K tomuto krátkému ohlédnutí mě přiměla stále častěji se opakující situace. Existují taková pojetí “přivtělené duše” a “duše zbloudilé”, která duše jaksi “vytlačují” od hostitele. Jako něco cizorodého, náhodně přilepeného, snad dokonce špinavého? Někdy pracují s tím, že duše mají jít přece do Světla, někdy jsou svěřovány jistému souboru chytrých a všeznalých postav shluklých v tzv. Vyšším Já člověka – o kterém toho konkrétněji z přímé komunikace mnoho nevíme.

Zmínil bych tři aspekty této práce, které mi přijdou problematické:

1. Jsou dobrodinci, kteří se jaksi ženou tam, kde se “od tělesna uvolněné” duše nacházejí a nabízejí jejich odvedení. Takoví hormadní “záchranáři” svojí volbou. Těžko se tu vysvětluje jistá obrácená logika, že to má být spíše naopak. Duše bez tělesna má sama vyjádřit, že si přeje odchod do Světla a pomoci. To by měl být její zájem a terapeut je spíše tím, kdo může povzbudit na tuto cestu, pomocí duši si rozsvítit vnitřní světlo, uvolnit zátěže (engramy), přivolat si Ochránce (anděla strážného) – a takového příchozího Ochránce si musí světlem ze svého středu zkontrolovat, zda není nastrčený – a pro ni to pak dále značí odejít s oním autentickým Ochráncem za nebeskou bránu, až se tato zavře. Terapeut ani podobný průvodce není “mesiáš” duší.

2. Někdy mám dojem, že “přivtělené duše” někteří terapeuti berou jako cosi cizího, pouze cizopasného, přilepeného, co se má “odstranit”. Jak nalezenou “škodnou”. Někdy se dokonce snaží ji vyhnat daleko za hranice světa klientova těla a života. Takové vyhnání nebo prostě odstrčení nebere absolutně ohled na to, že daná duše v minulosti také byla prostě člověkem a je v situaci, kdy spíše potřebuje pochopení, vyslechnutí, zpracování svých zátěží (engramů) a tedy spolucítění, sou-cit – a k tomu laskavé nabídnutí, jak se bezpečně dostat do Nebeského království, aby nebloudila někde v zšeřelém astrálu. Jen si představme situaci, že bychom sami bloudili někde po bitvě po bojišti a hledali pomoci! – a zatím by jsme byli hnáni daleko bez pomoci.

3. Poslední věc se týká toho, že terapeut, který sám nemá vyjasněn svůj vztah řekněme “k Nebesům”, k Jedinému, k Bohu – jen těžko může takto neukotven vést k jeho rozpoznání přivtělenou duši. Tím nemyslím, že měl být nějakým teologem, příslušníkem církve nebo tak něco. Ale skutečně hlubokou důvěru a víru v Boží řád podle mě potřebuje, jinak neví kam a proč duši (duše) vede. Navíc se mu entity a bytosti s negativními záměry z oblasti astrálu vysmějí. Světelných světů je i v astrálu celá řada a pro duši není nic horšího, než vyměnit jeden zbloudilý směr za jiný.