Každé období přináší určitou výzvu individuální, ale i společnou, mezilidskou. Díky minulému roku 2018 jsem měl šanci si uvědomit řadu věcí jak v životě mé rodiny, tak ve svém povolání. A mnohé je třeba i posunout a změnit.

V práci, které se věnuji to byl dříve důraz na regresní zpracování traumat minulosti, abychom mohli každý odlehčit a ozdravit své bytí. Postupně mi docházelo, že nejen hledění k minulému, ale i určitý most k budoucímu je velmi podstatným – terapeutický most lidské duše.

Bývá často příkladem, že i lidé, kteří díky regresní psychoterapií řadu svých traumat uvolnili a zpracovali (a tím se jim ulevilo) – přece se ale jakoby v kruhu často vracejí do oněch poloh života, které jim nepřinášejí radost dlouhodobou, nečiní je šťastnými.

Všimnul jsem si, že dokud se nezačnou dít změny v duši člověka – a ty se dějí vždy “přítomnostně” – mnoho návyků nás může táhnout “regresně” nazpět bez toho, aby došlo ke skutečnému průlomu.

Není na tom ale dost. Když jsem pokročil ještě o kus dál a všiml si, že pokud nehledáme a neoslovujeme úroveň ducha, úroveň nebeských principů, jež se nacházejí vedle pozemských ukotvení a zákonitostí ve světě, chybí nám základ trvalé cesty k plné radosti. Formy nejsou naplněný hlubokým obsahem. Terapeutický most se mi ukázal v plném obraze:

Člověk je bytost k obrazu Božímu a tvoří ji pozemský břeh, sám most duše, který Zemi a Nebeské propojuje, a pak namíření (a trvalá komunikace) mostu (duše) s druhým břehem řeky, k principům celosti, plnosti, ducha. Nesmí být održeno ani Zemské (dokud v něm jsme), ani duše (přemosťující), ani úroveň Nebeská (ducha, principů).

Bez souběžné spolupráce tělesně-psychické, úrovně duše-mostu a samotné úrovně ducha v člověku (stejně jako v Nebesích), se jen obtížně dosahuje plnosti uzdravení celistvého člověka. Paradoxně to není jen nějaká nová myšlenka, ale věděli o ní raní křesťané. Cíleně ji najdeme u Pouštních Otců – Evagria Pontského, Didyma (slepého), Jana Kasiána či také u Origena. Je na nás, jak a jestli budeme takové budoucností zaměření rozvíjet.

Velmi mě dnes potěšilo poselství a přání Sergeje N. Lazareva pro rok 2019. Nejen pro jeho vzácná pravdivá slova v hlubokém propojení směrem k Bohu, ale pro stejný směr, který vnímám.

Ano, také cítím, že je třeba se kromě pomoci v minulých traumatech a jejich řešení pohnout k tomu “co máme dělat dál, čím máme tvořivě žít a být”. K celistvému člověku budoucnosti, jenž si je vědom mostu své duše, svého těla a psychiky, kde je třeba pracovat a svého ducha, který se učí vztahovat a žít v principech čistoty a celistvosti, jako obraz Boží.