Může se to jevit překvapivé, ale chvála i pomluva jsou plnohodnotné karmické činy. Co to v praxi znamená? Zcela jednoduchou věc: vytváří karmický dopad. Čin totiž není jen “tělesné vykonání něčeho”, ale někdy mnohem silněji “konání slovem, písmem”.
Chvála i pomluva nesou všechny tři nutné karmické podmínky: záměr pro vykonání (něčeho způsobení), provedení činu (slovem nebo písmem) a uspokojení z takové činu (vnitřní stav). Ve vnitřním světě a v dlouhodobém (inkarnačně karmickém) ohledu vytváří také určité “předrýsování” osudu.
Začněme u chvály. Chvála je vlastně ocenění určité věci, děje nebo přímo osoby. Je vedena záměrem druhému prospět, dává najevo, že si jej pro něj samého a pro jeho kvality vážíme. Působí podobně jako přání něčeho dobrého, smysluplného, krásného, ušlechtilého. Chvála samozřejmě může být i předstíráním něčeho. O její ryzosti rozhoduje sám záměr a motivace toho, kdo chválu vyslovuje. Tedy je v ní skrýt i důvod – podle charakteru člověka, který skrze ní působí. Pokud budeme počítat s její upřímnější variantou, pak je pochválení, chvála, něčím, co druhého, jeho dílo nebo charakter vyzdvihuje.
Karmický čin chvály druhého, jeho schopností, činů atd. samozřejmě nedopadá jen na toho, komu se jí dostává. Dopadá i zpět k původci. Protože jde o směr oprávněného vyzdvihování kvalit s čistým záměrem, vrací se toto téma dobrého, přejícího konání (po jistém časovém pozemském prodlení) několikanásobně zesíleno zpět a to rozličnými cestami ať už viditelně nebo nevidtelně. Ostatně jako každá ušlechtilost charakteru. Dalo by se pak hovořit o tom, že se prostě naplňuje zákonitost: přej a bude ti přáno.
S pomluvou, která leží na protilehlém pólu je logika stejná, ale přirozeně zřetězení je jiné. Pomluva je nectnostné provedení zlého záměru, tedy záměr sám, vykonání (slovem nebo písmemem) a uspokojení z takové činu. Vzníká z podhoubí nectností charakteru lidského ducha, bere si na pomoc ušpinění lidské duše, ale vlastně celé bytosti. Rodí se z vlastních nedostatků a kalnosti charakteru: ze závisti, hněvu, lačnosti, nezvědomění (slepoty), sobectví, žárlivé svárlivosti a bojovnosti, pýchy. Naplňuje tedy jednu nebo hned několik nectností a vad. Po sobě zanechává obvykle spoušť.
Někteří “karmalogové” tvrdívají, že je to jen kruhový pohyb: člověk druhé pomlouvat dříve, a v nynější životní karmě se k němu jeho chování vrací. To může a nemusí být vždy něplňující logikou a souvislostí.
Jak jsem zmínil výše, karmický čin pochází z ušpinění chrakteru a jako bláto (pomluv) dopadá někdy na jednoho, ale častěji na mnohé kolem. Jde často o návyk špinit to či ono, aniž je pravdivý důvod. Jde o “vytvoření dojmu něčeho zlého, nepěkného, ošklivého” o druhém, aniž to musí jakkoliv odpovídat skutečnosti a stavu věci. Je to “škodící intepretace” asi toho druhu, jak spustit palbu směrem k jednomu nebo více lidem, ale sám zůstat jakoby “čistý” ve stínu. Dosti často může být pomluva skutečně nepodloženě konspiračního druhu, kde nejde o žádnou “pravdu”, ale o zcela jiné motivace.
Pokud bychom chtěli nějaký výsostný dopad karmického činu pomluvy, který si dotyčný nijak nevysloužil, pak jej můžeme vidět ve vysmívaném a pomlouvaném Ježíši Kristu, ale i v řadě mučedníků, kteří byli podobně pomlouváni. Od pomluvy je již jen kousek k odsuzování, zatracování, černomagickému chování slovem, které má “magickou” moc škodit. Pomluvu, kterou můžeme právem označit slovesem “očerňování”.
Tak, jako byl příklad s chválou, tak se dá uvést i dopad pomluvy. Může se stát, že jedinec, který díky promluvě utrpí, např. odtažením se přátel od něj, ztrátou “dobrého jména”, všelijakými ústrky a vláčením jeho jména a činů škodlivými jedinci, až po dopad vzbuzení dojmu, že je třeba jej “eliminovat”, odstranit z “naší dobré společnosti”. To vše se skutečně může touto jedovatou bylinou dosáhnout.
Ovšem má to dopad i na původce. Ten si totiž často ani neuvědomí, jak se z pomlouvání jednoho jedince přesouvá na další – celé jeho karmické chování ona jedovatá bylina začíná “přiotravovat”. A tak, dříve či později” se miska jedu náplní a jed škodících slov celý charakter jedince zkřivý do až hrůzné podoby. Ano, jsou to pak výjevy oněch – za vlídnou tvíří skrytých – “vnitřních” zlých skřetů, babizen, zlovolných dědků, čarodějů atp. V jistém smyslu si zlovolnou pomluvou buduje dotyčný určité “astrální věznění”, ale dopad je i do úrovně psychické, tělesné a do pomatenosti a sebeklamu duše.
Pomluvou není to, co je vyřčeno (byť kriticky) přímou cestou přímé řeči. I když i toto je karmický čin. Ovšem jako u všeho jiného zálěží, s jakými záměrem – něčemu pomoci nebo něco poškodit? – je konán.
Jak se dá bránit pomluvě? Těžko. V podstatě jen tichým, vnitřně pokud možno nedotknutým pozorováním. Klidným odmítnutím nepravdivosti. Dělal to tak i Kristus. Jak již bylo řečeno, pomluva je jako bláto, které je házeno a metáno. Ovšem, působí škodu ulpění na vnějšku postav. Ale není nutno, aby dopadlo do vnitřního pokoje.
Jistě je velkou školou zvládnout vše bez mrknutí oka. Jedna z těch těžkých škol ba univerzit, kde “uhodí-li tě někdo do jedné strany tváře, nastav pokojně i druhou”. Nejde o to se nechat schválně bít, ale spíše o to, že pod venkovním dějem probíhá mnohem podstatnější děj vnitřního zrání.
