Mohla by to být i pohádka… Nebo možná spíš legenda o něčem, co se může navracet…
Mezi nejvíce chtěnými prožitky duše dnešních trendů vévodí “světelná transformace” a touha po “vyšších vibracích”, které nás prý vysvobodí ze zajetí sovětského bahna a “temna”. Tedy v podstatě stará písnička dualistické gnóze, zejména manichejského typu. Už první slova jsou omylem – chtění duše? Duše, sama poloslepá ve své cítivosti, snadno přilne k tomu či onomu. A jakmile “ulpí”, je chycena. Nevedena moudrostí celistvého ducha a jeho láskou bloudívá duše ve svých přilnavostech. Duše je to pravé kolbiště duality v nás, hned vedle snah ega rozumování a břicha chtivosti. 🙂 Ale slíbil jsem něco jako pohádku…
Žila byla služka Marmar, která si tuze přála být kněžkou či alespoň hradní paní. A tak podnikla vše, aby tomu tak bylo. Jemně pomlouvala “konkurenci”, a tvářila se, že bez ní se nic neobejde. Na komořího se vždy mile usmívala a nosila mu z kuchyně dobroty. Komořímu se zalíbila a tak vyjednal u krále její povýšení a pojal ji k sobě. Časem ale začal komoří na zdraví chřadnout. A netrvalo dlouho a Marmar byla vdovou. Zdědila slušný majetek a po nutném období projevování smutku, opět začala pohlížet výše. A že nebyla z nejskromnějších, počala lichotit hradnímu pánu samému. V “sebenasvícení” ctnostné a ušlechtilé duše byla velmi vytrvalá a naopak okolní dámy v jejím podání uším krále bledly a temněly. Již tehdy cítila ony světelné vibrace, které ji vedou do chrámu světla – přímo do komnaty královy. Netrvalo dlouho a královna záhadně chřadnouti počala a byla na lůžko upoutána. Král se rád ladil na “vibrace” Marmar a naslouchal jejímu švitořivému hlásku. Vše postupně nabralo rychlý spád. Královna ze světa sešla a král po krátkém čase přijal Marmar k sobě – jako novou královnu. Marmar jen jen zářila, vysvobozena ze svého služkovského údělu. Topila se v králově přízni, zlatě a vládě nad služebnictvem a celým královstvím.
Leč království se dařit přestalo… Úroda, ale také všechna radost brala v něm na úbyt. Vše se halilo do podivných pocitů chtivosti, zmaru a vzájemné závisti. Král sám, i celé služebnictvo chřadli neznámou vnitřní chorobou. Celý zoufalý, vyslal král několik poslů do sousedních zemí. V listinách, které jim s sebou dal, se pravilo, že hledá toho, kdo jeho království ze záhadné choroby vyléčí…
Za měsíc se u dvora ohlásil jakýsi stařec s malým chlapcem, a skromně požádal o audienci u krále. Král oba přijal. Stařec nechal chlapce u krále, a požádal, zda by se mohl projít v doporovodu stráže po hradě a v podhradí. Král mu vyhověl.
A tak stařec prošel celý hrad, a vydal se i kousek do podhradí. Pak se vrátil před krále a pravil:
“Králi, mohu tobě a celému království pomoci. Vše záleží, zda pochopíš můj příběh a vezmeš-li si z něj to, co potřebuješ.” Král svolil. U dveří do místnosti, za závěsem, bedlivě naslouchala Marmar.
…”Tedy poslyš, králi. Hluboko v kobkách hradu spí od dávných časů obrovitý had. Ten had se však nedávno probudil silným světlem seshora. To bylo “světlo chtivé duše” jedné tvé služebné. Světlo její chtivosti a řady nectností jej probudilo. A protože had ten je prodchnut službou těmto neřestem, svinul se v šíji tvé služebné. Od té doby ji poskytoval vše potřebné pro uskutečnění jejího plánu. Pokud bych ti nyní vyzradil o koho šlo, je možné, že bys mi neuvěřil a dal mne stít. Vzal jsem s sebou ale chlapce, své vnuka, který má slova slyší a může tak sebe i mnohé další uvarovat od temných konců, které tvému království hrozí. Na něm viny není, ani odporu, který by mohl v komkoliv vzbudit.
A nyní ti, drahý králi, povím o léku pro tebe a tvé království. Je třeba nejdříve požádat onoho hada chtivosti a pokoušení, aby se od oné osoby stáhnul zpět do kobek v podzemí. Ovšem nijak ve zlém s ním nejednat. Pak nech rozhlásit, že kdokoliv se cítí být “uštknut” silnou chtivostí, závistí a pýchou, nechť vezme předmět jemu nejdražší a přinese jej na nádvoří hradu. Nechť si každý udělá místo na dlažbě vedle druhého, a vyčká. Toto shromáždění “pokladů” musí vykonat všichni ve tvém království, včetně tebe samého. A je třeba vyzvat každého, aby si počínal upřímně.”
Jak stařec radil, tak král nechal rozhlásit. Zanedlouho bylo na nádvoří hradu navršeno mnohé zlato, ale i jiné cenné předměty. Lidé posedávali v kruhu kolem zářící hory “cenností” a pokladů sobě drahých. Stala se však podivná věc. Sama královna Marmar si neuměla vybrat, co je pro ni nejcennější. Motala se kolem hromady a prohlížela si ty nádherné věci.
Stařec pravil ke králi:
“Milý králi, nyní vyzvi hada chtivosti, ať přijde a vezme sobě svoji odměnu těchto cenností.” Král upřel pozornost dolů do podzemních kobek a v duchu pozval hada pro odměnu. Ten vystoupil z podzemí a v jeden ráz zhltnul celou hromadu cenností včetně Marmar, která se u ní usadila v rozpolcení duše. Mocně nadutý zmizel had v kobkách. Leč nashromážděné předměty jej tížily natolik, že jeho obrovité tělo puklo v jeden ráz. Veškeré bohatství i nebohá Marmar se propadly kamsi v temnoty spodních vod. Ještě chvíli zíral král a jeho lid na prázdné místo na nádvoří, než se postupně začala tíživost a chmury z jejich myslí uvolňovat.
Tu se ozval nádherný zvonivý radostný a šťastný smích dítěte. Byl to onen chlapec, který starce ke králi doprovázel. Lidé byli zprvu zaraženi, ale počali se k jeho nakažlivému smíchu přidávat. Celé nádvoří se zvonivě a radostně rozesmálo, smál se i sám král. Celé království se tou vlnou radostného uvolnění naplnilo a lidem se opět žilo lehčeji a ve veškeré prostotě dobře a družně.
