V dnešní době slýcháme řadu fantastických optimistických zvolání z oblastí, které bychom mohli souhrnně označit za “soudobou ezoteriku”. Týkají se vzestupu, pročištění, osvobození, harmonizace či dokonce sjednocení.
Nejen, že často není znám obsah a smysl takových slov stran “současné ezoteriky” (pozn. a to i přesto, že ezo a new age literatury je všude plno), ale tzv. trendy jsou něčím, co tu jako sláma z bot trčí nejméně sto let a více, a kopíruje řadu populárních výtažků různých sekt, duchovních skupin a podivuhodných věštců od starověku po dnešek. Dnešní exoterika rozhodně neoplývá hlubšími podněty, s jakými před více jak sto lety přišel třeba Martin Buber, Rudolf Steiner nebo C. G. Jung.
K letmému utřídění “současné ezoteriky” stačí se rozhlédnout. V knižní podobě může třeba postačit drobná populární, ale přitom přehledná starší knížečka Hanse-Dietra Leuenbergera s názvem “Co je ezoterika” (vydalo nakl. Melantrich, Praha 1992).
Pokud ji vezmeme po tématech, pak tu najdeme počátky “současné ezoteriky” ve spojení se starověký Egyptem a jeho magií či zasvěceními, dále Herma Trismegista, různé odnože novoplatonismu, gnozi a pseudognozi, populární dualistické magiky a věštce. Později pronásledováné templáře, katary, bogomily, podivuhodné “utajované” kulty “Ježíšovy dynastie” a vesmírný kult Máří Magdaleny, tzv. grálský proud šerm a tam, či “zaručeně pravého Krista” v postavě magika Šimona Mága. Dále pak třeba zednářské nebo rosenkruciánské spolky s jejich výklady a mýty, “výňatky” z Paracelsa a v neposlední řadě tarot Aleistera Crowleyho. K tomu samozřejmě dnes veškerou produkci new age “procitnutí” a zvěstování městských šamanů od entit zachraňujících Zemi, které promlouvají skrze chanellované jedince.
V těchto směrech se odvíjí a ředí určitý komplex témat, která udivují ty, kteří s nimi “ještě” nepřišli do kontaktu. A tak je lidem vysvětlováno od ezotericky moudrých zmoudřelých, jak prospěšná je “pozitiví” magie hojnosti (pozn. a že v ní v žádném případě nemají vidět v ní něco nectného, lačného nebo chtivého); jak dobré je uvolnit partnerské vztahy a “jen si hrát”, a podobni vědmám vyhledat svůj “dvojplamen duše”. Jakým přežitkem je zabývat se duchovními školami a náboženstvími, věřit či prozkoumávat otázku jediného Boha-Stvořitele, či se třeba odhodlal jít na delší čas do hlubinné meditace či modlitby, třeba v nějakém jihokorejském klášteře nebo skutečné duchovně poznávají cestě.
Jak čarovnými slovy může být, když “jsme všichni jedno”, když prý zde už jsme sjednoceni, a jak máme osvícení na dosah i bez dlouhých životů práce na sobě atd. V praxi to ale vypadá často hodně jinak.
K tomu by bylo dobré dodat (a píši to jen za sebe), že jde podle mne o pasti a tenata ezoteriky, která po pár měsících či letech “vyčichnou” a naplno ukáží svoji neperspektivnost a vysněnost. Není třeba se nechat mást – můžeme se podívat, jak si v lidské historii počínali ti, kteří věnovali posunu a proměně svého charakteru celé životy. Pravda, v našich časech už mnoho autentických mistrů či “probuzených” vidět není, ale mnohdy stačí potkat se s někým, kdo nám skutečně poskytne určitý dar v podobě nárazu na naše smyšlenky a “nápady”.
Tenata současné ezoteriky jsou (pro mne) prudkým nárůstem a oživením rozředěných starých “témat”, často nedokončených, nedotažených. Namísto mnohaleté práce v oblasti vnitřních zátěží a nedostatků charakteru má postačit krátký “seminář o úspěchu či najití pravé lásky”. Je pravda, že zejména u nás prudce roste zájem o témata “hlubší” pro lidský život – ale přesouvá se do stupně lidské astrality, přehnané cítivosti a tušivosti. To by nemuselo nijak vadit, pokud bychom chápali omezenost a šalebnost takové vpravdě “světlonošské” aktivity.
Astralita v tomto pojetí žene člověka vzhůru od zemského, je to aktivita pseudognostická, pseudo-duchovní, pseudo-poznávací. Jejím vyvrcholením je “život v astrální sebe-přeludu”. Podceňuje se zde jak zdravým tělesně pozemský život, tak i oblast Jednoty, která je stavem za-astrálním, skutečným stavem Sjedocenosti (ať již jej spojujeme třeba s Buddhovou nirvánou, bódhisattvy s buddhovským poznáním, nebo s Bohem, Duchem svatým a Kristem).
Bývá paradoxem, že právě současná ezoterika se téměř štítí jakékoliv dlouhotrvající duchovní aktivity v podobě nějakého směru či školy, je v ní naplno přítomna osobnostní řevnivost a pýcha, tedy nectnosti, které jakékoliv skutečné duchovní poznání blokují. Paradoxně je zde i velmi slabý stupeň prožití bhkati, skutečné hlubinné srdečnosti a lásky k bytostem – což nevylučuje, že se o tom může dlouze kdesi pojednávat.
Možná by bylo pěkné říci si nějakou “radu”, jak to tenat ezoteriky nepadat. Ale to je právě ten háček. Objevit skutečné, srdečné a hluboké můžeme jen každý sám v sobě a s druhými v hlubokém propojení nebo i při silném otřesů navyklými stavy. Není to ale nic šalebně blištivého, žádoucího nebo fascinujícího. Umí to samozřejmě malé děti a do Království vcházejí až ti, kdo jsou tak přímí a nehledaní, tak srdeční a přímí jako děti.
