Zvolil jsem v tomto článku výraz kristovství oproti běžnějšímu a zavedenému výrazu křesťanství. Píši v něm jako člověk, který není v žádné církvi, nechodí do kostelů (až na výjimky, kdy mne osloví daná stavba a vnitřní prostor), nebyl jsem k žádné víře veden ani vychován… A tak je má chvála vlastně dosti “podezřelá”.
Obracím se v ní k duchovní události, která podle mě zásadním způsobem ovlivnila nejen běžné lidské dějiny a kultury, která byla v nejvyšším smyslu duchovním průchodem Nebeského v pozemské. Takové, která nemá v pravém slova smyslu dějin, protože je přímým vstoupením absolutního, věčného do časnosti. Přitom nemá smyslu upírat význam ani dalším duchovním vlivům či bytostem, třebas Buddhovi Šákjamunímu, Mánímu, Krišnovi, Zarathuštrovi a mnohým dalším.
V naší dnešní, převážně úpadkové době (pozn. rozhodně ne nějaké duchovně vzestupující do páté či bůhvíjaké dimenze, jak tvrdí někteří pseudo-ezoterikové) je velmi populární ztotožňování kola s vozem a mixážní pult domněnek a představ. Řada lidí si vylévá svá nestrávená traumata – svádíce je tu na politiky, tu třeba na “křesťanství”, kterým míní převážně katolickou církev v dějinách po stránce jejich římsko-mocenského počínání či periody inkviziční.
To, co je však podivné na dnešním novopohanském či kverulantském běsnění vůči všemu, co “zavání” křesťanstvím, je stejné počínání, jaké sami kritici vyčítají oné církvi. Jalo by se z heretiků stali pohanští Vesmíru otcové, odsuzující vše, co jejich staronovému kultovnímu společenství překáží ve výhledu.
Lidé často sami neschopní se vydat do duchovních sfér a přesvědčit se o uspořádání duchovních sil, o duchovní moudrosti a síle bytostí nebeských (o jejich smyslu a významu), tu náhle žlučovitě napadají vše židovské, biblické, křesťanské… Otázka správná zněla by: “Proč toho mají zapotřebí a kdo jim co teď nebo kdysi udělal?“
Přitom nám všem nedochází, že pokud jsme nyní svojí volbou inkarnace Slovany, mohli jsme v té předchozí býti Němci, Angličany, dříve Římany či právě Židy nebo Egypťany.
Chvála kristovství míří k Tomu, kdo je onoho výsostného hoden sám o sobě, v nejvyšší míře. Naše “uctívání” ve smyslu kultu bylo by zde zhola zbytečné, vždyť přišel naopak připomenout živost duchovní zkušenosti, ne její umrtvení. Rozehřát lidská srdce a odvanout šalbu pouhého rozumářství, nebo přemrštěné askeze. Kdo byl a je u Boha přímo v jeho kvalitách absolutních, které stále osvědčuje. Nikdo z jeho kritiků nedosahuje svými kvalitami této Boží úrovně a kdo se pouští do jeho odsudků, sám jen ukazuje, v jaké domýšlivosti vězí.
Máme si snad myslet, že veškerá výsostná duchovní, filosofická, malířská, hudební, básnická a jiná jím inspirovaná díla, vzniklá z doteku s Kristem jsou nicotností? Máme si myslet, že Beethoven, Mozart, Čajkovskij – Mark Chagall, Rafael, Rublev, Michelangelo – Dante, Rilke, Březina, Goethe – Órigenes, Tomáš Akvinský, Hegel, Solovjov a mnozí další nebyli inspirováni Kristem, kristovstvím a křesťanskou zvěstí?
Je dnes móda úpadku a tak si někteří v osleplém stavu stahují informace z “astrálních polí” a od bytostí odtam “inspirujících”. Jsa takto v pocitu velkého odhalení, vedou spíše jako jednoocí slepé. Kam je vedou? Kdoví…
Mnozí mohou namítnout, že bylo také v dějinách nemálo těch, co Krista, křesťanství a různé církve kritizovali. A je to tak. Leč kritika od “kritiky” se liší.
Můžeme kritizovat lidský zlořád, zlořád třeba i církevní – kde skutečně lidé konali věci zvrhlé a odporné. Tím ale ukazujeme pochopení a přání ke zbavení se takových “sil zlovolných”, k cestě ctností a ryzosti. Nemá smyslu posuzovat, jestli si v dějinách násilněji počínali stáří Řekové, Egypťané či Římané, Keltové, nebo pozdější římskokatolické tažení v různých částech světa. Vždyť mučedníků pro víru bylo třeba právě v okruhu raného křesťanství bezpočet. Jestli se někdo domnívá, že třeba Mayská nebo Aztécká kultura neprolili potoky lidské nevinné krve, je na velkém omylu. Vždy byl, je bude rozdíl mezi lidmi duchem a ctností vysplějšími a těmi, kdo v magické či jiné zaslepenosti “prahnou násilím měnit poměry”.
Řadu let jsem se učil praktikovat hlubinné praxe buddhistické. Byl to pro mne určitý stupeň zkušeností. S tím, jak jak se mi otevírala napřímo postupně oblast duchovních zkušeností (ostatně nijak rozsáhlých) jsem si mohl všimnout: v duchovních sférách nad-astrálních jsou si čisté bytosti bok po boku, praobrazům: katedrále nevadí mešita, indiánské chýši nevadí templ, buddhistických mistr může být vedle indiánského šamana, mystik vedle světce. Důvod je jednoduchý. Poctivé duchovní poznání vždy míří do středu a sjednocuje. Nebývá syceno odporem, rozkolem, hněvivým osočováním či falsifikováním něčeho, co má čistý princip a základ. Nejpodstatnější je čistý záměr a odvaha přijmout a podstoupit.
Má chvála kristovství míří k Němu, který může být přijmut nebo odmítnut. Tak jako může být odmítnuta cesta sjednocenosti v srdci. V tom je lidská svoboda rozhodování, volba životních cest, i těch nebeských. Jen přeji ze srdce každému, aby se více propojoval s Tím, kdo/co sjednocuje, než s tím, co rozvrací a osočuje.
Krásné dny adventní přeji.
