlivosti vězí.

Máme si snad myslet, že veškerá výsostná duchovní, filosofická, malířská, hudební, básnická a jiná jím inspirovaná díla, vzniklá z doteku s Kristem jsou nicotností? Máme si myslet, že Beethoven, Mozart, Čajkovskij – Mark Chagall, Rafael, Rublev, Michelangelo – Dante, Rilke,  Březina, Goethe – Órigenes, Tomáš Akvinský, Hegel, Solovjov a mnozí další nebyli inspirováni Kristem, kristovstvím a křesťanskou zvěstí?

Je dnes móda úpadku a tak si někteří v osleplém stavu stahují informace z „astrálních polí“ a od bytostí odtam „inspirujících“. Jsa takto v pocitu velkého odhalení, vedou spíše jako jednoocí slepé. Kam je vedou? Kdoví…

Mnozí mohou namítnout, že bylo také v dějinách nemálo těch, co Krista, křesťanství a různé církve kritizovali. A je to tak. Leč kritika od „kritiky“ se liší.

Můžeme kritizovat lidský zlořád, zlořád třeba i církevní – kde skutečně lidé konali věci zvrhlé a odporné. Tím ale ukazujeme pochopení a přání ke zbavení se takových „sil zlovolných“, k cestě ctností a ryzosti. Nemá smyslu posuzovat, jestli si v dějinách násilněji počínali stáří Řekové, Egypťané či Římané, Keltové, nebo pozdější římskokatolické tažení v různých částech světa. Vždyť mučedníků pro víru bylo třeba právě v okruhu raného křesťanství bezpočet. Jestli se někdo domnívá, že třeba Mayská nebo Aztécká kultura neprolili potoky lidské nevinné krve, je na velkém omylu. Vždy byl, je bude rozdíl mezi lidmi duchem a ctností vysplějšími a těmi, kdo v magické či jiné zaslepenosti „prahnou násilím měnit poměry“.

Řadu let jsem se učil praktikovat hlubinné praxe buddhistické. Byl to pro mne určitý stupeň zkušeností. S tím, jak jak se mi otevírala napřímo postupně oblast duchovních zkušeností (ostatně nijak rozsáhlých) jsem si mohl všimnout: v duchovních sférách nad-astrálních jsou si čisté bytosti bok po boku, praobrazům: katedrále nevadí mešita, indiánské chýši nevadí templ, buddhistických mistr může být vedle indiánského šamana, mystik vedle světce. Důvod je jednoduchý. Poctivé duchovní poznání vždy míří do středu a sjednocuje. Nebývá syceno odporem, rozkolem, hněvivým osočováním či falsifikováním něčeho, co má čistý princip a základ. Nejpodstatnější je čistý záměr a odvaha přijmout a podstoupit.

Má chvála kristovství míří k Němu, který může být přijmut nebo odmítnut. Tak jako může být odmítnuta cesta sjednocenosti v srdci. V tom je lidská svoboda rozhodování, volba životních cest, i těch nebeských. Jen přeji ze srdce každému, aby se více propojoval s Tím, kdo/co sjednocuje, než s tím, co rozvrací a osočuje.

Krásné dny adventní přeji.

Víc a více zasvěceni čemu?

Obr. Órigenés

Doby, kdy se dal výraz „zasvěcení“ vztahovat ke skutečnému (lidskému či duchovně poutnickému) celoživotně „odpracovanému“ posunu, který vedl hlavně ke skutečné SLUŽBĚ druhému, spíše minuly.

Získat zasvěcení, kterým nebudu druhým předně sloužit nemá smyslu pozitivního žádného. Je to jen ega hra. A pokud dnes někdo hovoří o nových mysteriích, je více než kdy dříve potřeba vnímat, kdo takové přísliby zmiňuje. Jestli nějaká „narychlo“ mysterijně políbená (zvědomělá) fanynka ezo sféry, aneb nějaká tradice, která skutečně trvá stovky let s autenticitou svých učitelů, znalostmi, opřena skutečně o pokorné obrácení se k Jedinému, Zdroji všeho.

