V minulém článku jsem se věnoval “vleku Luny, přísvitu Měsíce”. Tomu, jaké projevy se dějí v lidském těle, psychice i duši při “magických” fázích Měsíce.
Dnešní téma je do jisté míry protilehlé. Týká se pociťování a (ná)sledování Slunce – ať už jako principu dávajícího “teplo života”, znak královské či farónské moci, nebo v uctívání v různých kulturách.
Slunce je odpradávna spojováno s nejvyšší moudrostí, s kralováním a také odkazuje k svrchovaným duchovním bytostem. Málokdy hovoříme o tématu slunce jen o jakémsi astrálním odrážení, ale spíše jako o bráně k Výsostem nebeským. Bývá také spojováno s zlatem, s oceněním a dosazováním na trůn. Není pronikavějšího zraku než jasnovidně slunného.
To, jaký dopad má sluneční svit na naše tělo a celkově činnosti organismu ví snad každý. Může ale také oslnit a spálit toho, kdo nezná míru. V oblasti psychické nemůže být rovněž pochyb – člověk plný stresu, depresivních nálad či jiné zátěže bude hledat (mírné) slunné prostředí, které jeho stav rozveselí a prosvětlí.
V oblasti lidské duše je to také cítivost příjemného, blaženého či dokonce vášnivého. Rozpalující a prohřívající stav. Nemluvě o hřejivosti pro temperament a náladu.
Slunce poukazuje ale ještě dál – k úrovni ducha, k principům života. Duše, pokud je zmoudřelá, hledá “své slunce”, svého průvodce do pravlasti duchovní v principu Světla, vnitřního sjednocení slunečního a měsíčního, do přesáhnutí – transcendence.
V oblasti tzv. astrálního vzletu (taková je má zkušenost) se pohybuje duše jakoby spirálovitě pravotočivě vzhůru a prochází barevnými (astrálními) světy. Ovšem pak se dostává k zvláštnímu předělu, kde se snoubí zlatostříbrné rozhraní. Dál již putuje jakoby byla stažena do paprsku – prudce vzhůru a to velkým vzmachem. O tom snad někdy příště.
Slunce je také poukazem k tzv. sluneční jasnovidnosti, která je jiného typu než měsiční mediumita (astrální informační tok či odraz skrze duši, nepřímá cesta média, zprostředkování).
Sluneční jasnovidností je samotná poznávací mohutnost lidského ducha – který hledá Sjednocení. Oproti měsíční mediumitě není subjektivní, ale objektivní. Nenechává děje pasivně se obtiskávat, ale sama je aktivní v rozeznávání a roz-poznávání, a v přetavení v Lásku veškerého.
Jestliže duše je silně cítivá ve vnímání, pak duch je aktivnější v poznávání a moudrosti, hledá a nachází přičiny, principy – zatímco duše často zbloudí v “podvědomí” požitků a dojmů, sama vychází více z následků, je osobní a podléhá dojmům osudovosti. Duch naopak sleduje věčné, téma svobody a celistvosti.
Slunce jakoby tvořilo pro člověka možnost se (po jeho příkladu) od srdce rozehřát, uzdravit, ba dokonce se projasnit své city a myšlenky. Může kus této hřejivosti předávat v dobro-srdečnosti i druhým bytostem.
