Věřím, že uchopit takto široké téma, je spíše pokusem o průzkum složitého terénu, než možností věc hladce definovat.
Předně: mnozí z nás vědí, co značí „průvodce“ v mnohých oblastech, alemálokdy použijeme spojení „průvodce“ a „lidský duch“. Věc kolem „lidského ducha“ je dodnes poměrně nepřehledná i pro řadu religionistů, psychologů, teologů a dalších badatelů. Gerhard Wehr, autor paralelních studií mezi osobnostmi a díly Carla Gustava Junga a Rudolfa Steinera, napsal v kapitole, týkající se jejich rozdílného náhledu na toto téma podstatná zjištění.
Uvádí zde, mimo jiné, že u C. G. Junga stálo v popředí především téma toho, co se prakticky a evidentě odráží a projevuje v lidské psýché, duši.I když vnímal onu obrovitou oblast, označovanou jím jako nevědomí (pozn. za samostatný průzkum by stál tento pojem a také pojem archetypu vzhledem ke gnozi a gnostikům), nevydal se z praktických důvodů psychiatrie a hlubinné psychologie k „hledání mohutností ducha“, ač jejich podstatnost vnímal. V oblasti náboženské naopak projevoval velkou tendenci k polemice vůči „božstvům“, jeho Odpověď na Jóba naopak ukazuje podporu „lidského vůči božskému“.
Naopak Rudolf Steiner již od počátku s úrovní (nejen lidského) ducha počítal a snažil se ji rozkrývat na příkladech dávných mystérii a jejich zasvěcenců, vydal se právě skrze tuto úroveň i do oblasti Kroniky Akáša… Pozoruhodné ovšem je, že na některých místech píše přímo o tom, že vjeho době lidé úrovni ducha nerozumějí, odmítají se jí zabývat a dokonce před ní prchají. Jistě by bylo přínosné znát jeho pohled na naši současnost v této otázce.
Naše téma, průvodcovství lidského ducha se tak může v tomto světle jevit jako výraz troufalosti a nafoukanosti. A hned v počátku je třeba říci, že takové nebezpečí tu naprosto reálně hrozí. Skuteční průvodci výsostného stavu ducha žili většinou skryti očím světa, neokázale a navíc s obrovskou pokorou k tomu, co jim bylo svěřeno.
Jedním z nejpodstatnějších momentů celého průvodcovství je, aby se konalo vědomě u obou jeho účastníků. Jde vlastně hlavně o podstatné vnitřní setkání spíše staršího bratra s mladším (bez cejchování), nebo straší sestry, bohatší zkušenostmi, s tou mladší. Ohledně jiných forem průvodcovství je sice pravda, že existují i průvodcové přes navozený stav transu, přes psychedelicky povzbuzené stavy, ale ty zde necháváme stranou. Důvodem je možnost zkreselní „poznávaného“ nadměrně neukotvenou sférou astrálního těla. Navíc náchylného propadat kouzelným dojmům svých vizí.
Jak se dá přiblížit lidský duch? Má kvality a charakter. Mezi jeho kvality patří především vlastní vůle, „nad-smyslové přístupy“, vlastní poznávací mohutnost včetně paměti (nezávisející nutně na tělesnu), vlastní přístup k organizaci „ostatních složek“. Pokud se například duch rozhodne projekt pozemského života (vtělení a rozporstření duše v tělesnu) ukončit, není vůle, která by mu v tom bránila. Pokud bychom chtěli vyjádřit jeho poznávací stav, pak duch (a duchové světy) se vyznačují dostupností poznávací objektivity nad-individuální, zatímco duše se vyznačujepoznávacím stavem subjektivně individuálním, a k tomu je ještě nucena se přizpůsobovat složce běžného vědomí ega. Duše bez svého moudrého ducha je pak často spíše tápajícím přízrakem v mlhách.
A jak je to tedy s průvodcovstvím? Nevímám je jako jakousi „vyvolenost knížete duchovních sfér“ (pozn. to by ostatně mohlo značit právě světlonošsky působící mistrující luciferství), ale naopak jako dobrovolně přijatou službu. V ní pak je to zcela opačné, totiž je zde až krajně pečlivě sledovaná odpovědnost za vyřčené, přijaté a šířené. Je tu mlčky předpokládaná pokora nikoli „opěvovaná“, ale žitá poté, co milý průvodce sám okusil osten své pýchy a pádu. Lidé, vyhlížející k sférám buddhů, andělů či archandělů dost často běrou tyto bytosti jako „nadpozemsky odpoutané kdesi a jimi zbožštělé“, zatímco je spíše otázkou, co ony museli protrpět a v těžkých zkouškách podstoupit, než dospěli v takové nebeské kvality.
Vezměme si vedle toho dnešní senzacechtivost, mistrování a vytváření „fascinujícího“ v oblasti ezoterické, či spíše exoterické. Jak v takovémto průvodcovství rozlišovat? Pokud řekneme, že „srdcem“, řekli jsme příliš i málo pro někoho, pro jiného až dost. V podstatě každá bytost má při svém ztišení možnost nahlédnout a prohlédnout charakter bytosti proti ní stojící. Je ale otázku, zda si přejeme zalichotit našemu egu (pak potkáváme příslušné poskytovatele této „služby“), anebo zda se skutečně dotkneme vyzařující hřejivosti nebo mrazivosti, pravdivosti nebo předstírání – které před námi v bytosti vyvstává. Mému srdci jsou nejdražší ti, kteří se nebojí hrubé záplaty na hrubý pytel, kdo hovoří jak jim zobák narostl, kdo „neutíkají kamsi za přeludy z tohoto světa“, i když je na žití někdy těžký, kdo mají „co na srdci, to na jazyku“. Kde je cítit lidské teplo a laskavost, dřina i pevnost. Kde může být občas i pěkné krupobití nad nešvary lidské mrzkosti.
Průvodce lidského ducha by měl umět ověřovat si, s kým jedná a vnímat i úmysly za slovy skryté. Vnímat jemnou nit záměru a zájmu. V horních světech pak pečlivě třídit nikoli podle předloh učených knih, ale po vlastní mnohonásobné zkušenosti. To, že bude chybovat se mi jeví jako pochopitelné, leč jeho chybami by neměl druhý trpět. On sám by je měl brát jako daň za průchod dosud neznámým pro něj terénem.
Ve věci vůle pak nejde o to, že průvodce lidského ducha „něco chce„, ale spíše že se jakýmsi hlubším nacítěním „Nebes“ vždy dostane přesně na místo setkání, kde jej druhý může oslovit a ujít s ním kus cesty.
