Tato úvaha či esej zrála ve mně hodně dlouho. Je součástí širší reflexe nejen současného vztahu řady lidí “globalizovaného světa” k náboženstvvím, ale také tématu víry, důvěry, duchovně a duchovědně směrovaného vztahu lásky a moudrosti směrem k “církevně” či “komunitně” pojímanému vyznání.
Bývá velmi rozšířeným jevem, že zejména intelektuálně a extrémně cítivě nastavení lidé dnes nejen kritizují (takřka šmahem) veškerá náboženství (především ta založená na způsob církve), ale řada z nich se k nim staví s krajním odporem, ba místy až s nenávistí. Sčítají odhodlaně ztráty milionů lidských životů v minulosti, nostalgicky se ohlížejí za původními “pohanským” či řekněme rodově kmenovými společenstvími.
Na mnohé z těchto věcí se dá takto dívat. Dá se ale dívat i z jiného úhlu. Existují i možnosti hlubinného průhledu lidskými dějinami v této oblasti. Dívat se na náboženské systémy jako na od sebe oddělené “věrohlásající” sbory a komunity s určitým dogma hlásajícím představitelem nemusí být pravdivé. Právě tak, jako po vyčerpání výzev vývoje kdysi hyperborejsou epochu vystřídala lemurská a tu zase atlantská – existovaly vždy podstatné důvody a příčiny, proč jeden systém víry či obřadu nahrazoval postupně jiný. Svým způsobem to byl vždy jev převratný.
Tak kupříkladu Buddha, ač mírumilovný a do cesty středu obrácený probuzený, dal svými radami a naukou o podstatě utrpení a cestě z něj příklad, který spustil postupně celý nový směr přístupu k životu v původně převážně hinduistické Indii. Desítky a stovky jeho odnoží vytvořili různé subkultury postupně na mnoha místech světa.
Ježíš Kristus, který nedával nauky, ale působil přímo (Duchem svatým) jako živý příklad “jak milovat bližního svého”, a jak se vydat svým životem do Království nebeského, opět dal především čistý nezkalený imupls, který přes apoštoly a hlasatele vyvolal zcela novou vlnu a posun v pohledu na život. Zde je dobré vidět rozlišení, že původní iniciátoři a inspirátoři samozřejmě mohli tušit, že jakmile se jejich přístup stane “majetkem” pojetí sanghy či církve, půjde zcela jistě jinými cestami. Otázkou je, zda je to špatně v tom smyslu, nač byla úroven chápání, cítění a milování se navzájem připravena. Zda je to špatně jako zkouška úrovně vnitřních kvalit a nectností v lidech samých dané doby.
Pokud se podíváme do pozdějších dějin, můžeme si všimnout, že např. dnešní odpor tzv. neodruidských komunit ke křesťanství (hlavně církevnímu), je sice možné nahlížet jako logický důsledek minulosti, kdy vnímáme vytlačení a potlačení keltských vlivů na Britských ostrovech, v Irsku i jinde, ale z druhé strany je pozoruhodné, že právě tak se děl i proces sbližování, kde sice přichozí církevní křesťanství nebylo vítáno, ale kdy přece jen “působení Krista” v něm pocítili i místní druidové. Skutečná vnitřní síla Ducha je totiž silou univerzální, a nikoli jen organizovanou komunitní vizí a náhledem. Velmi působivě tak působí příběhy sv. Patricka nebo Columby v Irsku.
Právě tak velmi násilný vpád španělských, portugalských a britských “křesťanů” do oblasti dnešních Amerik se bere často oprávněně jako genocída a násilné vnucování církevního pojetí křestanství a evropského “práva”, ale je řada svědectví, že i místní indiánské komunity pocítily, že za vším tím násilým je spíše nepochopení Krista, jehož jméno dobyvatelé tak často zmiňovali.
Mířím tím na onen rys, kdy se za oponou náboženských davových proudů děje něco podstatného. Hovoří se o tom jako o mystériu a jeho první nositelé bývají označováni za zasvěcence. Děje se zde něco přelomového, co nemusí přímo souviset s pozdějším davově náboženským chováním.
A jak je to tedy s oním odporem k náboženství dnes, kupříkladu u nás? Je zvláštním rysem, jak se k odporu vůči náboženstvím (a tím vlastně často i k oněm podstatným impuslům inciátorů proměny) staví kupříkladu ezoterické proudy a lidé v nich zůčastnění. Poměrně často lze slyšet ostrou nevybíravou kritiku vůči všemu náboženskému ve jménu jistého (např. new age přídechu) osvobození, konečně už vytoužené svobody, bezlimitní lásky a sexualitu v extatickém doteku sebe božství, konečně už plnohodnotného novošamanismu či “rychlé cesty” skrze halucinogeny. Přitom nebývá časté, že by kritikové pohlédli na to, jak málo toho dosud sami skutečně objevili a na sobě vykonali na poli ctnosti a sjednocení. Chtějí prostě “zasvětit” a “osvobodit” teď hned. A je jedno, zda k tomu používají argumentace od dávných Aztécích nebo Mayské výpočty a vize, zda křísí v prostoru entity, které je podporují v novodruidství nebo novošamanství – i když kultury a kulty, které chtějí oživit, již dávno odvál příslovečných prach pouště.
Pozoruhodné je, že oproti oné většinové části společnosti, která si hoví v materialistickém pojetí (což je svého druhu spíše ahrimanské přesvědčení, že to co vidím, sním a užiju teď hned, je vše, co existuje pro život) – je tento druhý model “rychlého nabytí schopností a od dějin odtržené svobody” čistě lucifersky šálivý. Pozná se to velmi rychle, jakmile se podhalí rouška plytkosti, řečiček a magických působení, které mají pouze omámit vysněnou “svobodou” tam, kde je ve skutečnosti tolik nestráveného odporu k hlubinné práci na sobě, svém těle, psychice, duši a duchu.
A přitom je zde někde v hloubi skryt důvod onoho odporu, ba nenávisti k náboženství, který má často polohu inkarnačních nedořešených kapitol. Odpor je třeba vždy řešit právě jen jako problém s jistou osobní logikou postoje a příčin. “Trauma je naše”, ne cizí”. Pokud je důvodem odporu k náboženství to, že v něm nebo skrze ně vnímáme nějakou svoji achillovu patu, pak je náboženství minulosti nebo současnosti jen lakmusovým papírkem toho, co v nás a proč dosud nestráveno žije.
