Píši tento článek spíše jako určité rozjímání laika. Nejsem organizován v žádné z církví, nepíši na ničí zadání, nemám ambic ani ezoterických poselství, ani gnostického “odpoutání od všeho pozemského”, nebo spáchat nábožensko teologický traktát. Píši z vnitřního impulsu, což mi dává takřka dětskou lehkost a nepolemičnost.
V názvu tohoto “rozjímání” (z lat. contemplatio, jednak stav nejvyšší modlitby, který ale značí roz-jímat to, co je silou drženo, jít za všechny koncepty mysli a ulpívání) by se dal výraz “budoucího” klidně vynechat.
Pro mne kristovství buď jest přítomno – nebo není. V člověku, který pocití srdečnou potřebu v sobě tuto nejvyšší úroveň Moudrosti a Lásky otevřít a rozesvítit a rozehřát jí sebe i druhé kolem sebe, je přítomné, děje se. Je úrovní Ducha, která duši a celou bytost člověka prostupuje a prozařuje. Je v něm totiž (tak jako u Ježíše) spojena přítomnost lidského ducha s duchem nebeským, Duchem svatým a Jediným. Malé děti nepotřebují pojmů, a přece tuto hřejvost a přítomnost “nebeského království” pociťují a prožívají její záchvěvy, byť jsou z něj jakoby povysunuty do světa pozemského.
Pokud bych chtěl přece jen zmínit něco z kontextu tohoto kristovského impulsu, pak slova Pavla z Tarsu: “Nikoli já, ale Kristus ve mně“.
Tento výrok bývá vykládán různě. Za sebe v něm cítím a prožívám pozvání a zároveň milost kristovství nejvyšší Lásky a Moudrosti Boží. Jde v nejvyšší míře proti sobectví, proti sebe důležitosti, proti pýše. Možná by se někdo mohl ptát, proč nepíši o Kristu jako postavě, ale o kristovství jako jistém usebraném konání ze středu lidského srdce. Důvod je ten, že vnímám kristovství jako sjednocující impuls, který není omezen, ale je tomu, kdo si jej hluboce přeje, darován. Jím se propojujeme, nikoli oddělujeme.
Právem by se mohli jiné směry, které třeba míří k buddhovství, krišnovství a další vyznání a duchovní směry cítit jaksi potlačovány, pokud bychom stavěli postavu proti postavě. Pro mne je naopak nejpodstatnějším stavět postavy v sjednocující, v nich prýštící ohnisko, které může být zváno kristovstvím po příkladu hlavního Kristova motivu, jímž je nerozdělující Láska.
Kristovství nevyděluje, ale jednotí člověka a v člověku samém v tom nejsilnějším aspektu, záměru a projevu – v Lásce všezahrnující. Motiv uvolnění se z okovů protivenství a odmítání vnímám jako zásadní.
Někteří používají pojem “kosmického Krista”, ale velmi záleží, co tím míní. Pro mne je tento kristovský impuls “kosmický” ve smyslu ruského vjes-mir, tedy “všesvět”, všechny světy. Raději proto volím přítomnost všesjednocujícího, všemi světy prostupujcího, královsko nebeského. Na pojmech to ale, jak jistě chápeme, nestojí. Kristovství ani Kristus pro mne není nějakou “nárokovou sférou”, jak se bohužel občas jeví v některých církevních pojetích. Nesleduji vydělování, ani rozdělování lidí na ty a ony, ale naopak vnímám to, co je schopné srdcem prostoupit a dotknout se. Šanci stoupat nebo klesat má každá bytost dle své volby, svého pochopení či nepochopení, své sjednocující nebo tříštící síly a činu.
Z mých drobných zážitků a zkušeností vládne v nad-astrálních světech právě tento sjednocující prvek, v jehož přítomnosti je možná základní domluva všech mistrů, adeptů, věřících, jogínů či třeba šamanů – protože jsou schopni se v tento stav Ducha obracet a v něm se nacházet. Nikdo se tím nad někoho nepovyšuje, ani nemá tendence k oddělení. Při vší různosti přispívají v Celistvé.
Ještě v době raného křesťanství byl tento impuls, tato srdečně duchovní mohutnost, v lidech jej následujících natolik přítomen, že neváhali pro něj být pronásledováni, mučeni a utýráni. Ti, kdo o tom vydávali svědectví, hovořili o značném pohnutí u řady těch, kdo “kristovce” trestali. To, co v sobě kristovci nesli, nebylo založeno ani na míře jejich intelektu, předání nějakých souborů duchovních či filosofických nauk, ale na něčem ve vyzařování spojené vůle nikoli jen individuální a srdečnosti ne pouze výběrové. Právě k takové jasné přítomnosti srdečného impulsu bychom se mohli navracet.
Ovšem zároveň je tu vědomí daru svobody a volby v okruhu člověka, jeho svobodného zvolení, kterým směrem chce kráčet. A vcházet v onen dětsky čistý stav při veškeré dospělosti se můžeme vždy učit.
