V dnešním článku budu vycházet z pohledu na Hlubinnou regresní terapii (HAP) Andreje Dragomireckého a z možností hlubinné inspirační (duchovní) terapie zvané volně dle pojmu lidského ducha Pneumatotherapie.
Na obr 1. je volně kresbou zachyceno schéma REGRESNĚ PROGRESNÍHO MOSTU.
Člověk se v pozemském světě většinou vnímá tak, že to, co právě prožívá, je pro něj přítomné, je jeho přítomností. Pokud se z tohoto stavu vnitřně pootočí zpět, pak zachycuje minulé – a to buď mentálně ve vzpomínkách, nebo na úrovni svého ducha hlubinným vybavováním si prožitého a sestupem v něj.
První procesem z přítomného je tedy jistý sestup v minulé. To člověku slouží k vybavení si klíčových situací, kdy se dostal do potíží a stavu zúženého vědomí (např. šokem z bolesti či strachu). S terapeutem pak takové, zatím nepřehledné zastřené období zvědomuje. Uvolňuje v něm uvězněné emoční stavy a získává i jistou logiku předcházejícího a následujícího.
Na základě této vnitřní práce se mu již nemusí “minulé” tlačit osudově do současnosti a budoucnosti, přestává mu být omezením, kletbou, zátěží. V mém obrázku jej tedy tato práce vybavování minulého zdvihá v přítomnosti nahoru směrem do budoucího tak, že sklízí jistou významnou odměnu a základ pro budoucí. Uvolňuje se mu potenciál k tomu, aby mohl být spokojenější, kreativnější jak sám za sebe, tak ve vztazích atd. Minulé se mu tak netlačí přes přítomnost do budoucího jako neblahý stín.
Pokud vezmeme druhý příklad, že člověk si minulé nehodlá uvědomit, uvolnit a bloky rozpustit, pak toto tvoří jakýsi brzdící proces vůči jeho potenciálu a znesnadňujeme mu svobodou volbu. Je to z toh důvodu, že je silně minulým (nedořešeným) podmiňován. Doslova pak nevidí dál přes své stíny.
Právě tak můžeme říci, že pokud člověk sám nejeví v přítomném čase aktivitu směrem k přicházejícímu budoucímu, bude víceméně vláčen předpřipravenou jím dráhou (pozn. dopředu vykolíkovaná dráha projektu lidského ducha k získání cenných a potřebných zkušeností) a bude sledovat jen jisté příchozí dění, aniž si uvědomí, že na něm může v jakémkoliv okamžiku začít kreativně pracovat. Stává se divákem svého osudu.
Pokud bychom vzali příklad člověka, který na sobě v minulosti již silně zapracoval ve zpracování minulých bloků a zátěží (engramů), tak se jeví, že minulé je pro něj naopak opěrným bodem ponaučení z chyb a ztrát, na kterých ale nelpí a není jim svazován. Vyrostl na zkouškách, které již nemusí opakovat.
Může se tedy více věnovat inspiračně progresnímu procesu inspirací na všech úrovních. Postupně může realizovat stále více svobodu volby a podpory takových projektů a činů, které vedou k rozvoji, spolupráci a radosti, k vnitřnímu ucelení.
Obr. 2 zachycuje několik úrovní, ve kterých může být člověk ukotven – v zakořenění zemském, v astrální cítivosti duše a konečně v poli principů lidského ducha.
V nákresu je zachyceno především vertikální zakotvení člověka. To se děje na tzv. nebesko-pozemské ose, kolem které také sestupuje nebeská prána a vzestupuje zemská prána. Člověk je se zemitostí spojen podobně jako strom s půdou svými kořeny. Prána pak prochází čakrami a meridány v obou směrech.
Další charakteristika je uvnitř celkové “bubliny” členěna na úroveň pozemskou, astrální a duchovně nebesky sjednocenou.
1) První je náš pozemský hmotný svět a fyzicko-psychický stav prožívání života člověkem. Jde o život v dualitě, často v podobě jeden kontra druhý. V něm se realizují především myšlenky a činy. Řadu procesů pak děláme jakoby automaticky podle převzatých návyků a sklonů.
2) Astrální (hvězdný) svět. Do něj se dostáváme především během stavů snění, ale i během denních prožitků, kdy se lidská duše zaobírá silnými podněty, zejména v emočním a citovém smyslu. Jedna stránka je samozřejmě to, jak moc vědomě do těchto oblastí a stavů vstupujeme, jiná je ale samotné členění řady astrálních světů a způsoby, jak se s nimi seznámit (např. astrální let, exterioriace). Astrální úroveň v sobě nese silné impulsy citové inspirace a inovace, máme v ní pocity sebeproměny nadosah. To ovšem může být šálivé, pokud se snažíme věci prožívané v úrovni astrálního těla (duše) a éterného těla (duše) ukotvit v pozemském světě s jinou strukturou dění. Stav astrální je také dualitní, a k tomu energetickou pránický. Je v neustálých vztažných vazbách a lze v něm být i uvězněn na svých příklonech a ulpěních, připoutanostech.
3) Třetí úrovní je nebeský sjednocený svět, Království nebeské, stav sjednocení za dualitou. V něm vládne nevydělování, naopak je v něm společné podílenení se na Celku. Vládne zde hlubinná inspirace nebeského Ducha a pole Principů. Vše je tedy konáno v poznání a z poznání principu Lásky, Moudrosti, Štědrosti, Dobra, Pravdy ad. Vstoupení v tento stav lze realizovat postupně již během pozemského života. Pokud k tomu dochází, člověk není odtržen do jakéhosi “nebe”, ale naopak se stává celistvým člověkem “všudezdejším” ve spolupráci a završení složek ducha, duše, psychiky a tělesna.
S výše zmíněnými úrovněmi by se také dalo hovořit o základních otázkách pro každou z nich:
1) Úroveň ducha a Království Božího – Z jakého principu? Z principu Lásky, z principu Moudrosti, z principu Dobra, z principu Pravdy. Kardinální otázkou je otázka smyslu: PROČ?
2) Úroveň astrální, úroveň duše – otázkou je co zlepšit, jak se lépe cítit, co proměnit. Kardinální otázka zní: JAK?
3) Úroveň pozemská, stav ega a osobnosti – otázkou je co a jak činit nebo získat. A jak se ukotvit. Zásadní otázka má podobu: CO?
