Prazvláštní pojmy. Mají svoji podobu nejen v oblasti “politické”, kde mají často pejorativní význam, ale v mnoha dalších podobách života.
Sjednotitel – může být postava, která staví vše na základním pilíři, totiž sjednocování, harmonizaci, nebo spíše v “přihlížení k celistvému, vnitřně soudržnému”. Je to osoba, která má jako první principiálně ideu dosahovat (v rámci pozemských možností) soudržnosti celku např. dané skupiny, národa či jinak vnitřními vazbami přirozeně propojeného CELKU. Hledá přirozené, nikoli umělé prostředky k propojenosti a “integraci” tak, aby vše bylo v souladu také s určitým duchovním řádem. Hledá praktickou harmonizaci, kde se protínají různé stupně a úrovně chápání svobod, při různosti lidí, spolu s pojetím jejich vzájemné odpovědnosti.
Rozvraceč – je v mnohém ohledu opakem sjednotitele. Rozvraceč má jako první myšlenku sice jakési “osvobozování” od něčeho, ale tak, že se má stávající “rozvrátit”. Používá sil odporu, často třeba i pomluvy či jakéhokoliv prostředku, kterým by rozdělil “od sebe” to, co chce rozdělit. Proto má jako základní nástroj ODPOR. Rozvraceč sice říká, že tím nabízí řešení “nevhodného uskupení” pro druhé, ale v podstatě mu jde většinou o sebe. Existuje samozřejmě stav, kdy je v životě třeba projevit i odpor, aby došlo k novému smysluplnému “sjednocení”, ale tam není průvodní myšlenka rozvrátit, ale spíše nově a hlouběji propojit opět do Celku. Sjednotitel vždy vyvíjí aktivitu směrem ke společnému středu, ohnisku, při veškeré různosti, zatímco rozvraceč i když tvrdí, že mu jde o nové uspořádání, míří v principu vždy od něj, k dalšímu štěpení. Jde doslova od rozvratu k rozvratu, neboť to je základní osnova jeho stávajícího charakteru.
Výsledkem činnosti sjednotitele bývá takové jednání, které při veškeré různosti hledá propojující prvky směrem k ohnisku společného zájmu – třeba ŽIVOTA. Výsledkem činnosti rozvraceče je takové jednání, které dává přednost odporu a rovracení jako základu – s argumentem, že co z toho “vznikne”, se uvidí. Nemá ideu jak spojovat, má jen ideu jak rozbít to, co se mu nelíbí. Zde může dočasně vzniknout situace, kdy na sebe přitáhne vůdčí roli a fascinace mnoha jedinců, ale nesměřují k společnému zájmu, jak se v zápěstí po “revolucích” vedených jen odporem stává. Rozvraceč tak naděje na propojenosti a spříznění, na celistvost a jediné ohnisko nemá jak vyplnit, protože základní idea, která se v něm opakuje je ŠTĚPENÍ a následná NEUSPOKOJENOST.
Tyto dva modely souvisejí nejen se záměry a způsoby jednání, ale mají vztah k PRINCIPU. Dají se nalézt v mnoha podobách a u mnoha bytostí. Jako příklad by se dala vzít legenda o Luciferovi. Lucifer byl prvním z archandělů, kterému se nelíbilo, že by měli mít lidé výsady, ke kterým podle něj duchovně nemají oprávnění a k nimž nedospěli. To bylo první, co jej zajímalo. A zvolil si nikoli hledání propojujícího, ale odpor k Bohu a těm, kteří jeho náhled nezastávali. Odpor jej vedl k “odvrácení se” a rozvratu, když s sebou vzal i velkou část andělů. Došlo ke střetu a on i s vojem andělů byl z Království nebeského svržen. Od těch dob je jeho činnost, ať jakkoliv vznešená a krásná, vždy spojená ve výsledku s nedosažitelnem, neboť prvek rozvracení nedovolí “sjednocení” a završení. Proto jsou jeho vlastní (astrální) království přeludná.
Když se vrátíme zpět k motivu sjednotitele a rozvraceče, můžeme jej každý vnímat jednotlivě u sebe samých, nejen společensky. Jako procesy, kdy se odpor a odštěpení v nás projevuje v lidském zdraví těla, psychiky i duše. A naopak jako hledání “sjednotitele”, úrovně ducha, který se snaží vždy propojit vše harmonicky tak, aby mířilo do středu, do jádra, do srdce Celku.
Krásný den všem.
