Může se to jevit jako velmi nepravděpodobné. Vždyť různé formy exorcismu (vymýtání) máme spojeny jednak se starověkými kulturami a s dávnými magickými obřady. Sem tam ještě slýcháme o určitém exorcismu a “náboženských” trestech třeba v Pakistánu, Indii či v některých muslimských ortodoxních zemích. Pro většinu Evropanů je exorcismus spojen hlavně s temným obdobím inkvizičního honu na čarodějnice v pozdním středověku, i když římskokatolická církev má své exorcisty (zejména ve Vatikánu) dodnes…
Dalo by se dále sledovat, kde a s jakými jevy se v různých formách exorcismu vede souboj, co má být údajným cílem a kdo (a proč) je pronásledován za jaké “zlo” hodné vymýcení. To by pak bylo na dlouhou studii či spíše celou knihu o tom, kdo kým a proč byl či je pronásledován a zapuzován.
Mne však k tomuto článku přivádí zájem terapeutický a zároveň zcela aktuální a konkrétní. Jeví se totiž na vícero úrovních a v řadě zemí napříč kontinenty, že řešení různých druhů společenských vztahů a vazeb formou “značkování zla” a snahou je vymýtit, se vrací…
CÍRKEV A NÁBOŽENSTVÍ
Paradoxně se v řadě ortodoxních komunit jev pronásledování údajného zla spíše snížil a není jevem masovým. Výjimku tvoří některé země, kde jsou práva určitých skupin nebo “překročení přísných norem” stále doprovázena krutými, často až hrdelními tresty, a vymýtání nebývá daleko.
Jsme ale i svědky jiných jevů. V rámci dnešní doby někteří jedinci (zejména v okruzích ezoteriky) naopak volají po vymýcení všeho náboženského. Vypadá to, jako by se kdysi pronásledování heretikové probouzení spánku Šípkové Růženky a chtěli po staletích svoji odplatu. Naštěstí jde zatím jen o slovní projevy nesnášenlivosti a snahy o slovní pomstu za stará církevní pronásledování – respektive o individuální traumatizace jedinců, kdysi zřejmě církví pronásleovaných ve svých dřívějších inkarnacích.
POLITICKÁ IDEOLOGICKÁ STIGMATIZACE
Zde se s plnou šíří a takřka celosvětově vynořuje dávné nejen ideologické, ale i okultní soupeření. Média a politici mu jen dávají tvář. Tak jako byli v době druhé světové války “stigamtizováni” Židé, Slované a v mnoha případech Romové, sledujeme v současné době nijak neskrývaný hon a očerňování Rusů, Íránců, v mnoha ohledech i Číňanů, a mnoha dalších národů a ras. Zejména vůči všemu ruskému se vede nelítostná (přiznaná a oficiálně placená státní kampaň), kdy nejen politika, ale i kultura, sport a dokonce kreslené filmy pro děti by rádi noví exorcisté “vymýtili” jako propagandu vůči blahobytné soudržnosti Západu.
Slíbil jsem ale, že se budu jevu exorcismu věnovat jako terapeut, nikoli jako jeho historik či politolog. Z hlediska hlubinné regresní terapie je většina postojů v podobě exorcismu (vymýtání) “zlého” odrazem dávných traumat jedince, anebo jeho snahy o soupeření s tím, co chce potírat jako “obraz zla”. Dokonce i v situacích, kdy by jedinec měl co do činění se skutečnou posedlostí démonem, (která je poměrně vzácným jevem) je na místě zvážit, jakým způsobem postupovat.
Pokud žijeme zde v dualitě světa a nejsme-li tedy “čistí jako Kristus”, je i v krajních případech setkání s démonickou silou na místě, obrátit se na někoho, kdo vnitřní rozhovor s ní ustojí. Kdo bude schopen zachovat vnitřní zářnost ducha, chladnou logiku argumentů pozemských, astrálních i nebeských vyšších zákonů.
V drtivé většině případů se nedá říci, že by na jedné straně bylo “zlo” a na druhé “pouhá nevinnost”. Řadu “temných jevů” způsobuje naopak magické zaplétání se se silami, které nejsou často z tohoto světa, ale takto do něj získávají přístup. Ideálním stavem “terapeutické diplomacie” je vše osvětlit a objasnit, a pokud možno temné dohody a magická spojení uvolnit, rozpustit (pokud o to klient stojí).
Pokud totiž budeme “posedlí hledáním zla” za každou cenu, pak jsme schopni sami stvořit víceméně chaoticky přízračné panoptikum. Budeme nejen hledat, ale často i nově formovat “temnotu”. Zbytkové fantomově-astrální zbytky dřívějších duší, různé duše v traumatech násilí a agrese astrálně “uvězněné”, někdy i duše u někoho přivtělené; k tomu dokonce mnohdy velmi do sebe zaplatené vazby s černomagickými prvky v zemské i nezemské realitě. Pak se z takového “exorcistického očišťování” může stát sám dlouhodobý problém neustálého “vyhazování zla dveřmi”, které se oknem nebo komínem vrací nazpět.
Zásadou číslo jedna je, že pokud z nás někdo cítí, že jej chceme odněkud vyhnat – a je jedno, zda jde o člověka, duši nebo jinou entitu! – (bez chuti se ptát na důvody působení a jeho/její vlastní engramy násilné povahy), bude se většinou bránit. I pokud jej budeme vyhánět “ve jménu světla”, pak pokud důvody (oslabení a nectnosti u klienta) nepovolily a sklony se nenapravily, není jistoty, že se daná entita nebude vracet.
Proto je účinná práce dvojí: snahou komunikačně vše objasnit a pokud nemá daný působitel evidentně právo “trýznit” klienta, pak jej vyzvat k odchodu se vším, co má ke klientovi napojeno. Terapeut, který je zároveň pneumatotheraputem (terapeutem úrovně ducha) znalým svrchovanosti Boží, může (ve shodě s klientem) požádat vzpurnou entitu k odchodu a odvolat se k Nebeským zákonům (zná-li je), ba obracet se k Nejvyššímu (za veškerou dualitu). Je ale třeba “vědět, oč jde mezi oběma subjekty”. Terapeut tak nebude vstupovat zbytečně do nějakého astrálně vymýtacího souboje, který není jeho úkolem.
Podobu rozvázání a také opětovného docelení vnitřního (tělesně-psychicky-duchovního) má však v rukou především klient sám. Na terapeutovi by měla být znalost oblastí a původu entit, které “činé zlé” klientovi, ať už jde o různé astrální úrovně nadzemské (mimozemské), nebo astrálně-pozemské zbloudilé a mstící se duše.
Návrat exorcismu, ke kterému doufám v plné míře nedojde, má svoji nejhorší podobu ve chvíli, kdy se stane celospolečenským pronásledováním nebo dokonce vojenskou doktrínou. Od toho nás Bože chraň!
