Mýtus o Archontech

K tomuto článku mě přivedla četná současná, naprosto vážně míněná pojetí, která vnímají člověka a lidstvo jakožto “uzavřené pod jakýmsi poklopem”, který spravují “zlí nelítostní archonti”, nepřející nevědomý “demiurg” (v řeckém základu slova “řemeslný tvůrce”), a pod ním jacísi polo-bohové s bičem, kteří prý nás vězní jakožto své vězněné dělníky. Pomáhají jim v tom pozemští správci – temné loutky pozemských elit.

Toto pojetí se v současné době rozvíjí v kombinaci s řadou “konspiračních teorií”, má silný motiv v přednáškách a knihách např. Davida Icke.

Kdo by měli být archonti a kde se tu vzali?

Slovo “archón” je řeckého původu a značí “vládnoucího správce” ve starém Řecku, jistý typ vládnoucích vyšších úředníků v městském státě.

Mnohem podstatnější je pojetí “vesmírných archontů”, které se vynořuje v některých spisech starověkých “gnostiků”. Mezi svitky a zlomky nálezu v Nág Hammadí se našel také koptský soubor svitků s názvem “Podstata archontů”, který má dataci ve 4. století n. l., ale jeho řecká předloha bude nejspíše z 2. či 3. století n. l.

Jde o spis z období předkřesťanské gnoze, v němž je podávána určitá “gnostická mytologie” Stvoření světa z gnosticko mýtotvorného pohledu. Právě zde se vynořují “archonti” jako jistá nadzemská božstva temnoty, jistí “planetární oboupohlavní bohové se zvířecí tváří”, kteří prý stvořili hmotný a astrální svět, a ovládají lidskou tělesnost a vlastně celé pozemské žití, ono utrpení duší vězněných v tělech proti své vůli. V jistém smyslu stojí v jejich čele Samael (Jaldobaoth) ztotožňovaný v tomto náhledu se starozákonním Jahvem.

Lidstvo je tvořeno třemi stupni nebo typy lidí: “hylikové” v zajetí tělesna a smyslnosti, “psychikové” v zajetí duševních nastavení a “pneumatikové”, lidé ducha. První dvě skupiny nemají šanci z pod vlády Samaela-Jaldobotaha-demiurga uniknout. Pouze poslední – což mají být vlastně sami gnostikové/pneumatikové – mají šanci se z moci “zlých archontů” vymanit a dostat se nahoru ke skutečnému nebeskému Otci…

Tolik krátký vstup a představení spisu Podstata archontů…

Pro mne podstatné jsou ale dopady tohoto gnostického mýtu zvláštní a poučné:

1. Z Boha Otce Bible a veškerého stvoření se stává vlastně někdo zcela “neschopný”, jakýsi přihlížející, který ponechává Zemi v moci Samaela, Jalbodoátha, Jahveho (?) a zlých archontů. Ostatně tito archonti prý stvořili Adama a lidský rod, maje jej ve své zlé, materialisticky pojímané moci. Jsou “mocnostmi držícími svět v zajetí”.

2. Pokud studujeme skutečnou postavu bytosti anděla Samaela, můžeme jej v hebrejském pojetí nalézti jakožto “pekelného knížete”, Satana. Ten byl již dřive označen v manichejském dualismu Ahrimanem, vládcem temnot a hmoty, který svádí dlouhý suboj s vládcem Světla, Ahura Mazdaem.

3. Ve zvláštním “gnosticko mytologickém pojetí” se náhle ospravedlňují i bytosti, které v biblickém pojetí měly podíl na pádu člověka, bytosti pokušitelské – například onen “had našeptávač”. V celém mýtu Podstata archontů krouží neustálé rozdělování a oddělování jako hlavní symbol. Z pohledu astrálního je velmi zajímavá účast hadích a dračích bytostí v těchto pojetích.

4. S pojetím o jediné skupině, která míří k osvobození – totiž vyvolených “pneumatiků”, lidí ducha, tedy gnostiků, plynou už zde značné prvky elitářství – přesný opak široce pojaté evangelijní Kristovy radostné zvěsti. V podstatě “gnostik” opěvuje a objevuje pouze svého ducha v sobě – své věčné vysvobozující božské pneuma. V jeho pojetí není žádná vize širokého soucitu a sociální aspekt, natož šířeji vnímaná Milost  a Radostná zvěst pro všechny trpící.

5. Pokud vezmeme toto “archontské pojetí” na dnešní věk, je v něm opět velmi silně cítit “gnostický mýtus”, který (přenesen do dnešních časů) je silnou oporou mnoha apriorně nastavených konspiračních teorií. Nehraje přitom roli, jaká z konspiračních či protestních či alternativních teorií společnosti, politiky, vlády má oporu a v čem – prvotní náhled je vždy na člověka a společnost v negativním pojetí vězněných “archonty a jejich sluhy”, utiskovaných.

6. Podobné pojetí může vésti již tak dost ztrápeného pozemského člověka k jakési bezbřehé prométheovské touze po revoluci a vzpouře – neb v něm podporuje absurditu a bezesmyslnost jeho osudu a života vůbec, které se zmocnili zlí archonti a demiurg v “nevědomí”, a s nimi astrální zlovolné entity – vládcové -politikové – bankéři. V takovém pojetí se pak již těžko najde místo pro Boha Otce, Ducha svatého a Krista.

7. Ve skutečnosti je možné, že pojetí archontů v čele se Samelem je “inspirováno” pádem Lucifera a jeho andělů, ale mnohem blíže má k Ahrimanové-Satanově  pokušitelství o uvěznění lidí ve hmotném a požitkovém, smyslném. Zatímco však v biblickém a novozákonním příkladu je člověk veden, aby se svojí vírou a cestou k ctnosti těmto “pokušitelům” ubránil (nikde nejsou pojati jako “věznitelé” lidstva!), v gnostickém mýtu je i v dnešním jeho pojímání patrné, že člověka vede spíše ke slepé vzpouře, než ke vnitřní modlitbě.

8. Po stránce Stvoření lidstva je v astrálních oblastech řada entit a civilizací, které si nárokují svůj hlavní vliv na stvoření člověka. Velká skupina těchto pojetí se objevuje v dnešní ezoterice – jedni nám přisuzují příbuzenstvo tvůrců z Plejád, jinde se hovoří o Síriu či dokonce Orionu, ještě další zmiňují dokonce genetickou linii Drakonů či plazích bytostí Nágů. A velmi zajímavým aspektem je hojně dnes citovaná civilizace Anunnaki, tolik opěvovaná Zachario Sitchinem a dalšími.

9. Na novodobé pojetí “dualismu gnostického” je pro mne dobře vidět, co toto mýtotvorně naroubované pojetí může v postmoderním člověku zasévat – spíše nedůvěru, něž důvěru v úroven svého ducha a k Bohu; spíše nevíru, než posilování víry; spíše krouživé nerozpoznávání, než skutečné hluboké srdcem Boha poznávání; spíše strach ze všudypřítomné zrady a věznění zlým demiurgem, než radost z možnosti osvobození; spíše pocit bezvládnosti než moci nad tím, kam směřujeme…

Po stránce odborné existuje celá řada analýz gnostických spisů z Nág Hammadí, ale i odjinud. V poslední době se jistému obsáhlejšímu sledování dualistické gnoze Západu (na pozadí ranných i pozdějších autorů gnoze) věnoval spolupracovník světoznámého rumunského religionisty Mircea Eliadeho, Iaon O. Culianu v knize Dualistické gnoze Západu.