Tento „návrat“ k postavě Ježíše – Krista je povýtce inspirační cestou. Neřeším v něm palčivé otázky desítek tisíc publikací a studií. Jen drobně mapuji některé z náhledů lidí, kteří se k Ježíši a ke Kristu vyjadřovali a vyjadřují.
Proč vlastně rozdělujeme jméno Ježíš od připojeného Kristus (řeckyChristós, Pomazaný, Vyvolený; Maššíach – Spasitel)? Celá řada religionistických badatelů, teologů a duchovědců dochází k velmi různým pohledům. Někteří, kupříkladu Rudolf Steiner, dochází ve svých přednáškách (cyklus Od Ježíše ke Kristu, Páté evangelium; Esoterní křesťanství ad.) k tomu, že Ježíšové byli jako chlapci zrozeni poblíž sebe dva.
Pro Rudolfa Steinera je sice důležité, co se můžeme dozvědět o historickém Ježíši (ostatně není toho v přímých materiálech mnoho), ale velepodstatnými jsou ony dva vrcholné okamžiky: Ježíšův křest v Jordánu (Janem Křtitelem) a v něm sestoupení Ducha Svatého (v podobě nebeské holubice) a Boží úrovně Krista, a pak mysterium obětování se na Golgotě. Steiner posouvá důležitost Ježíše, který přijal božství Krista ve vtělený stav do úrovně mystéria a píše ostatně onu přelomovou práci Křesťanství jako mystická skutečnost.
Ježíš a essejci
Nemáme přímá svědectví, že Ježíš byl jedním z essejců, i když četní badatelé ukazují jak určité paralely postojů, tak četné názorové rozdíly. Poukazují také k pravděpodobnosti, že nějakou dobu mezi essejci žil on i Jan Křtitel. Pokud se podíváme na určitý základní přístup „čistoty a očisty lidského života“, jsou zde velmi nápadné rozdíly.
Essejci byli jedni z nejpřísnějších dodržovatelů Božího slova a určitých daných předpisů a zákonistostí, a velmi přísně si hleděli oproštění se od světských vazeb. Pro ně bylo nepředstavitelné bavit se nebo chodit mezi celníky či nevěstky, stýkat se malomocnými atd. Dnes by se dalo říci, že se velmi blížili duchovně zaměřené mnišské (roztroušené v mnoha oblastech) komunitě. Velký důraz zde byl na dodržování Slova, přísahu směrem k essénské komunitě a rituálů očišťování, a zapovězených kontaktů s nečistými, světskými. Oproti tomu nalézáme u Ježíše značnou otevřenost, nesvazování k vnějším přísahám, volnost toho, kdo putuje krajinami a sděluje Slovo Boží (v Duchu svatém), kdo dbá především na „vnitřní čistotu úmyslů a záměrů“, než toliko na ritualizaci. Kdo si dovoluje říci, že: „Ne to, co do nás vchází, ale především to, co z vás vychází, vás znečišťuje“.
Po stránce spojitostí s hlavní essejskou postavou Učitele Spravedlnosti, kterého esséjší následovali, nejeví se mezi oběma muži větší spojitost.
Ježíš a gnostikové
Ač se počátky tzv. gnoze spíše ztrácejí v mlhách dávné minulosti, badatelé nad dodchovanými spisy „gnoze“ ji ukazují jako směr a nauku hlavně v oblasti židovské a helenistické kultury, mnohy značně polomicky vystupují vůči některým biblickým výkladům a postavám, které intepretují značně jinak. Její hlavní údobí pak ukazují zejména především v období 1. století př. n. l. až do jejího vrcholu ve 3. století našeho letopočtu s tím, že pak postupně její vliv spíše utichá (zejména byla tvrdě potlačována v rámci nastávajícího římsko-katolického odsuzování).
Pokud jde o pokusy ztotožnit některé výroky Ježíše s gnostiky, nejsou ani prokázané vlivy, ani Ježíšův obraz do základních konceptů gnoze příliš nezapadá. Je pravda, že se v apokryfech a četných gnostických spisech (např. v Pistis Sofia) setkáváme s Ježíšem Kristem, ale není to příliš historická postava – je to spíše v gnostickém duchu prezentovaný „božský“ zasvěcenec, který sděluje „tajné pravdy“ jen vybraný učedníkům, hovoří s nimi o svých cestách nebeskými úrovněmi, dává jim ponaučení, kterak se mají chovat, aby došli „vysvobození a poznání“ odchodem z pozemsky nečistého světa. Leckdy je ale důležitější než on sama postava Sofie, Moudrosti, nebo jinde ve zlomcích a apokryfech evangelium dle Máří Magdaleny, Marie, Petra, Pavla ad.
