Obr. Dawid Newbatt – The Announcitaton of the Shepherd
Tato otázka není ani tak filozofická, jako praktická. Duše (řecky psýché) je živá složka, která je většinou zvláštním rozhraním, mostem mezi světy. Ano, duše je tou složkou, tou živou silou, která vycíťuje, dotýká se dějů a entit, bývá “vedena” do nového zárodku života a po tělesné smrti se od tělesna vzdaluje.
Ale na duši je (v případě nadsmyslového vnímání) patrná ještě jedna věc: vodí určité projevy. Projevují se skrze ní auricky, pránicky, v mnoha ohledech, když se astrálně odpoutává a k něčemu lne. Na druhé straně je to ona, kdo pomáhá oživovat naše éterné tělo životních sil.
Duše je doslova odkázána na vyšší složku lidského ducha s jeho charakterem, souborem určité vyspělosti, moudrosti, laskavosti atd. , a také na duchovní pravlast. Pokud duše tento svazek nepropojuje, pak je často vnímatelná její roztěkanost, naslouchání egu v jeho libůstkách. Duše sama není završující nositelkou celistvosti a duchovní sjednocenosti. Tato vyspělost a dospělost náleží úrovni ducha, který ji může skrze duši projevovat.
Takto vnímám jeden ze základních rozdílů mezí lidskou duší a duchem. Právě po tělesné smrti je tento rozdíl nejpatrnější. Duše, která ducha následuje do nebeského domova Světla Božího, si počíná moudře, zatímco duše hovící svým emočním ulpěním, vášním a sklonům, přečasto bloudí kolem těla, kolem svých “zájmů” a sklonů, velmi často pak v traumatickém vnitřním stavu “nenacházení pokoje”. Neví vlastně, kam by šla a komu by naslouchala. Až vysvobodivá pomoc ducha v nebeském nebo pozemském světě jí pak často ukazuje cestu.