Tak, jako je tomu i v jiných případech z okruhu tajuplna, tajnosnubna a ezoterična – žijeme v době poměrně těžké „pojmové a slovní devalvace“ všeho opravdového a odpracovaného. Hrajeme si často spíše v hrátkách ezoterického lechtání bránice, žoviálnosti, vychlámanosti bratříčkování a kecálistiky, abych to označil dost odborně. 🙂 A k tomu velké obhajoby, jak je třeba hlavně přát sobě, být si bohem/bohyní a umět mluvit o věcech, které jsou bez podstaty.

Málokdo co skutečně dnes do hloubky roky studuje v čtené formě, natož aby trávil hodiny na zvoleném ústraní někde v divočině, s tím, že chápe to, že mystické či jakékoliv hlubinné poznání a pochopení se nezískává „na trhu“, ani před kamerou.

Se zasvěceními je to přesně tak: nikdo, kdo chápe, že sjednocení lze dosáhnout jen a pouze obrácení se k Jedinému, k Bohu, nebude sám sobě a druhým nalhávat, že objevil tajuplné, skryté,  k němu náhle seslané „energie božstev“… že zaháčkováním v nějakém ezoterickém „energetickém“ systému se dosahuje vzestupu do 5. (či kolikáté) dimenze… že „přijímání vesmírných kódů“ z bůhvíjakého astrálního „Windows v mysli“ se cokoliv skutečně duchovně posouvá.

Při velkém zjednodušení vnímám jen dvě linky a výběr může být až nelítostně určitý:

– buď se ženeme za fantastickým, domýšlíme se být „bohyněmi“ /božstvy/, lneme k neustálému HLTÁNÍ ČÍCHSI PRAVD o jakýchsi vesmírných portálech a kódech pro vyvolené – a pak jsme si vybrali hluboký stav dualismu ve své mysli, na kterém božského není nic… neb jdeme od Zdroje, ne k němu…

– anebo si všímáme svého, občas dost mizerně se vynacházejícího lidství, (natož abychom si snili nějaké božské aury o sobě), počínáme sklánět pyšnou hlavu k tématům dokonale zasutým, jako jsou pokora, usebrání a tichost v prostém konání. Pak, vnímaje onen přesah Jediného skutečného duchovního ZDROJE, učíme se tiché modlitbě a meditaci s přijímáním a prosbou o nápomoc v těžkém procitání ze svých nafouknutých sklonů, sebedojímání, sebecitu, chtivostí a dalších pozoruhodných nectností.

Jsou dvě cesty, v zásadě, tak jako je člověku dána nejkrutější a nejlaskavější zbraň: svobodná volba.

Regresní, progresní, inspirační terapie

 

Obr. David Newbatt – Harvesting the Grain

Pro někoho může být důležité, ujasnit si základní důvod, proč se zabývat a jít na regresní terapii, nebo se zúčastnit přímo kurzu regresní terapie. To samé se může týkat otázek tzv. progrese, progresní terapie inspirační. Pokusil jsem se vlastními slovy tyto směry jasně pojmenovat.

Regresní terapie (podle mého náhledu) pomáhá tam, kde se opakovaně vynořuje bolestné téma, zátěž, nemoc, nesnáz – nebo něčí negativní vliv.

Kurz regresní terapie učí teorií i praxí, jak pomáhat svým bližním a klientům (ale i sobě), co nejvíce s vracejícími se, znovu a znovu se ozývajícími bolestnými tématy. Ukazuje a aplikuje zákonitosti a principy. Samozřejmě i zde se pracuje s odstraněním nežádoucích vlivů, ale ukazuje se, z jakých důvodů byly u koho přítomny.

Progresní terapie ukazuje inspirační možnosti v tom, kam svůj život dál orientovat poté, co jsou hlavní řetězce bolestných a psychicky zatěžujících věcí pořešeny. Zaměřuje se především na charakter možných změn a na principy, jak „posuny“ mohou fungovat.

Kurz progresní inspirační terapie ukazuje v teorii a praxi celou logiku příčin a následků v inspirujících cestách k vyšší vitalitě, lidskému i duchovnímu pokroku a radosti. Zde má také velký smysl ukázat propojení s možnými technikami exteriorizace, meditační mi technikami a duchovně zaměřenou prací.

