V rámci terapií mám možnost řešit různé druhy zátěže. Někdy zná přicházející člověk své téma dopředu, jindy to chvíli trvá, než se téma ustálí a zpřesní, problém zformuluje. Jindy se za zadaným tématem vyklube něco podstatnějšího.
Zůstanu pro tuto chvíli u několika terapeutických příkladů, které spojuje téma: odpor k autoritě. Mohl bych postupovat případ po případu a barvitě je líčit jako ve filmu (i když anonymně), ale zde jde spíše o to, co je spojuje, než rozděluje.
V jednom z případů šlo o jasně zformulované zadání: odpor k autoritě nadřízeného (konflikty na pracovišti, vnitřní stav potlačení). V druhém o odpor k někomu, kdo si hraje na morální autoritu ve společnosti, v dalším o odpor k otci. Klíčovým slovem a spojujícím tématem je zde “odpor” k nadřízenému a prožitek “podřízeného” ve smyslu útlaku. Ve všech třech případech se dotyčný cítil jaksi potlačen, zneuznán, tlačen a omezován.
Odpor k autoritě pak přináší dost problémů člověku samotnému – protože jej psychicky nažene do pózy rebelujícího, zesměšňujícího, neoceněného, znevažujícího, relativizujícího, poměrně často mimo určitý řád světský, natož pak nebeský. Dalo by se to říci i tak, že v četných případech “odmítá poslechnout” – a to z mnoha hledisek. Když jsme se vydali řešit zátěže s tématem “odpor k autoritě”, vyvstal další spojující motiv (u každého z klientů různě silný), a to téma “nevyřešeného vztahu s otcem“. V jednom případě ve smyslu dokonce v rozšířeném smyslu přes vztah k otci až ke vztahu k Bohu. Lucifersky rebelující stav je toho poměrně přesným předobrazem.
V přímé vedení klientů s touto zátěží se dá dobře vidět, jak je tato nevyřešená otázka k otci či jiné autoritě vehnala do mnohačetných pozic odmítání: odmítám uznat, odmítám se podřídit, odmítám sloužit, odmítám to, co dělají všichni, odmítám řád, odmítám Boha, odmítám takovou společnost. Přirozeným důsledkem ve vnitřním světě je nejen nárůst vnitřního napětí a konfliktů v běžném životě, ale také věc velmi podstatná v čakrovém systému jedince.
Dala by se nazvat “oslabení” propojenosti s nebeským Zdrojem. Přivírání pránického toku odshora dolů (lidé ve starých časech mu říkali požehnání života) – tedy přímou linkou od Zdroje, od Jediného. Protože pránický tok je veden jednak odshora dolů přes chodidla k zemi (jako když má strom pevné zakořenění) a druhým směrem stoupá přes čakry vzhůru a míří nad korunní čakru, poskytuje na každé z čaker ukazatel vnitřních výzev. Ukazuje stav hlavních ukotvení – s Matkou Zemí a s nebeským Otcem – a střed v srdci. K tomu je dopředu situovaná linie cítící a intuiční, zadní rovina je více o vůli a projevování se. Člověk, který je např. pevný v zádové straně a silně zakořený dolů, může být ale velmi necitlivý směrem od srdce a také slabé spojení v “přijímání” odshora. Podobá se více zápasník v ringu, než třeba tanečníkovi nebo člověku v sociálních službách lidem.
Ve jednom z případů byl sjednocující moment v silné nedůvěře “v duchovno” ve vazbě na jakékoliv náboženství, zejména pak na téma Boha a církve. Veškeré asociace s Ním spojené byli záporné. Vše navíc ještě posíleno autoritářskou postavou vlastního otce v dětství. Po odkrývání role otce v dětství jsme přešli do předchozích inkarnací, kdy dotyčný proklel v zoufalství nad svou situací Boha – a také několik dalších souvisejících událostí tématu.
Tak jako v tomto případě je i v oněch dalších zásadní téma pochopení svých tehdejších situací, toho, co předcházelo a co bylo na koho “v hněvu, zlosti přeneseno” (na otce, na Boha). Je to i velkým tématem usmíření. Beze smíru v této “otcovské” otázce nebývá ani vnitřního smíru s autoritou, která zůstává brána jako negativní, donucující vliv.
Při samotné terapeutické práci bylo podstatné odhalit všechny řetězce traumatických událostí a dovolit jim ukázat celou logiku tohoto “protestního” počínání v inkarnacích. To prakticky znamená projít a uvolnit (znovuprožít) jak situace “oběti pod nějakou formou autority”, dále vlastní chování jako autorita (viník) někoho tlačící, a konečně “silné zasažení jako svědek dopadu jednání autority”.
To, co je v těchto příbězích traumat čitelné je, že téma autority nemá v žádném případě zmizet, ale má být znovunaplněno pozitivním obsahem, důvěrou, smysluplností. Někteří lidé se snaží překrýt nevyřešené téma autority tím, že se jí snaží vědomě nebo nevědomě “hrát”. Ovšem skutečná smysluplnost a naplněnost “býti autoritou” je až za těmito pózami, které mnozí z nás neumějí prohlédnout. Značí mnohé spíše přijmout, než vybojovat. Je spíše zmoudřením a dospěním krále hluboko v nás, než řinčením a ohlašováním, že umíme někomu vládnout nebo koho uznáváme či ne.
Téma odmítnutí Boha ve smyslu Jediného duchovního Zdroje, totiž samotný základ ctností lidského ducha, se pak ukazuje často jako zásadní krok, zda ona pránická vyživující osa dotyčného směruje k pokojné Celistvosti, Jednotě, nebo do astrálních světů, kde dotyčný třeba hledá a stále mění “duchovního průvodce” jako náhradu za otcovský nedostatek.
