V současné době není ve velké části světa “politika” vnímána jako něco kladného a pozitivního. Pojďme se krátce podívat na ty největší “vzory”, v okruhu velmocí. A zkusme to bez ideologie jejich souzení.

Existuje řada politických strategií, ale v řadě z nich zcela chybí prvek souladu a prospěchu především “polis”, obce, města, celku. Zájem celku nikdy nemůže být “rozbíjet”, protože tím by popíral sám sebe a ideu celistvosti.

Jsou tedy jen dvě hlavní tendence: stmelovat (směrem k celkům), anebo rozvracet. Pokud se chce nějaká skupina vydělit z určitého celku, měla by se být schopna postarat o své občany a mělo by to být z co největší jejich svobodně projevené vůle. A to samozřejmě pokud možno mírovými cestami.

Politika rozvratu naopak jedná kalkulativně tak, že několik jedinců s velkou mocí a vlivem, cíleně a programově vede lidi i celky proti sobě, pěstuje podezíravost, zlobu, nenávist a nedůvěru. Pokud se toto dílo zkázy daří, pak z následných sporů a válek tito mocní jedinci a často i  s nimi spojené korporace těží. Politika rozvratu nemá žádné ctnosti, ani jednu.

Politika stmelování a přihlížení k celku je vedena jinou ideou – jde v ní o nejvyšší možnou míru harmonizace zájmů a svobod jedinců či skupin. Tento druh politiky nevede předně s nikým spory, předně se snaží spory “vykomunikovat” tak, aby utichly. Přihlíží vždy k dlouhodobé perspektivě, ne pouze k emočně podbarveným momentálním postojům.

Prvním z kroků od politiky konfrontace a rozvratu k politice stmelování a dolaďování je obnovení přímých setkání, přímé řeči jednoho s druhým a zájem o dlouhodobé soužití a harmonizaci svobod a odpovědností.