Novináři, politologové i reportéři dnes a denně informují, “jak se která část světa či regionu vynachází”.
Mnozí mají “svět” rádi široký, někdo až planetárně. Jedni sledují, nakolik se k nám blíží smrtící asteroid nebo zda nás rozdrtí desátá planeta Nibiru… nebo výsadek mimozemský.
Jiní sledují konfliktní pásma: ukrajinsko-ruské, EU vůči Visegrádu a další. Jiní politické šarády a “hrátky s celosvětovým čertem”.
Mnohem více jsou ale třecí plochy mezi vládami, poslanci, lidmi velkoměst oproti venkovu, lidí bohatých vůči chudým, ve své situaci beznadějně potlačovaným.
Mnozí se dnes snaží všelijak alternativně podpořit “egregory” svých zavěcujících tvůrců zítřka (pozn. skrze vnitřně nabíjené zesilovače potenciálu, určité zásobárny jemných sil, manter, meditačních vysílaných energetických “podpor”). Kdo ale ví, zda všichni vědí, kam se napojují a s kým se propojují.
A tak se rozpadají “megasekty” a profilují se ty nové, nebo staronové. Někdy v čarovném slůvku: “egregoru šamanské vize slovanství”, “egregoru novo-Atlantidy”, “egregoru ayuhuascových peruánských šamanů”… “egregoru odporu vždy proti něčemu”, nebo “egregoru pro něčí záměr shromáždit příznivce”…
Má to býti přípravou ke změně světa. Možná se podívejme na magické síly, které se takto dají shromažďovat. Příkladů je habakuk. Práce s mantrou a záměrem může být “bílá”, právě jako “černá” – a rozlišování nebývá silnou stránkou lidí se slepou důvěrou v nějakou čaromoc vibrační.
Všechny tyto egregory počítají tak či jinak buď s disponováním lidským potenciálem, nebo dokonce s určitou ideou revoluční změny skrze “odpor”. Bohužel revoluci romantických snů a idejí, revolučního budovatelství lepšího světa, nedoprovází to hlavní – evoluce a rozvinutí charakteru lidského ducha a usebrání směru lidské duše. Mnohé k tomu napsal už před sto lety Gustav Le Bon ve své Psychologii davu.
Až přímé setkání s charakterem člověka ukazuje plody toho, o čem se hezky hovoří. Mnohdy znějí krásná a ušlechtilá slova, ale v přímém setkání je za slovy spíše dýka do zad. Poblouznění a trans má často přednost před bdělostí, vnitřním sjednocení a hřejivostí srdce.
Bez “cesty k charakteru” bude většina revolucí podobná oné staré velké Francouzské, jež shromáždí lidské vášně, nenávist dlouho potlačovanou, aby svrhla nenáviděné, ale nikoho charakterově a vyspělostí lepšího nenabízí. Hned za hesly: volnost-rovnost-bratrství totiž stává gilotina nikoli náprav, ale poprav.
Charakter se pak často bohužel projeví při obsluze trestů smrti či svržení nenáviděných, těch, kdo budou poraženi. Ve skutečnosti jsme poraženi všichni, neboť v úrovni lidštějšího světa jsme nepokročili k nebeským kvalitám, a nedokročili často ani k těm lidským.