Ani jeden druh že zmíněných terapií či kurzů se neobejde bez práce na úrovni duše a ducha – v žádném z nich nevystačíme s běžným vědomí, myslí a snahou vše „okomentovat“ a „vyřešit“ hlavou.

Zatímco jedna část terapeutů zapojuje při terapiích a kurzech hlavně složku „cítivé duše“ (a obecněji lidské astrality), která vyzrcadluje určité záběry z minulosti, a používá tak mediumitu (jasnovidnost) měsíční, pasivní – jde druhá část terapeutů přes úroveň lidského ducha a jeho samostatné vystupování do minulostních nebo i přítomně budoucnostních směrů. Takovému druhu práce se pak říká jasnovidnost sluneční. Oba termíny pocházejí z okruhu prací duchovědných Rudolfa Steinera, ale jsou dobře ukázatelné i v regresních a progresních terapeutických směrech. Oba druhy práce terapeutické mají své výsledky, někdy velmi rozdílné.

Poslední věc se pak váže ke dnešnímu pojmosloví terapeutickému. Stále více přibývá přívlastků regresních „nových“ metod: kvantová regresní terapie; spirituální regresní terapie; hologramická regresní terapie; regresní terapie období mezi životy; regresně reinkarnační terapie… a mnohé další.

K tomu se dá říci, že každá účinná regresní terapie by měla mít důkladně zpracovánu a v mnohaleté praxi ověřenou teorii (pozn. pokud možno až na úroveň pojmů vědecky definovaných v teorii a prakticky fungujících v praxi samotné). Každá regresní terapie hodná svého jména pracuje buď na úrovni duše nebo ducha. Je tedy „spirituální“ v každém případě. Běžné vědomí se totiž do skutečně minulostních vybavování dostat neumí, ani lidská mysl ne.

Brát vážně úroveň lidského ducha pak značí, že se učíme si řešit aktivně svoji „poškozenou“ minulost pro to, abych si u takto uspořádaného volného výhledu mohli tvořit „nezatíženou“ budoucnost na úrovni ducha a duše. Radostněji a vlídněji, lidsky i ducha přítomně.

Kompletní struktura kurzů HAP I., II., III. a kurzů PNTh

Struktura kurzů Hlubinné abreaktivní psychoterapie vychází přímo ze specifických oblastí a témat, kterým v teorii a praxi HAP věnujeme pozornost.

Kurzy HAP I. jsou také někdy označeny jako „základní“, protože poskytují nezbytný základ pro terapeutickou regresní práci. Vycházíme z odborných skript Psychoterapie I. a Teorie osobnosti zakladatele a hlavního učitele HAP Ing. Andreje Dragomireckého. V prvních dnech kurzu se důkladně seznámíme s teorií a funkcemi psychiky, s tím, jak se tvoří bolestné události ve stavu zúženého vědomí, a jejich časové stopy, co jsou to řetězce engramů a jak s nimi pracovat. Dále se více dozvíme o podstatném rozdílu mezi „vzpomínáním“ a „asociačním vybavováním si“, a jaký léčebný efekt vybavování si engramů přináší, a jak dochází k abreakci, katarzi (trvalému odreagování traumatu). Větší část kurzu je věnována samotné praxi pod vedením lektora.

Kurzy HAP II. bývají označovány jako „pokročilá úroveň HAP“, vycházející z knihy Andreje Dragomireckého Psychoterapie II. Kurz se zaměřuje na odbornou práci na úrovni ducha – zejména pak na identifikaci a odvádění tzv. přivtělených duší, práci na dálku, odstranění negativních vlivů entit či působení někoho v negativním smyslu. Budou také zmíněna duchovní města a možnosti exteriorizace v terapeutické praxi, což bude podrobněji rozvinutou v kurzech HAP III.

