Jedním z podle mě největších problémů naší doby je necitlivost k lidské (ale např. i zvířecí) duši. Vztahuje se to dokonce i k přírodě a živlům (vodě, vzduchu, zemi, energii a prostoru). Ale zůstaňme, pro tentokrát, u duše lidské.
Co to vlastně je “utrpení lidské duše”? A jak je to s naší citlivostí k ní?
Možná si někdo pomyslí – no, to určitě! Zase nějaké fňukání a babrání se v něčem neskutečném. A zde je do jisté míry část tohoto kamene úrazu. Otupěli jsme. Mnoho z nás se jaksi naučilo své bolesti na duši potlačovat, nevěnovat jim pozornost, být na sebe patřičně “tvrdí”. A aplikuje to i na druhé. Všimněme si jen, zejména ve velkoměstech, kolik z nás se ještě zahledí druhému hluboce do očí – do těch “bran duše”.
Na nic nemáme čas – tak proč bychom měli mít pochopení, citlivost a čas pro duši?
Projevuje se to zejména vůči duši dítěte a duši starých lidí. Duše dítěte je v naší současnosti natolik podceňována, že vymýšlíme (nejen ve školství a volném čase dítěte) vše možné, abychom ji zaplácli nějakou umělostí nebo ji uvěznili v nějaké virtuální realitě.
Řada dětí nejen, že přestává mít vztah k živé přírodě a živlům, nejen že přestává také cítit to podstatné v sobě, včetně chápání toho, z čeho cítí bolest – ale právě tak i hluboký prožitek radosti – ale také směrem ke stáří, ke zkušenostem vykoupeným právě bolestí a náročným zdoláváním překážek v životě. Kdysi se děti pokorně klonily ke zkušenostmi obdařené duši svých babiček a dědů. Jako by dnes byla jejich cesta v tom, hledat v životě snadnost, pohodlnost a něčím se zabavit (než umřeme). To ale vůbec neznamená, že to mají snadné, naopak.
Pláč lidské duše, pokud není uvolněn a nenahradí-li jej nalezení odpovědí a smyslu, tuhne a mění bytost ve vnitřně kamennou, znecitlivělou. Má to velmi blízko k životu v určitém polo-hypnotickém stavu, pod sugescí anebo pod utlumujícími léky “na všechny bolesti”.
Občas se tímto “kameněním” rozlehne třes, chvění, dere se na povrch sten. Pokud nebudeme dávat prostor a pochopení, ale hlavně spolupocítění této hlavní “komoditě” lidského života, bude docházet jen k dalším okruhům bolesti, k dalším pokusům najít způsoby, jak se všemožně utlumovat léky nebo drogami, jak obcházet kardinální záležitost hluboké vnitřní potřeby radosti a smyslu života.
Někdo se může ptát, zda se jako lidstvo v současnosti neobejdeme již bez těchto bolestných zkoušek v podobě válek, násilí, necitlivosti jedné bytosti k druhé. Sami si na tuto otázku můžeme odpovědět. Vždyť kolik z nás tu projevuje aktivitu pro stvoření vnitřního i okolního míru a pokojnosti, smíru, nápomoci v žalostivých stavech druhého?
Pláč lidské duše se sebou nese veškerá neodžitá, nedoprožitá dramata a traumata, která se z minulosti, ale právě nyní z holé přítomnosti, derou na povrch lidského vědomí. Vyvstávají jako přízraky z mlh, ale pokud nejsou uchopeny a uvolněny ve své naléhavosti, často zase kamsi mizí hluboko v nás. Anebo, nás strašíce, usednou trvaleji nám po boku. Buď jsou zaplašeny, nebo plaší nás, naši psychiku, onoho strážce bezpečného přežití.
Někteří lidé se snaží sebe i druhé přesvědčit, že člověk žádnou duši nemá, že není čemu zde naslouchat. Je to jeden z nejhrubších omylů, který se dnes a denně ukazuje právě svým opakem: necitlivostí k druhé bytosti, kameněním a tuhnutím vnitřního světa, útěkem k jakési spásné virtualitě, v jistém “narkotickém” stavu žití.
Příběhy z terapeutické praxe ukazují i krajní polohy takového procesu. Dají se ukázat na příkladech některých černých mágů, kteří nejsou pohádkoví, ale setsakra reální. Tvoří přímo v naší každodenní realitě různá vězení, omezení, války, čachry a bůhví co ještě. Mají svá jména. V jejich srdcích se rozhostilo ledové mlčení, zamrzl cit. A ubližování se pro ně stalo jen slovem. To, že dovolí mrzačení, týrání, znásilňování – a hromadné zabíjení lidí i zvířat (ba někteří si v něm ještě zvráceně libují) je dáno tím, že jejich srdce, jejich duše, jejich vnitřní hlas se odmlčel, zkameněl téměř zcela. A moudrý strážce, lidský i nebeský duch, je opustil.
Mnoho z nás má tendenci se na takové lidi či bytosti zlobit, pokládat je za “nelidské”, za řekněme “ďábelské”, démonické.
Ve skutečné vnitřní realitě (z duchovního hlediska) jde dosti často o to, že takový mág byl kdysi podroben těžké zkoušce, ve které ne zcela obstál. Zažil např. lynčování, byl davově ponížen až do krajnosti, bylo mu odňato to, co považoval za nejcennější pro sebe. Ovšem to vyvolalo například vlnu zloby, hněvu a zapřísahání se, že to dá “druhým” sežrat a nedá si pokoj, dokud mu to svět nesplatí. A v takovém nároku a přísaze sám sebe postupně uvěznil.
A tak se nejsilnější duchovní element, totiž oheň, promění z vlídné hřejivosti ve vše spalující plameny. Plameny motivů osobní moci, bohatství a trestání druhých za své křivdy. Naštěstí se může čas od času podařit i takovýto neblahý vývoj zastavit a obrátit.
Buďme prosím citliví (nikoli ale zase patologicky přecitlivělí) k zamlčenému pláči lidské duše. Buďme k němu otevření, nápomocni k uvolnění a upokojení. Vyhneme se tak okruhům bolesti, která nemusí nutně lidské životy doprovázet jako přízračná bytost.
Pokud to vzájemně uděláme, přijde na řadu ta kapitola, po které v jádru asi všichni toužíme – totiž radost a štěstí lidské duše.
Krásný den přeji všem bytostem.
