Existuje řada ezoterických metod, nauk a “prohlášení”, která operují s pojmem “vyšší já”. Chápu, že řada lidí má jaksi nastaveno, že “kdesi tam” (nahoře nebo v hlubších sférách vesmíru) musí být jakési naše vyšší cosi – skupina průvodců, vyspělích duší, mahátmů, vyššího a lepšího stavu duše atd. – které je třeba oslovovat a “kteří nás vedou”.
Nebudu to těmto “věřícím” vyvracet. Z mých zkušeností: ano, jsou duchovní průvodci, jsou různé úrovně duchovní a poznávací, to jsou ale individuality jdoucí svými cestami. Nejsou to žádní “přidělenci”, či zmocněnci, nějaký dozor a loutkář našeho osudu. Dokonce i pokud je řeč o andělu strážném, tak je tento “spolupracovníkem”, který čeká na naši aktivitu.
Spoléhání se na nějaké vibrující vyšší já se podobá tomu, když o sobě prohlásíme, že jsem ovce, nebo nesvéprávné jednotky, takže někdo musí naše kroky řídit, radit nám, co a jak máme dělat, jinak si neutřeme ani nos. Existují “specialisté”, kteří se pro každou titernost, co se v životě děje, obracejí kamsi k vibrujícímu vyšším já a odkývávají či channelingově “stahují” jeho vůli.
Bohužel už málokdo se dívá do starověkých kultur, kde bylo poznání duchovní často rozvinutější, než je tomu dnes. Člověk v něm byl tvorem, který oplývá tělem, má emoční stavy a vášně, které pociťuje (tedy psychickou cítivost, spojenou s oblastí své duše – psýché), a v některých kulturách je chápáno, že je od Nejvyššího obdařen i duchem, jenž je moudrý a může ostatní složky vést a inspirovat. Tento duch je “vdechnut”, je sám oživujícím aspektem života.
Tento “lidský duch” se projevuje ve hmotném světě, ale i ve světě nehmotném. Pokud se chce o něčem radit s někým, pak je to někdo druhý, jiná duchovní individualita – třebas i anděl, archanděl, buddha, bódhisattva a další. Lidský duch završuje jednu konkrétní individualitu. Na rozdíl od duše, se k němu nelze nijak “přivtělit”, neb není kam. Je nehmotný a veskrze má domov ve sférách ducha.
Pojem “vyššího já” by se dal, při troše odlehčení, brát tak, že je jím míněn právě tento lidský duch, který vede nižší složku duše a běžného vědomí. V takovém případě by to byla poněkud zvláštní komunikace mezi “běžným vědomím ega”, “vědomím duše”, které obě volají kamsi vzhůru či do hlubin na sféru ducha – v níže se ukrývá jakási skupina prý přidělených (kým?) moudrých poradců, duchů.
Nepřijde mi příliš spolehlivé takto snít, že nám odkudsi “z vesmíru vyššího já” někdo něco vyčistí, oznámí, co máme dělat, nebo nás zachrání od nás samých. Podle mého pohledu je tu úplně jiná možnost cesty: být sebou v sjednocení zmíněných složek: těla, psychiky, duše a ducha – a navíc se obracet ke Zdroji, k Jedinému Nejvyššímu Dárci života… Pokud tedy má mít výraz “stav sjednocení” nějaký konkrétní pozitivní význam.
Na závěr přikládám krátký citát z jednoho článku českého duchovědce a spisovatele Karla Funka:
…”Tedy: dá se říci, že pojem vyšší a nižší já jako oddělené entity může být i matoucí, protože máme jen jedno já. Buď žijeme (jako 99 % lidí) v jeho běžných mrákotách, ve vleku názorů, nálad, vkusu atd. nevědomky přebíraných z davu a v zatížení nižšími silami a obsahy, nebo na sobě vědomě pracujeme, krystalizujeme, a tím se vyvíjí to vyšší. Pak v sobě nalézáme i Kristův otisk. Či jinak – Kristus nám pomáhá k nalezení Sebe.”