Kurzy HAP III. bývají označovány jako „speciální“. Je v nich kladen důraz na rozvinutí některých témat z kurzů HAP I. a HAP II. – zejména na práci a pomoc v okruhu negativních (astrálních, magických) vlivů na klienta či terapeuta, rozlišení těchto vlivů po stránce jejich zdroje, možností a zájmů. Velká pozornost je také věnována tématu vlastní ochrany terapeuta a klienta. Mezi další probíraná témata patří metody exteriorizace (vytělesnění) s terapeutickými a poznávacími důvody, návštěva léčebných duchovní měst (v nebeském rozměru) ve prospěch klienta. Samostatným tématem HAP III. je komplexní práce s úrovní charakteru lidského ducha, s vlivem nectností a negativních emočních stavů v terapeutické práci, ale i v běžném životě. K tomuto kurzu budou také k dispozici odborná skripta, jejichž jsem autorem.

Kurzy PNTh jsou speciální oblastí péče, rozvoje a průvodcovství lidského ducha. Jsou v nich probírána „duchovědná“ témata a velký důraz se klade na samotnou vnitřní (duchovně pomocnou) praxi. Hlavním pilířem je pak jasné rozlišování principů a způsobů vlastních pro určité duchovní oblasti, které určuje to, jak na nás určité bytosti v nich žijící působí. Velká pozornost je vedena k rozlišování tzv. oblastí se způsobem jednání „dualitního“ (pozemský, astrální světy) a na možnosti projít do sféry „sjednocenosti“, Jednoty. Ukážeme si v praxi, jak lidský duch může spět k pročištění v úrovni charakteru a jak může být postupně i pečovatelem a průvodcem sobě i druhým.

Je terapie HAP „duchovní“?

Regresní terapie HAP bývá často stavěna především na poznání funkcí systému lidské psychiky (poměrně náročné schéma k pochopení), a na tom, co se děje ve stavu zúženého vědomí (šoku), a na tom, jak se vlastně vytvářejí engramy (časové stopy bolestných událostí).

Po těchto a dalších znalostech v teorii jdeme do praxe a ukazujeme si, jak dané engramy trvale odreagovat (abreakce). Součástí terapeutického sezení může být i to, že se u klienta jeví přítomnost tzv. přivtělené duše, která mu způsobuje svojí přítomností zdravotní tělesné či psychické problémy…

Není nutné zde ve výčtu pokračovat. Podstatný, dokonce možná nejpodstatnější bod jsme nejmenovali. Právě v něm se liší HAP od mnoha jiných moderních metod psychoterapeutických. Je jím pojem lidského ducha a praktická práce z této úrovně.

Jedině objektivizující úroveň a práce lidského ducha dokáže „osvětlit“ poznáním staré události s engramickou zátěží a pomocí je zpracovat, uvolnit trvale. Je to úroveň ducha, která pomáhá psychice a často i vede zbloudilou duší ke Světlu Božímu.

Je tedy terapie HAP v nějakém smyslu „duchovní„? Pokud pod termínem duchovní míníme něco spojeného nutně s náboženským vyznáním, pak by odpověď byla hodně problematická, či spíše zamítavá. Pokud tím výrazem míníme to, že lidský duch pomáhá jak nižším složkám těla, psychiky a duši (zbloudilé), pak jeho pomoc je duchovní v tom smyslu, že se všechny složky dostávají více do harmonického a dobře fungujícího stavu. Jsou ve více harmonické součinnosti, člověk cítí větší nárůst štestí, radosti i slasti – oproti starostem, zátěžím a nemocem.

Navíc při pomoci tělu, psychice, duši a duchu druhého člověka k jeho vlastnímu nárůstu pochopení a poznání dochází bezpochyby k rozšíření obzorů života také o sféry, které označujeme jako duchovní obzor. Nemluvě ani o nárůstu kvalit lidských ctností spolupráce, laskavosti, služby druhému pro jeho rozkvět a mnohým dalším.

Všechny starověké kultury věděly, že sféry duchovní jsou „světem“, o jehož poznání máme v sobě usilovat a k němu se přibližovat. Duch, ve kterém roste pochopení a harmonie míří vždy do „nebeského středu“,  ať už jej budeme nazývat různými jmény.