Pokud bychom si vzali jeden ze základních náhledů gnostických spisů, tak světu vládne temný Demiurg Jahve, veškerý tělesný svět hmoty je zlem a nečistotou, do které byli duše nebohých gnostiků „omylem či zlou sudbou“ vrženi a z něhož se mají vysvobodit nad Demiurgův zlý svět k čistému Bohu, který je mnohem výše a s Demiurgem nemá nic společného. V řadě těchto náhledů tak spíše probleskuje luciferský náhled „stížností padlých andělů“, než-li to, že by podobné nahlížení šlo nějak sblížit s Ježíšem Kristem. Pro řadu zastánců gnoze bylo a je nemyslitelné, že by se Bůh prostřednictvím Krista-Ježíše nechal reálně ukřižovat.
Ježíš, apoštolové a církev
Pozoruhodné je hledání v oblasti raného křesťanství. Jednak můžeme v dochovaných textech Nového zákona sledovat vztahy Ježíše (později, po křtu, Ježíše Krista) k apoštolům a jich k němu. Tyto vztahy se děli převážně v oblasti Palestiny a v prostředí židovského.
Po zmrtvýchvstání Krista se ale osudy šíření evangelia velmi liší. Zatímco jedna skupina původních apoštolů z židovského prostředí jde ve své většině dál cestou toho, co se v rámci judaismu praktikovalo (i rituálně), ovšem s obohacením Ježíšova přístupu, objevuje se na obzoru další, silně misijní rozměr radostné zvěsti.
Pavel (Saul) z Tarsu, po otci římský občan, vzdělaný farizej, pronásleduje křesťany a vydává se za nimi cestou k Damašku. Před Damaškem je sražen (obrovskou boží silou) z koně a promlouvá k němu zmrtvýchvstalý Kristus. Ptá se jej proč jej a jeho věrné pronásleduje. Saulovi musejí pomoci jeho druhové ze země, dovedou ho, náhle osleplého do Damašku. Tři dny a noci nic nepozře. Přichází mu další znamení… Nechává se pokřtít a ze Saula-pronásledovatele křesťanů se stavá šiřitel a zastánce evangelia a Ježíše Krista – Pavel z Tarsu.
Je to právě Pavel z Tarsu, kdo podniká cesty do řady okolních zemí, kdo dokáže organizovat skupiny křesťanů a zakládat církevní společenství, je to vlastně jeho mise církve Kristovi, která se může rozšířit i mimo Israel, k tzv. pohanům Pavel je sice jediným apoštolem, který Ježíše přímo v jeho pozemském životě nepotkal, zato se velmi mocným způsobem setkal se zmrtvýchvstalým Kristem.
V celé další epoše (a je to patrno již v některých výrocích sv. Pavla) pak bude u zrodu křesťanství stát jeho často důrazné vymezování se právě vůči gnozí a některým gnostickým náhledům.
Tato nit pak hraje zásadní roli v celé Patristice (učení Církevní otců). Pravé křesťanské poznání (tzv. pravou gnozi) budou pak hájit např. sv. Irenej (narozen zřejmě kolem roku 140 n.l.) Patero knih proti kacířství, Origenes (Proti Kelsovi) ad. Jimi bude odlišována „pravá gnoze poznání“ od „pseudo-gnoze“ těch, kteří se sami stavěli na pole gnostických nmysterijních náhledů a pravd, (často jakožto „božští zasvěcenci či magičtí působitelé světelných aionů). V samotných zlomích gnostických spisů pak nalézáme zpochybňování některých částí biblických spisů, dokonce i samotné postavy proroků či apoštolů. Jak velmi trefně poznamenal jeden badatel o gnozi: objevují se v ní hlavně situace odporu k pozemsky hmotnému životu a „rozvrat“ ducha od duše a tělesna ve prospěch pouze prvého „duchovně čistě odpoutaného“. To je jedním z důvodů, že gnoze málokdy dokázala déle udržet určité sjednocení a komunitu, neboť prvek odpoutání se a odvrácení se od „zlého světa“ k „poznání božského“ je u ní příliš silný.
Jednou z nejznámějších postav prvních „gnostiků“ o nichž víme, je Šimon Mágus, který se sám (se svojí družkou Helenou) nechával zbožštit, dělal četná kouzla a podle apokryfních spisů se přel ohledně křesťanské zvěsti se sv. Petrem, od kterého chtěl „koupit“ jeho moc dělat zázraky (boží), a se kterým (údajně, podle apokryfů) sváděl zvláštní magické souboje, ve kterých (podle zvěsti) nakonec sám podlehnul.
Ježíš a východní nauky?
Zde je pole velmi otevřené. Někteří badatelé tvrdí, že Ježíš po svém dvanáctém roce prý putoval směrem na Východ, setkal se s řadou nauk počínaje manicheismem, hinduistickými naukami a naukami mezopotámských mágů. Někteří mluví i o buddhistických naukách. Takové pole možností je opravdu obdivuhodné… leč v samotných prohlášeních a rozhovorech u Ježíše Krista žádný přímý odkaz k takovým naukám a směrům nenacházíme.
