Věru, dějí se to věci. Naše doba je už tak pokročilá, že někteří astrální uctívači planet a hvězd, čarodějové a knežky Luny, čekatelé spásy za Slunovratu… se pospolu s mnohým dalšími dopídili toho, že je prý lidstvu tisíce let vnucován Kristus. Část z nich se domnívá, že je vůbec třeba sváteční dny spojené (jakkoliv) s křesťanstvím vymýtit. Jako by povstávali noví exorcisté – ale z protilehlé strany.
Bylo by to snad i vtipné, kdy tahle zvolání byla vůbec něčí jiným, než novopohanskou módu bez základů, zato pěkně aranžována ke starým astrálním božstvům. Vesměs hra čarodějů, nic jiného. Na straně jedné velmi vadí vše, co se zve náboženstvím, potažmo i veškeré autentické duchovní nauky jsou prý “k ničemu”.
Na straně druhé ti, kdo vše v křesťanství a na Kristu napadají, jsou sami hluboce uvězněni v přírodní magii a mýtických epochách prehistorického lidstva. Pro ně dějiny ani vývoj lidského ducha nemá významu, točí se v kruhu. Jako by snad uctívání přírodnin, éterných sil a magických věšteb a přání neukazovalo, že buď je svět (jakož i celý vesmír) jen materialistickým Big bangem náhody, co se rozmyslela, že se bude “struktrovat” v něco překrásného a účelného – anebo byl stvořeno navýsost inteligentní Stvořitelem (klidně i s ním v jednotě propojených sil a duchovních bytostí).
Dnešní uctívání astrální duality není ničím jiným, než dávným uvíznutím v rozporu a boji “světla a temnoty” (můžeme mu říkat třeba “manichejské”), aniž je za touto rozpolceností jakýkoliv Stav Jednoty, Sjednocenosti. Z tohoto zvláštního rozpolcení také plyne, že jakýkoliv vzestup do nad-astrálního je vyloučen, neb kde je vyšší popřeno, není se jak (v čem) sjednotit.
K tomu se druží spekulativní “astralizace Krista”. Vykukové všech směrů pokládají Božího syna jednou za prostě neskutečné, smyšleného, podruhé za skutečného, ale nebyl vtělený (některé směry gnoze). Za další to byl prý “bůh slunce”, za další prý patří jen do družiny egyptského božstva Ra. Jinde navíc prý vede spor s božstvy a “silami” Slovanů, které žádnou židovsko-křesťanskou nauku či zvěst o někom takovém nemíní uznat. Ještě další se pokoušejí vnutit představu, že snad je Kristus dílem Římskokatolické církve, ještě další jej považují za vtělení Krišny… A tak bychom mohli pokračovat. V každém takovém pojetí je Kristus vtažen do astrální duality, jako by s někým měl vésti souboj.
Prazavláštní pohled tam, kde to, co je o něm zapsáno, je v totálním protikladu k takovým pojetím. Ale je tu ještě podstatnější věc: nikdy a od nikoho, kdo se skutečně zabývá praktickým způsobem exteriorizací či kontemplativní stezkou a nabyl nad-astrálního duchovního poznaní, nebylo slyšeno svědectví proti “absolutní boží sjednocenosti Krista”.
I ti, kteří nijak nesměřují křesťanskými stezkami, ale přece se snažili poznat a zažít úrovně horních nebeských světů – mezi nimi řada skutečně moudrých šamanů, asketové indičtí a tibetští, někteří sufí… obecně bychom mohli jim říkat “mystikové cesty ke sjednocení”. přicházeli ze svých “výprav do nebeských světů” s tím, že zde neumíme ani částečně nahlédnout úroveň Krista.
V novodobých dějinách zakladatel anthroposofie Rudolf Steiner na mnoha místech ukázal, jak podstatné je vydat se k pochopení toho, co v úrovni (nejen) pozemské Kristus znamená.
U C. G. Junga – např. ve svazku jeho spisů Aion – se vlastně Kristus váže k symbolice bytostného já, bez které nikdy nebudeme doceleni. A přitom u R. Steinera i C. G. Jung najdeme i pojetí gnostická a v mnohém k biblickému dědictví i kritická (u Junga například Odpověď na Jóba).
K tomu by se dalo jen poněkud smutně dodat, že ač tu není snad téměř nikdo, kdo by se mohl k úrovni lásky a moudrosti vyzařujícího Krista přiblížit, je tu nesčetně hanobitelů a všeználků, kterým jejich povýšené mávání rukou přináší uspokojení.