Kdyby tomu bylo naopak, že by duch naopak nechtěl mít s „nebeským světem“ nic společného, a šel by cestou čistě pozemského „sloužení slasti v tělesnu“, byl by tak v rozporu se svojí vlastní (duchovní, duchovou) podstatou. Jak už to přesně pojmenoval svatý Pavel: „Co se zrodilo z těla, je tělo. Co se zrodilo z ducha, je duch.“

Tělo, ač dočasně, (od narození po smrt), živé – bylo oživujícím principem duchovním a vdechnutím života obdarováno. Tento pulsující dech života a životních sil mu může být odebrán. Psychika, která je s tělem provázána, může být vypnuta právě tak jako nástroj. Duše lidská může díky „engramickým“ stavům a vášním zbloudit a marně hledat (v astrální stavu) Světlo na cestě. Jedině úroveň ducha „vypnout“ nelze, je utkána z Věčného.

V to je také naděje života, že je tu pomoc ducha jak našeho, tak četných ducha průvodců a bytostí čistě duchem nebeským obdařených, které nám pomáhají náš pravý střed a celost životní najít a soustředit.

Zasvěcení duše či ducha k čemu, komu?

„Kdo s čím zachází, tím taky schází.“ Nebo snad i vzchází a vzestupuje?

V běžném životě: čemu se déle věnuješ a v čem se zdokonaluješ, to jednak začneš ovládat, a k tomu ti to často i k srdci přiroste. Je to aspekt řemeslný, „šikovnostní“.

Z jiného úhlu pohledu je tu ale aspekt, který bychom mohli označit za „to, co svádí naši duši“. Nebo co „mate našeho ducha“.

Někdy je to třeba i tak, že čemu se začneme zaujatě a umanutě věnovat, bude se pokoušet nás ovládnout. Odborně se tato kapitola těžko vymezuje, ale ukázat se dá. V duchovních naukách (zejména buddhistických), se tomu říká „ulpění a připoutanost“.

Duše může být sváděna všelijak a to i svými „sklony“. Mezi ně můžeme počítat veškeré možné nectnosti, její „vibrace vzrušení a zaujetí“ – abychom to nazvali trošku komicky. Ostatně: kdo serfuje po svých „mimořádných schopnostech“, kéž si dobře všimne kam a kdo je výrobcem jeho surfu.

Tak například: touha duše po něčem extrémně vzácném, osobitém, po mimořádných schopnostech, divech, kouzlech, magických vyzařováních a zasvěceních, dokonce i po „osvíceným stavu“ může být hnána z oblastí, které si adepta postupně ochočují.

V krátkosti: všimli jste si, jak taková „zaujatá duše“ často (postupně) upadá a končí? Být zasvěcen není jen „v něčem“, „k něčemu“, ale často i v tom, být „k někomu silně propojen“. A tady bývá někdy ouvej. Smlouvička a službička je jako čertovo pírko za kloboučkem.

Nemusí to být nutně jen „nedostatky“ tzv. zasvětitele, mistra, ale třeba i nedostatky v chtivosti duše lačné zázraků a schopností. Jak bývá v mýtech, legendách a pohádkách nepřeberno. Jakmile duše lačně se „urve“ v připoutanosti k něčemu vábivému, svůdně výsostnému, a zapomíná na Milost Nebes, tu nikoli moudrost ducha nebo Nebes, ale ego nectností si ji podmaňují… a daří se převelice.

„A konce jejich bývají horší začátků“… jak se říkává.

Revoluce či evoluce charakteru?

Novináři, politologové i reportéři dnes a denně informují, „jak se která část světa či regionu vynachází“.

Mnozí mají „svět“ rádi široký, někdo až planetárně. Jedni sledují, nakolik se k nám blíží smrtící asteroid nebo zda nás rozdrtí desátá planeta Nibiru… nebo výsadek mimozemský.

Jiní sledují konfliktní pásma: ukrajinsko-ruské, EU vůči Visegrádu a další. Jiní politické šarády a „hrátky s celosvětovým čertem“.

Mnohem více jsou ale třecí plochy mezi vládami, poslanci, lidmi velkoměst oproti venkovu, lidí bohatých vůči chudým, ve své situaci beznadějně potlačovaným.

Mnozí se dnes snaží všelijak alternativně podpořit „egregory“ svých zavěcujících tvůrců zítřka (pozn. skrze vnitřně nabíjené zesilovače potenciálu, určité zásobárny jemných sil, manter, meditačních vysílaných energetických „podpor“). Kdo ale ví, zda všichni vědí, kam se napojují a s kým se propojují.

