Řada z nás má své oblíbené výjevy či obrázky z minulosti. Nejen ze své. Minulost bezpečného dětství, minulost filmů mládí, minulost první lásky, minulost prvních protestů…

V tomto romantickém spočinutí není nic nebezpečného. Naopak. Vyhlíží jako záštita oproti zběsilé současnosti, a možná velmi nejisté (ba nebezpečné) budoucnosti.

Je to často svět našich filmových legend a “ochránců” – Vinnetou, komisař Jieuv (hledá Fantomase), komisař Moulin či Schimanski. Arabela, dr. Živago nebo Prot.

To, čím dnešní doba zrychluje, se jeví jako nepřejícnost k zaostávání a snění. Máme (prý) sami ukázat, co chceme stvořit, co má býti naší budoucností – v těžké zkoušce zpětných způsobů současné politiky, médií, repríz pořadů a kolovrátků ozvěn hitů dávno minulých.

Chybí tu něco podstatného: zcela noví básníci; noví režiséři boudoucnostních vizí a přesahů; malíři, co jdou za do zcela neznámé dimenze; filosofové nepodmínění koncepty minulosti – noví “existencialisté”; sochaři naprosto neuchopených forem… Nebo nechybí – jen si jich okázale nevšímáme?

A tak se upřímně primlouvám za vlídnost k budoucnosti, za bez-nenávistnost k současnosti a za vlídné propuštění minulosti.

PJS