Regresní terapie HAP bývá často stavěna především na poznání funkcí systému lidské psychiky (poměrně náročné schéma k pochopení), a na tom, co se děje ve stavu zúženého vědomí (šoku), a na tom, jak se vlastně vytvářejí engramy (časové stopy bolestných událostí).
Po těchto a dalších znalostech v teorii jdeme do praxe a ukazujeme si, jak dané engramy trvale odreagovat (abreakce). Součástí terapeutického sezení může být i to, že se u klienta jeví přítomnost tzv. přivtělené duše, která mu způsobuje svojí přítomností zdravotní tělesné či psychické problémy…
Není nutné zde ve výčtu pokračovat. Podstatný, dokonce možná nejpodstatnější bod jsme nejmenovali. Právě v něm se liší HAP od mnoha jiných moderních metod psychoterapeutických. Je jím pojem lidského ducha a praktická práce z této úrovně.
Jedině objektivizující úroveň a práce lidského ducha dokáže “osvětlit” poznáním staré události s engramickou zátěží a pomocí je zpracovat, uvolnit trvale. Je to úroveň ducha, která pomáhá psychice a často i vede zbloudilou duší ke Světlu Božímu.
Je tedy terapie HAP v nějakém smyslu “duchovní“? Pokud pod termínem duchovní míníme něco spojeného nutně s náboženským vyznáním, pak by odpověď byla hodně problematická, či spíše zamítavá. Pokud tím výrazem míníme to, že lidský duch pomáhá jak nižším složkám těla, psychiky a duši (zbloudilé), pak jeho pomoc je duchovní v tom smyslu, že se všechny složky dostávají více do harmonického a dobře fungujícího stavu. Jsou ve více harmonické součinnosti, člověk cítí větší nárůst štestí, radosti i slasti – oproti starostem, zátěžím a nemocem.
Navíc při pomoci tělu, psychice, duši a duchu druhého člověka k jeho vlastnímu nárůstu pochopení a poznání dochází bezpochyby k rozšíření obzorů života také o sféry, které označujeme jako duchovní obzor. Nemluvě ani o nárůstu kvalit lidských ctností spolupráce, laskavosti, služby druhému pro jeho rozkvět a mnohým dalším.
Všechny starověké kultury věděly, že sféry duchovní jsou “světem”, o jehož poznání máme v sobě usilovat a k němu se přibližovat. Duch, ve kterém roste pochopení a harmonie míří vždy do “nebeského středu”, ať už jej budeme nazývat různými jmény.
Kdyby tomu bylo naopak, že by duch naopak nechtěl mít s “nebeským světem” nic společného, a šel by cestou čistě pozemského “sloužení slasti v tělesnu”, byl by tak v rozporu se svojí vlastní (duchovní, duchovou) podstatou. Jak už to přesně pojmenoval svatý Pavel: “Co se zrodilo z těla, je tělo. Co se zrodilo z ducha, je duch.”
Tělo, ač dočasně, (od narození po smrt), živé – bylo oživujícím principem duchovním a vdechnutím života obdarováno. Tento pulsující dech života a životních sil mu může být odebrán. Psychika, která je s tělem provázána, může být vypnuta právě tak jako nástroj. Duše lidská může díky “engramickým” stavům a vášním zbloudit a marně hledat (v astrální stavu) Světlo na cestě. Jedině úroveň ducha “vypnout” nelze, je utkána z Věčného.
V to je také naděje života, že je tu pomoc ducha jak našeho, tak četných ducha průvodců a bytostí čistě duchem nebeským obdařených, které nám pomáhají náš pravý střed a celost životní najít a soustředit.