A tak se rozpadají „megasekty“ a profilují se ty nové, nebo staronové. Někdy v  čarovném slůvku: „egregoru šamanské vize slovanství“, „egregoru novo-Atlantidy“, „egregoru ayuhuascových peruánských šamanů“… „egregoru odporu vždy proti něčemu“, nebo „egregoru pro něčí záměr shromáždit příznivce“…

Má to býti přípravou ke změně světa. Možná se podívejme na magické síly, které se takto dají shromažďovat. Příkladů je habakuk. Práce s mantrou a záměrem může být „bílá“, právě jako „černá“ – a rozlišování nebývá silnou stránkou lidí se slepou důvěrou v nějakou čaromoc vibrační.

Všechny tyto egregory počítají tak či jinak buď s disponováním lidským potenciálem, nebo dokonce s určitou ideou revoluční změny skrze „odpor“. Bohužel revoluci romantických snů a idejí, revolučního budovatelství lepšího světa, nedoprovází to hlavní – evoluce a rozvinutí charakteru lidského ducha a  usebrání směru lidské duše. Mnohé k tomu napsal už před sto lety Gustav Le Bon ve své Psychologii davu.

Až přímé setkání s charakterem člověka ukazuje plody toho, o čem se hezky hovoří. Mnohdy znějí krásná a ušlechtilá slova, ale v přímém setkání je za slovy spíše dýka do zad. Poblouznění a trans má často přednost před bdělostí, vnitřním sjednocení a hřejivostí srdce.

Bez „cesty k charakteru“ bude většina revolucí podobná oné staré velké Francouzské, jež shromáždí lidské vášně, nenávist dlouho potlačovanou, aby svrhla nenáviděné, ale nikoho charakterově a vyspělostí lepšího nenabízí. Hned za hesly: volnost-rovnost-bratrství totiž stává gilotina nikoli náprav, ale poprav.

Charakter se pak často bohužel projeví při obsluze trestů smrti či svržení nenáviděných, těch, kdo budou poraženi. Ve skutečnosti jsme poraženi všichni, neboť v úrovni lidštějšího světa jsme nepokročili k nebeským kvalitám, a nedokročili často ani k těm lidským.

Lidé s „magickým smýšlením“

Obr. Jean Gebser

Delší dobu jsem si tento příspěvek připravoval. Má za cíl přiblížit toto téma tak, jak odpovídá mým zkušenostem a tomu, co jsem vnímal u lidí, se kterými jsem v tomto životě terapeuticky spolupracoval.

Magie, magické, mág – to je souhrn představ, postav, schopností a také záměrů – určitým způsobem jednat (s určitým poznáním).

Samozřejmě, že existuje celá řada výkladů a systémů, které se za „magické“ označují. Pro mne bylo vždy nejpodstatnější to, jak se tyto postupy v praxi projevují.

Předně: kdokoliv, kdo před námi lavíruje a uhýbá v rámci vymezení magie na černou a bílou – kdo se nechce riskantně zabývat úmyslem a záměrem, mlží s tím, že je to jedno, všechno je to relativní. Nechce nikomu křivdit, ale už prozrazuje, jak chatrně si sám s oblastí záměru a principů počíná.

Vše je podle něj „relativní“, takže vlastně nakonec vyhoví tomu, co je pro něj „výhodné“. Každý se prý může dívat, jak chce, a je jedno, jestli dělá „zvířecí magii“, „pohanskou magii novolunní či úplňku“, „astrální magii někam zasvěcení“, či kdoví jakou jinou. Jen takové ty ultra směry, jako satanský nebo luciferský, není radno většinou dráždivě zmiňovat.

Můžete to brát jako „nevhodné posuzování“, ale podle mého pohledu a zkušeností je opravdu podstatné (každý sám u sebe) posoudit, v čem jaký „magický kousek“ spočívá, co komu přináší. Kdo si chce magicky „přilepšovat“, zasypávat se (zcela jistě zaslouženou) pozorností, popularitou, fantastičností, přitažlivostí atd. – ok – ale ať to prosím nespojuje s tím, že hromadí zásluhy srdce, prospívá lidstvu nebo má na prvním místě bližního svého.

