Pojem lidské duše procházel v dějinách lidstva a jednotlivých kultur velmi pestrým vývojem. Určit přesně, čím je a byl, se často nedařilo ani slovutným kněžím, filosofům a později psychologům. Vždy byli ale lidé, kteří uměli s duší člověka (ale třeba i zvířete) rozmlouvat, pomáhat jí, léčit ji.
Své pojetí duše měli starověcí Indové a Mezopotámci, Egypťané i řečtí filosofové. V rámci kmenových společenství měl nezastupitelnou roli šaman-léčitel. Tehdy se vědělo, že v životě lidském jde předně o duši. Dnes, bohužel, jako by o ní šlo nejméně.
V dnešní době je třeba pojem duše ukotvit, aby ten, kdo se “o ni” zajímá věděl, do jakého okruhu je tento pojem vztažen. Jinak bude o duši mluvit jungovský hlubinný psycholog, jinak teolog, jinak šaman, jinak terapeut…
Vezměme krátce pár příkladů:
Slovník Jungovské analytické psychologie si vybral “duši” spojenou s řecko-latinským pojmoslovím: duše jako vánek, dech. Tvrdí, že jde o “tajuplnou vnitřní, vědomě-nevědomou živoucí energii, dýchající, pohybující se, cítící, myslící, vnímající, intuitivní existenci individua“. Dále pak, že má (v představách různých kultur) charakter jemnohmotné substance, která přechodně “oduševňuje” tělo, hmotnou podstatu. Oproti tomu duch (pneuma) dech – je podle slovníku spíše obecný nositel života. Duch bývá ve filosofiích a náboženstvích prý často pojímán jako “poznávající, strukturující, pořádající rozumový princip”.
Takový pohled je ve shodě s řeckou filosofií, kde se duše (psýché) staví do protilehlosti k tělu (sóma).
Jiný pohled poskytuje duchovní věda Rudolfa Steinera (anthroposofie). Podle ní je u člověka trichotomie (trojčlennost) těla, duše a ducha. Avšak navíc je i duše strukturovaná v oblasti fyzického, éterného, astrálního těla a vědomého Já.
Existuje ale i jiný kontext – hebrejský, biblický. Hebrejština se vyhýbá rozdělování duše a těla. Oproti řeckému dualismu duše a těla přichází s důrazem na ducha (hebr. ruach, ř. pneuma).
Jde o nadpřirozený nebeský rozměr člověka, daný mu od Boha. To nejpodstatnější je pak přítomnost ruach, Ducha Božího, v člověku. Dá se chápat jako “posvěcení lidské existence”. Například prorok je „člověk ducha“ (’iš harúach). Díky tomu, že je tu přítomnost ruach (ducha), je člověk schopen setkání s Duchem Božím, propojuje se s Bohem. Ovšem přítomnost úrovně ducha v člověku není samozřejmá – je to “závdavek”, který umožňuje překlenovat “přírodně-pozemskou” přirozenost k nad-přirozenosti nebeské.
Je velkým paradoxem, že psychické a to, co bychom zřejmě my označoval jako sféru duše, patří a je vázáno hlavně do okruhu tělesného života a jeho projevování.
Tak to, co se “zasévá”, je tělo duševní (sóma psychikon), co vstává, je tělo duchovní (sóma pneumatikon). Jako je tělo duševní, psychické, tak je i duchovní. O “duchovní” je třeba usilovat a pečovat, ale také je svěřovat s pokorou do vyšší Milosti, což brání pečeti pýchy a odtrženosti. Člověk se pozvedá z úrovně “duchovního živočicha” postupně v “oživeného, psychického člověka” (psychicos) k “člověku ducha” (pneumaticos).
Nyní se můžeme pokusit přiblížit k tomu, co může konkrétně znamenat péči o duši člověka. Dodnes trvají spory o to, zda je duše člověka smrtelná nebo nesmrtelná. V duchovní vědě Rudolfa Steinera je velmi konkrétně popsáno, jak po smrti fyzického těla se postupně rozpadá éterné tělo a posléze i tělo astrální, ale duše z každého podrží jistý “výtažek zkušenostní”, se kterým se ubírá do nebeského světa.
Pokud bychom se podívali do biblické tradice, pak je např. v novozákonních evangeliích vyjádřena obava o duši člověka. Je výslovně řečeno, že se nemáme bát těch a toho, co zabíjí tělo, ale těch (toho) co zabíjí duši. Jak je možné “ničit či zabít duši“?
