Možná je pro někoho tato otázka poněkud abstraktní, ale v následujícím textu se pokusím ji konkrétně a prakticky uchopit.
Pojem tzv. duchovní transformace má hned několik zdrojů. Zůstanu u dvou směrů: u následování duchovní stezky (individuálně) a u ezoterických směrů osobní transformace.
V prvním směru bylo už od pradávných časů nahlíženo, že je pro dospívající jedince v určitých fázích života nutná individuální zkouška před další životní fází.
V indiánských kmenech, (právě tak jako v nábožensky vedených komunitách a společenstvích), to byli hlavně chlapci, kteří byli do role muže “zasvěcováni”, po zkouškách vpouštěni. Procházeli obřady dospělosti, byli posíláni zvládnout o samotě zkoušku dospělé odpovědnosti a mužství.
Kromě těchto fází byli i jiné situace, kdy jedinec byl zasvěcován, resp. přecházel do další fáze svého individuálního rozvoje. V ryze náboženském ohledu pak samozřejmě hrálo roli i to, že někteří jedinci “dospělejšího”, zkušenostmi zoceleného ducha, procházeli pod vedením kněží, kněžek či zasvěcující moci obřadem zasvěcení, např. pro překonání strachu ze smrti, praktické upotřebení duchovních schopností a kvalit.
Pokud jde o tyto kroky, hrála zde roli nikoli chtivost jedince po “výjimečném”, to, aby oplýval mimořádnými duchovními vhledy a schopnostmi, ale přednost měla role jeho služby pro dané společenství. Šlo o to, aby zprostředkoval to podstatné z hlediska celku, společenství či kmene – nebo aby “léčil” spolu S TÍM, co přesahuje, s úrovní svrchovaného Ducha nebeského.
U něj samého šlo nikoli o lačnost po výšinách, o “heroismus”, ale o poctivou a skromnou odpovědnou vnitřní práci (podpořenou individuální cestou bolestně získaných ctností a charakteru), bez kterých by se “vyloupnutí” mimořádných duchovních schopností stalo jen velkým lákadlem, možná i zvrácením původního záměru do černomagických praktik (sobectví, pýchy a moci).
Jinými slovy “šaman bez kmene”, nebo těch, se kterými je propojen a kterým má (jemu svěřenými schopnostmi a duchovními dary) sloužit, je k ničemu. Bohužel, k zneužití výsad poznání nesčetněkrát docházelo – jako příklad si můžeme vzít časy některých staro-babylonských, staro-egyptských, staro-řeckých, staro-římských, staro-indických, staro-tibetských a mnohých jiných kultur a epoch.
Druhý směr je povětšinou novověkou záležitostí ezoteriky. V ní je často řeč o tzv. “osobní transformaci” nebo psychospirituální krizi, anebo o “temné noci duše”, často ale bez duchovního historického kontextu.
Tak se v současnosti rodí např. pojetí západních psychologizujících lámů (v duchu hlubinné psychologie upraveného pojetí), kde se dřívější reálná duchovní setkání a fenomény, se kterými se zasvěcení (např. v původním Tibetu) setkávali v podobě ohrožujícíh entit, či dokonce démonů, upravuje na západní “psychické projevy vědomí” či “záhadné skrytosti nevědomí”, které máme opečovávat tím, že budeme “pečovat o své démony” (např. autorka a láma škol tibetského buddhismu Tsultrim Allione a její kniha “Pečuj o své démony”).
Jindy se namísto projití skutečnou vnitřní transformací (zdolání vlastních zátěží a traumat) celý proces, ve které hraje roli (bohužel) nutná bolest a prožití, obchází psychedelickými “skoky” do transu, které jsou vydávány za “zasvěcení”. Mají otevřít, rozvinout, transformovat vědomí do “duchovna” (trend peruánských a dalších cest za Ayuhuascou, trasování společenství Santo Daimi, soudobá “pecka” do duchovních skoků na obřím můstku: Bufo Alvarius).
Jiná cesta pak vede přes magické praktiky odvozované (pozn. většinou astrálně naladěným mediátorem a ezoterickým popularizátorem) ze starých zasvěcovacích obřadů dávných (vymřelých) kultur. Většinou se tak děje bez znalosti jejich významu a průběhu, zato za spolupráce s astrální entitami a dušemi, které tyto procesy udržují a z nich sají.
Pak je tu lákadlo projití “temnou nocí duše”, což rozhodně není hlavně to, že “máme zlé období a z něho procitáme” za pomocí zázračný minerálů v ruce nebo u postele, nebo se všemocnou čarovnou mantrou “na všechno”. Temná noc duše je původně termín spojený s autentickou duchovní mystikou a sjednocení s Bohem, a pochází od mystika, který touto náročnou “cestou na horu Karmel” prošel, od svatého Jana od Kříže, španělského katolického věřícího a mystika, nikoli z nějaké ezoterické skupiny současnosti.
Další pojetí najdeme například v klasickém a oblíbeném spise autorky Bonnie Greenwellové “Energie transformace” (průvodce procesem probuzení Kundaliní), který balancuje na hraně starých způsobů probuzení energie Kundaliní v indických a tibetských duchovních systémech, ale vlastně opět mířící do otázek psychospirituální krize západního člověka a psychologizujícího pojetí.
Po tom to náčrt se vraťme k základní otázce: Kam a jak se dá “duchovně transformovat“.
Podle mého (jednoho z možných) náhledů je to otázka spojená s tím, jaký obraz světa a sebe v něm jsme si vytvořili.
Pokud se držíme obrazu “vždy zlého světa” (jako u řady mimokřesťanských gnostiků, kde svět je výtvorem nenávistného a zlovolného demiurga a spravován jeho “divými archonty”), nebo u osob s tendenci k magickému zisku z dosažených vědomostí, pak je “osobní transformace” vlastně svého druhu VZDOREM.
Vzdorem vůči bolestným procesům, které si spojujeme s druhými, se světem, s osudem – a které si přejeme zastavit a (magicky) ODSTAVIT. A to aniž jsme důvodům svého stavu dostatečně v sobě naslouchali. Je to svého druhu útěk do “transformace”, za kterou ale nestojí cesta charakteru a ctností, (nikdy nemůže být docelen!), ale je to spíše vábnička a tajuplné lano, které nás má vytáhnout mimo bolestný svět, mimo bolestné prožitky, které nechceme ve své minulosti jako příčiny řešit.
Druhá možnost odpovědi by byla nikoli transformační, ale prostě PŘIJÍMAJÍCÍ a vnitřně nápravná. Je to cesta, kde není co “transformovat”, dokud neuvolníme a nezvědomíme my sami svým vstupem kořeny svých brzdících procesů (nectností a traumatických zátěží).
U tohoto postoje může hrát roli i to, že jednak jsme zaseli příčiny, který nyní na nás důsledcích dopadají (nic není bezdůvodné!), druhak můžeme přijetím vlastních nectností (a chuti se od nich posunout) značně prosvítit svoji další stezku životem. K tomu se druží i to, že na člověka, jenž se nevyděluje z celku za každou cenu, nepěstuje-li jako hlavní směr odpor, dosti často přichází určitá milost a pochopení, určité uvolnění a naděje.
Nemluvě o tom, i jeho “duchovní srdce” pak často poznává, jak důležité bylo stezkou bolesti sám (bez výmluv) projít…