Magie je někdy věcí skoro zapovězenou, k čemuž ale není důvod. Lidstvo tento druh „vnímání a jednání“ provází už dlouho.

Podle Jeana Gebsera (1905 – 1973) se v minulosti vystřídaly roviny: Rovina archaická (arché – počátek), která představuje původ lidské existence. V dané fázi působila jako dokonalá jednota a identita člověka s kosmem. Biblický ráj, prvotní stav, kdy duše „ještě sladce, nevědomě spí“.

Pak je tu magická rovina, do které se z archaické přechází tím, kdy dochází k pohyblivosti. Je to vlastně „vydělení“ z jednotné archaické fáze. Vystoupení z „nevědomého“ souladu. Je to fáze, kdy už nikoli jen jsem, ale chci „mít“. Vyvstává, mimo jiné, magie lovu, a ze stejné sféry vědomí pramení i šamanismus.

Dále je tu další rovina, mýtická. Podstatou magie je „konání bez skutečného vědění“. Gebser dokonce říká „konání bez vědomí“. Naopak v další fázi, v mýtické rovině, je již „uvědomování si duše“, polarit.

Později, (Gebser hovoří o období kolem roku 500 př.n.l.),  nastartoval proces, vrcholící někdy kolem roku 1250 n.l., mentální rovina, někdy též označovaná za „racionální“.

Podle Jeana Gebsera je dnešní doba velkou výzvou přejít do roviny integrální. Tato rovina nemůže „smířit“ roviny předešlé, může je ale překročit. Je třeba se pokoušet dostat za dualitu, a v jistém smyslu překročit i „neuvědomovanou archaickou spící jednotnost“, a také mentální polaritu.

To lze jedině přechodem do čtyřrozměrného světa „integrální roviny“, s novým typem vědomí, který nazývá „diafanita“ a fáze zprůhlednění, která je schopna usmířit lidstvo uvězněné v dualitě s minulými epochami. Tolik Jean Gebser, v krátkosti.

Když se vrátíme k tématu „lidé magického smýšlení“, jsou zde patrné některé vrstvy, vlekoucí se do dneška.

Magické smýšlení je vždy o moci a ovládnutí „nějakého prostoru“ někoho jiného – příkladně o poměřování se v nějaké moci nad něčím. Není zde podstatné získat integrální „svrchovanost“ nad svými tendencemi a lačnostmi, ale naopak hledat fascinující možnosti, jak je uspokojit.

Pokud jde někdo cestou magie bílé (v úmyslu, záměru), pak i zde je přítomen aspekt „souboje“ s někým a o něco. Možná „někoho chránit“. Výjimkou by bylo protnutí například v archetypu grálského rytíře, který již v „magických soubojích“ zvítězil nikoli předně nad soupeři, ale sám nad sebou, nad svými nectnostmi a démony – a vlastně jej pak samotný „grál“, princip, sjednocenost vyšší úrovně, přijal. Pokud si zvolí ještě zasahovat do dosavadních úrovní, pak je jeho zasahování „integrální“, plně vědomé v rámci celku a úrovně, do které působí, a nikdy ne již jakkoliv manipulativní, chtivé pro sebe něco vyzískat.

Ohledně magického smýšlení je dobré vnímat určité podstatné rysy. Magie je vždy „způsobem„, nikdy ne následováním „principu„.

Princip – prvotnost, základ, plně vědomý stav, se tyčí nad vším rozdělení, dualitním, polaritou. Pokud je někdo schopen vejít v integrující rovinu (a setrvává v ní), přechází z duševních tendencí v duchovní, od duše cítivé, astrální, k završenosti, kterou zaceluje a integruje „úroveň ducha“ (ne jen lidského, ale Celistvého).

Naopak pokud někdo vyostřuje „rozpolcení“ mezi světem pozemským a nebeským, pokud chce „jen to duchovní“, a druhý rozměr považuje za zlý (jako řada pseudo-gnostiků), pak dualitu jen prohlubuje a k Jednotě se nemá jak dostat.

(možné pokračování jindy)

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)