Zde se můžeme obrátit k terapeutickým hlubinným zkušenostem, které se propojují s duchovními vědami. Víme o tom, že již v nejstarších šamanských kulturách se zacházelo s magickými praktikami, které vedli k “uvěznění či omezení duše druhého“. Jak v pozemském životě, tak při cestě duše po smrti existují rizika, že bude duše někam magicky lákána, někdo si ji bude chtít podmanit. U některých mágů a bytostí astrálních to může mít podobu jistých “zásobáren duší”. Co se v takovém případě děje?
Duše je přemosťující, cítivá a intuitivně tvořivá živá složka. Pokud je v jistém stavu “uvězněna”, “vázána”, nemůže dojít k sjednocení s “domovskou” úrovní ducha – duše doslova “trčí” v mezisvětí astrálním. Za takového stavu se navíc často “pošpiní” v službách magického typu, v podléhání nectnostným aktivitám těch, kdo již “upadli”. To má, bohužel, své důsledky i pro vyšší úroveň ducha. Ten se totiž s takto “zaneřáděnou” duší nemůže plně propojit a také veškeré projekty vtělení jsou tímto “nastavením” duše infikovány.
Pokud chceme tedy nastínit konkrétní péči o duši, je prvním momentem chránit ji od magických experimentů a sklonů, kdy její náhled je příliš vězněn zemskými chtivostmi. Její pohled je příliš zanořen do sfér, kde vzniká lačnost, hněv, závist, odmítání, žárlivost – tedy nectnosti.
Některé terapeutické techniky a postupy se snaží duši člověka všemožně “očistit”: vonným šalvějovým dýmem, zaříkáváním magických formulí a manter, bráněním v přístupu k ní “temným” entitám…
Duše však je odpovědna především směrem k úrovni ducha jedince a dále k Bohu samému. To není ani tak věcí “teologie”, jak praktického významu. Pokud si duše nehodlá všímat moudrého a laskavého sjednocujícího propojení s Duchem (a tím i s Bohem), Jediným, je vydávána napospas těm a tomu, k čemu si nechala vypěstovat sklony – odtahuje se a vnitřně dekoncentruje, je v rozptýlené stavu a směřuje v úpadek. Sklon (jak slovo samo říká), značí směr dolů, naopak “zvednutí pohledu vzhůru a napřímení” směruje k Nebeskému. Úrovni duše, která se odmítá vzdát svých “sklonů”, svých svazků, které ji drží a svazují v magických prstencích a tedy v neustálém “karmickém” upadání, lze jen těžko trvale pomoci.
Prvním hlubinně terapeutickým momentem je tedy zjistit, v čem a jakým způsobem duše člověka “vězí”, a jaké jsou její vazby na úroveň ducha. To lze učinit, pokud se nezaměřujeme jen na ni samotnou, ale nad ni, právě na úroveň spojení přes lidského ducha k Bohu.
Bernard z Calirvaux ve 12. století hovořil o stupních pokory a pýchy, obrazně tedy o jistém jakoby dvoudílném žebříku, podobajícím se stupňům. Jde o stálou situaci přítomno volbu a výzvu, kdy podle pochopení a zbavování se nectností, lze z okruhu nectností buď vždy pokročit o příčku vzhůru, nebo sestoupit o příčku dolů. Tak, jak tvoří ctnosti určité provázání, tvoří je i nectnosti. Dosti často jedna druhou doprovázejí.
Pro příklad: pokud chce od nás pomoci člověk, který tvrdí, že se na něj dobývají jakési zlé entity (duše), a my zjistíme, že tomu tak je, a pokusíme se je od něj odvést, může se to sice podařit. Pokud ale klient sám nevyřeší “sklony” a oslabení, které si jeho duše vypěstovala (a karmicky uchystala), a které k přítomnosti oněch “zlých” entit vedly, jaká je zde záruka, že se k němu ti nebo oni opět nepřihlásí? Proto je sice možné pomocí i v subtilních věcech duše a ducha – ale vždy je to především o “prozření duše”, uvízlé v okruzích nectností a nezdravých vazeb, s minimální vědomou snahou o spolupráci s úrovní (nebeského) ducha a Sjednocení.
(pokračování příště)
