Ve starověkých kulturách existovali určité mýty a legendy, které měli přibližovat vztah nebeského a pozemského, respektive i vztah v úrovních ducha a duše. Pro tuto chvíli zkusím načrtnout obrazy z okruhu starořeckého a z hebrejské (biblické) oblasti.
Prvním přiblížením jsou některé okamžiku ze vztahu Eróta a Psýché. Erós byl božská bytost, Psýché nikoli. Psýché byla nejmladší a nejkrásnější z pozemských dcer anatolského krále. Pro její nebývalou krásu na ni nebeská Afrodíta žárlila a poslala k ní svého syna Eróta, aby v ní šípem vzbudil lásku k tomu nejošklivějšímu z mužů. Erós matku neuposlechne a odnese Psýché do svého božského paláce.
V mnoha ohledech je Psýché obrazem lidské duše nejen u Řeků. Namísto uvíznutí v protikladu krajní ošklivosti a krásy, byla Erótem pozdvižena a vynesen na nebesa. Byla tu ale podmínka: Erós ji zavázal slibem, že na něj nikdy nesmí pohlédnout a navštěvoval ji pouze v noci. Jako by její pozemský zrak nebyl slučitelný s božským. Celý obraz nočního setkávání na nás působí spíše formu astrální, snovou.
Psýché nakonec podlehla ponoukání svých žárlivých pozemských sester a v noci rozsvítila lampu a na Eróta pohlédla. Přitom skanula kapka oleje na jeho hruď a on procitnul. Je svržena zpět na zemi. Ba co hůř. Musí se vydat do podsvětního Hádu, jak jí uložila Afrodíta, která v starosti o Eróta pozbyla část své krásy a tak ji poslala za Persefonou pro její “doplnění”. Psýché se původně domnívala, že nejrychlejší cestou do podsvětí je smrt a chtěla skočit z vysoké věže. Tajemný hlas ji ale zdržel a ukázal jí do podsvětí cestu…
V tomto dramatickém příběhu můžeme spatřit řadu podobenství. Jak ve smyslu vyzdvižení Psýché na nebesa, tak pro její namáhavou cestu k “božskému” Erótovi skrze sestup do podsvětí. Pro to, jak obtížně “zraku” dostupné je božské a jak náročné je projít do zásvětí. Psýché, podobně jako duše v pozemském světě, sama na nebesa nemůže, ba nezná ani cestu do podsvětí – musí jí k tomu být pomoženo.
Ve světě starověkého Řecka bylo už ale lidem “sjednocení”, Jednota ducha vzdálená. Pryč jsou dávné epochy otevřenosti duchovních světů v Lemurii či Atlantidě, značně vzdálená jsou raná přímá propojení s božským v Egyptě. Řecká nebesa jsou plná “božských postav”, které spíše ukazují symbolické pojetí s řadou ctností a nectností téměř lidských, než Božské ohnisko.
Značně jiný obraz pro vztah ducha a duše můžeme získat v prostředí starověké Palestiny a hebrejského myšlení a cítění, zejména z období evangelií, ale i dříve. Zde je hlavní Slovo a Život Darem od Jediného (Boha). Je člověku vdechnut a jím oživen – je to vdchnutí “individuálního života” s velkým potenciálem. Navíc značí možnost (nikoli ale naplněnost) pro člověka, propojit a sjednocovat svým životem svoji úroveň ducha s Duchem Božím. Navíc později zprostředkovanou Kristem a jeho příkladem.
V mnoha ohledech se tak může stát, že “Boží duch” sestoupí a sjednocuje v srdci člověka vše horní a dolní. Dokonce v hebrejštině je výraz “ruach” (duch) v mnoha případech stejně tak určen směrem k člověku jako k Bohu. V řečtině se překládá jako “pneuma“. U gnostiků pak míří k vědění a stavu “božskému”, nikoli pozemskému.
Jak je to ale se vztahem ducha a duše? V hebrejském pojímání existuje (zejména pak v evangeliích) odlišení člověka ducha od člověka pouze psychického.
Není zde onen protiklad duše vůči tělu jako v řecké filozofii. Člověk je jednotou tělesně-psychikou a k tomu bychom mohli připojit i vlastnosti “duše”, která se snaží vyhovět tělesnému životu. Onen rozdíl je v tom, že “člověk ducha” (´Iš Ha-Ruach) je sice pozemským, ale prozkoumávání i hlubiny nebeské, má přímý vztah k Bohu. Nepřijal prvotně “ducha světa, světskosti”, ale byl vdechnutí Ducha nebeského od Boha. Psychický člověk (psýchikos anthrópos) neuznává věci ducha Božího, není totožný s člověkem ducha (anthrópos pneumatikos).
Hlavní působností ducha je “vůle” a rozšířené vnímání nadsmyslové. V tomto případě nejen člověkova vůle (či zvůle), ale sjednocování celé oblasti vůle s (božským záměrem) a s Celkem, propojení a namíření i k vůli nejvyšší. Tak jako existuje vůle těla (theléma sarkos), žádost těla (epithymia sarkos), mysl těla (nús sarkos) – existuje i odlišné smýšlení ducha (fronéma pneumatikos). Také základ veškerých ctností není v oblasti psychické (duševní), ale v oblasti spirituální, leží v poli ducha.
A ještě krátce k tomu, co z toho vyplývá v našem běžném kontextu. Ona složka “duše” či anthropos psychicos má “sklony” velmi blízko tělesnému, kterému se snaží vyhovět. Pokud ale neobjevuje onu vůdčí sílu a vůli “božského ducha”, je náchylná k zabloudění ve vášních, může se dostávat do stavu “zatížení”, TRAUMATU (pozn. v něm se následkem zůžení vědomí na bolest ocitá jak celá psychika, tak i “duše” člověka).
To je patrné zejména po smrti fyzického těla – tam ony duše, které se dokáží “odpoutat” od zajetí v traumatech, zátěžích a naplnit se Světlem (plamenem Ducha) usmíření, jakoby provedou opětovné propojení s úrovní ducha i Ducha Božího a odcházejí do Božího Království.
Jiné ale mohou bez oné “lampy” a vedení duchovního Světla zabloudit a motat se v pozemsko-astrálním světě dosavadního života (podobny přízrakům svého dosavadního života) v nerozpoznání svého již beztělesného stavu, nebo dokonce pronikat a osobovat a obsazovat si “cizí těla” svým “vědomím”. Jiné mohou být na cestě skrze astrální pláně lákány do služeb astrálních bytostí lepšího či horšího charakteru.