Další otázkou pak je, proč by měl Boží syn Kristus sdělovat „přejaté nauky“, když hlásal přímo Boží slovo spojené s Duchem svatým?
Poněkud zvláštní je tendence propojovat Ježíše Krista s oblastí dnešního Tibetu, jak se o to někteří badatelé, zejména theosoficky ladění, pokoušeli. Poněkud jim zřejmě unikal fakt, že v době na přelomu věků v Tibetu žádné buddhistické nauky, natož směry, nepůsobili. Buddhistické nauky přinesl do oblasti Tibetu až velký mistr Guru Padmasambhava v 8. století našeho letopočtu, a jedním z hlavních důvodů bylo široké rozšíření černé magie a uctívání démonů v místní krajině. Před ním byly v Tibetu rozšířeny nauky bönistického šamanismu, kde těžko můžeme najít nějaký vzájemný vliv či prolínání.
Také není patrné, že Ježíš Kristus při svém vyléčení malomocných a posedlých „spolupracoval“ s někým jiným než s úrovní Ducha Svatého a Otce, ke kterým se vždy odvolával. Jak bylo vtipně podotknuto, nepěstoval žádné pojetí démonologie, ale ani angelologie. Hovořil pouze o pokušiteli Satanovi, s nímž se sám vyrovnal.
Ježíš nebo Kristus? Obojí.
Tato otázka vyvstává především pro ty, kteří spojují (trvalé) sestoupení Ducha svatého na Ježíše během janovského křtu v Jordánu. Je to otázka nikoli primárně historická, ale mysterijní. Sestoupení úrovně Krista a jeho „inkarnace“ do Ježíše je velmi podnětným způsobem popasána v přednáškách zakladatele anthroposofie Rudolfa Steinera, ale také u dalších duchovědců Emila Bocka (Prvotní křesťanství) nebo u Sergeje O. Prokofjeva. Nanejvýš podstatným se pak v takovém světle jeví zásadní událost a mystérium smrti a zmrtvýchvstání spojené s Golgotou.
Další „uchopení“ Ježíše Krista – channeling a inkarnace?
O tom, jakými cestami šla evangelia (křesťanská radostná zpráva) v rámci dějin jednotlivých církví dnes existují nepřeberné spisy. Rád bych se jen krátce zastavil u některých zvláštních rysů „uchopení“ Ježíše Krista v nedávné a dnešní době.
Jak patrno z řady populárních ezoterických knih dneška, postava Ježíše a jeho osudy jsou dnes tak „popularizovány“, že se „za něj“ (nebo za jeho mluvčího či vykladače, médium) dnes vydávají mnozí.
Již na počátku 20. století tu byly pokusy v rámci theosofického hnutí (v době, kdy jej vedla Annie Besantová), prohlásit mladého Jidu Krishnamurtiho za přímou novou inkarnaci Ježíše. Reakcí, nejen na tento krok, byl odchod Rudolfa Steinera a celé německé theosofické sekce z tehdejší Theosofické společnosti.
Poté se, až do dnešních dnů, stává velmi populárním objevovat sebe jako „něčí významnou inkarnaci“, včetně Ježíše, Panny Marie, Máří Magdaleny a dalších biblických i nebiblických postav. Máme tu mnohé channelingové „zasvěcence“, kteří tlumočí různá poselství, doporučení, nařízení a zvěstování Ježíše, ale také třeba tvrdí, že Ježíš byl mimozemšťan z oblasti Plejád, Arkturusu nebo Síria.
Krátce bych k tomu napsal osobní náhled.
Dosud jsem se nesetkal s tím, že by bylo hodnověrně a duchovně zkušenostně ověřeno, že by andělská, archandělská nebo dokonce božsky-synovská kristovská bytost měla potřebu používat „média“ a channelingu, někoho o něčem přesvědčovat, channelingově kázat nebo dokonce ukazovat na něčí Boží inkarnace. Mohu se samozřejmě jako každý plést. Jediné, na co jsem během ověřování mnoha různých chennelingů narazil je to, že se nějaká duše či bytost v nižších nebo vyšších astrálních světech za „zvěstovatele, Boha, božstvo nebo Boží hlas“ vydává. Laskavý čtenář ať sám posudí tyto snahy a tato „poselství“.
Z výše zmíněného je pro mne podstatné nebrat vše jen jako knižní či mediální „informace“, ale skutečně se v hloubi nechat biblickými evangelii a promluvami v srdci oslovit – a všímat si, co se po takovém „živém slově“ děje. Pokud jsou slova nauk spekulativních, většinou lákají naše mentální a cítivě nebo rozumářské potřeby. Pokud jde ale o „živé duchovní slovo“, můžeme je odlišit v jeho přímosti, u srdce hřejivosti a vnitřní harmonii, která s ním a v něm a po něm v nás setrává.
