Zdravím vás všechny.

Tento “terapeutický” příspěvek je poněkud netypický, protože sleduje mnohem širší společenské klima a také pro to, že se mne silně dotýká v bodu, se kterým se mi obtížně hýbe. Zkusím jej nastínit krátce a v určitém rozpoložení.

Téma se týká situace mentálně komunikačního konfliktu dvou lidí v rámci širšího pracovního i zájmového kolektivu, kde oba působí.

Jeden, řekněme A neúmyslně naštve skrze sms B.

B nehodlá s A již komunikovat, ač o zo byl požádán, volí “okliku revanš” přes širší okruh svých “spřízněných”, dopad do mezilidských a pracovních vztahů “zdiskreditováním A”, bez jakékoliv snahy s A o tom byť jen mluvit.

Situace tedy v napětí silně zasahuje A, o tom, zda B cítí satisfakci nevíme nic. Ale víme, že A byl vysvětlen za jeho zády jako viník, agresor, zlosyn. A víme,že ve chvílích, kdy nebyl přítomen, (takže mu byla vzata možnost cokoliv říci ze své strany), byl očerněn bez možnosti se hájit.

To, kam dnešní příspěvek mířím je určité minimalistické pojetí možnosti posuzování v mezilidských vztazích. Kreslit jej zde nebudu, stačí snad obrys…

Abychom mohli alespoň trošku vstoupit náhledem do situace, bývá nutné opustit vnitřní stav soudu, i když rozdělení rolí tu formálně ponecháme.

Zde by to vypadalo tak, že kdokoliv přistupuje k takovéto události, měl by znát (minimálně)  tři stanoviska, či řekněme interpretace:

1. Jak situaci a událost interpretuje údajný viník.

2. Jak situaci a událost interpretuje údajná oběť.

3. Jak situací a událost vidí svědek, nezávislý účastník (jeden či více).

Ten, komu je pak událost prezentována by měl mít k dispozici tento minimální trojčlenný model, aby se mohl ptát a tvořit si náhled, případně pohledy rozklíčovat či celou věc kamsi dál posunout v pozitivním ohledu.