Je pozoruhodné, kolika lidských bytostí dnes dává přednost “tělesnu” jako prvotnímu. A není jen otázka “proč?”, ale “bylo to tak vždy?”. Nebylo to tak vždy. Dokud lidské bytosti “přímo zřeli” nehmotné bytosti (což bylo v šířeji ještě v Lemurii a částečně za dob Atlantidy), patřilo k tělesnému i ono “zřené”, duchem činné.

Pozoruhodné je, že “tělesno”, kterého se většina z nás tak silně mentálně drží jako “jediného”, je sice velmi důležité, ale samo o sobě si nevládne. Tělesno samo o sobě je de facto obživlá mrtvola z minerálních látek.

Vládcové jeho jsou velmi netělesní:

První je oběh éterných životních sil, kterým se někdy říká také pránické. Bez neustálé obnovy pránického toku životních sil (hlavně během spánku a relaxace) směrem od Země k Nebeskému zdroji a naopak seshora dolů, by nemohl vůbec život a naše vnitřní soustavy elementů a orgánů správně fungovat.

V druhé řadě jde o něco tak neviditelného a nehmatalného v celém procesu jako je dech, dýchání. Někdy se hovoří o prvním nádechu po narození a posledním výdechu v okamžiku fyzického konce, ale pulsace na způsob “vdechování a vydechování” se jeví v celém našem životním projevu.

Za třetí: fyzické své tolik milované tělo nemůžeme nikdy vidět v úplnosti a celku. Nemáme optiku a perspektivu, kterou by to šlo udělat. Kdysi v 18. století irský filosof a teolog George Berkeley doháněl své oponenty k šílenství, když tvrdil, že přísně vzato nevíme nic o existenci kočky, která ještě nevešla do našeho zorného pole, a právě tak se může stát, že nevíme nic o existenci kočky, které z něj poodešla. Jen uhadujeme, že “než” jsme ji zahlédli existovala jinde, a “až” poodejde z našeho zorného pole, bude (snad) opět někde existovat. My totiž své “existence” a jejich kontinuitu spíše jen “předpokládáme.”

Za čtvrté: po většinu dob měli moudří mužové a dámy světa za to, že je nesporné, že ono “tělo” oživuje duše nebo duch. Jak to činí není sice exaktně (metodami přírodovědy) prokazatelné, ale asi celkem pochopitelné, že velká část lidí měla alespoň někdy zážitek, kdy se setkala s “nehmotnou” bytostí, či nehmotným “projevem života”.

Názory se samozřejmě různily od toho, že je tu věčná dualita “duše a těla” (Egypťané, Řekové ad.), kde je duše v tělesnu ve vězení, přes biblické hebrejské myšlení, kde je tu spíše “oživující nebeský duch” a jeho život dávající vdechnutí, až po třeba buddhistické “pomlčení o duši i duchu” ve prospěch stezky, která učí neulpívání a soucitu. To ale nic neměnilo na hledání “duchovního” stavu osvícení, již bez veškerého tělesna.

Pátým, a řekněme zde třeba posledním ohlédnutím je, že ač můžeme vše předešlé brát, jak chceme, těla bychom si měli vážit. Tělo je mocný nástroj a v rámci pozemského světa hlavně skrze něj můžeme měnit, konat, tvořit, milovat, sdílet a učit se. Například pro tak “duchařskou” terapeutickou práci, jakou je regresní terapie, hraje sice hlavní roli dvojice duch a psychika, ale pradoxně nelze dobře zpracovat a uvolnit “minulá traumata” bez toho, aby se klient znova neocitnul ve svém “tehdejším tělesnu” po své pamětové stopě. I když to může působit spíše jako návrat do paměťového hologramu, je i při terapii zásadní, zda klient nad svojí tehdejší “existencí” jen astrálně vlaje a nahlíží, anebo je v ní plně, tedy i s prožitky tělesna ponořen.

A tak je sice vzácným projektem života, který sestavil duch na nebesích pověřena duše, aby jej tkala spolu s rodící se psychickou stránkou, ale materiálem jsou nejen jemná těla duše, ale i tělo hrubohmotné, zemité.