V této otázce je poměrně široká paleta možností, jak celou věc pojímat. Předně: výrazy jako duševno a duchovno jsou často nejen nekonkrétní, ale i málo strukturované. Obtížně se hledá, co dané oblasti zahrnují a co už ne. Pokud s nimi někdo operuje, měl by zřejmě uvádět v jakém oboru, kontextu a směru je míní používat. Co pro něj zahrnují.
Duševno by se dalo jakž takž vzít jako oblast duševních, psychických jevů a fenoménů, zcela jasně spojeno především s vnímáním a cítěním, případně dalšími činnostmi s psychikou spojenými. Tzv. duševno se již dávno nevztahuje k tomu, co tvoří základ slova, totiž k duši, ale k psychice. Je s ní v těsném spojení.
Duchovno je více ezoterickým paskvilem, protože o jeho náplni víme ještě méně, než o duševnu. Jaké jevy, projevy a fenomény do něj patří? Kdo je schopen seriózně a jasně zformulovat a ukotvit termín “lidský duch”, nemluvě už o nebeských hierarchiích? Kde sídlí, nač působí a v čem je jeho hlavní funkce? Na většinu těchto otázek se jen obtížně hledá odpověď.
Občas to vypadá, že duchovno je jistým pokusem lidí v oblasti moderní ezoteriky, vyhnout se spojování s věcmi náboženskými (které jsou považovány buď za zastaralý přístup, neb jsou přímo “škodlivé”), a tedy i s tzv. duchovními naukami. Kdo by taky desítky let žil azkezí jako Buddha, nebo trpěl jako Ježíš Kristus či mučedníci? Kdo by ztrácel veškerou oporu světa a ve světě, dokonce pustil se i sám sebe, jako mystikové?
V “duchovnu” jde o jakýsi podivuhodný beztradicionelní spletenec “životního stylu”, který se pořád mění, a kde hrají roli i záhadné, fantaskní, paranormální, nadsmyslové jevy v tom smyslu, jsou-li dostatečně “zajímavé” a zaslepující. Takové instantní satori 2+1 v zamíchané kávě. Je v něm propleteno (a často i popleteno!) to, co patří zájmově do různých sfér. Tak tu máme “spiritualizaci peněz”, “karmalogii štěstí”, “nejogínskou jógu”, “odlehčený buddhismus”, “chanellovaní Krista”, “neognostickou pravdu dějin” atd.
Ti, kteří podobné spletence sami pěstují, vůči nim vzápětí protestují, nebo je aspoň relativizují, což je logické. Kde se nedotkneme bolestně Absolutního, je pouze relativizující kroužení magického kruhu. Kde není jasný směr a cíl, je jen fráze a parafráze, jen hra – někdy komická, jindy nic neříkající. Kde je z počátku naléhavá důležitost téměř osudového zvěstování všem, v zápětí otáčí se sama do úzkého kruhu “obdařených”, kteří se ale otáčejí (s obavou, aby nebyli za znalé) do protisměru a touží sdělit, že ji nemáme brát tak vážně. Ovšem ani ten humor v ní často dlouho nevydrží, neb jsme u odrazového můstku, a tím je show.
Nemám tím na mysli vážnou nebo odlehčenou formu prezentace směru, myšlenek, cítění, zkušeností. Mám tím na mysli něco, co ve skutečnosti nejde vzhůru nebo dopředu, ale dolů a do minulosti. Je jakýmsi permanentním vzýváním můmií. Kdybychom to chtěli označit starými termíny, řekli bychom, že jde o vábení “do magické přitažlivosti podsvětí”. Takový Orfeus, co zapoměl, proč přišel do podsvětí a k čemu to má být dobré. A tak zkouší alespoň magické formulky.
Hlásané zde nepozdvihá a dlouhodobě neinspiruje, ale spíše se točí v kruhu jako Uroboros. A každý, kdo do takové ezoterické smyčky s důvěrou nakráčí, stává se postupně součástí show, kde je cílem sdílet vše možné, ale jen málo skutečné. K čemu v sobě pokročit tak, aby člověk prošel často bolestnou proměnou, aby sám shledával smysl a význam zkušeností – svých zkušeností, své cesty.
Duševno jako show poskytuje doslova vylévání psychických vaniček s tématy a radami: jak být šťastný/á; jak ukázat své city; jak se nebát; jak se vhodně bát,; jak nemilovat příliš; jak se mít více rád.
Zatímco jsou tu lidé v oblasti psychoterapeutiky, kteří skutečně celoživotně studují tyto fenomény, sami je ve stovkách případů aktivně s klientem řešili, a přibližují se v některých případech skutečné “psychické pomoci”, přicházejí jiní – bez studia, bez dlouhodobé vyzkoušené aplikace a metod, bez bolestných omylů – aby “hlásali”, neboť show předvádění je na prvním místě. A ještě k tomu poznamenávají, že oni toto náročné a často bolestné v psychice (duševnu) dokázali naplno rozkrýt “pro všechny”. a tak mohou oprávněně obecněji radit.
Duchovno jako show je ještě závratnější. Řada jeho zvěstovatelů káže jakési “odlitky” živých zkušeností a výcucy nauk. Citáty jako univerzální rady, channelingy jako pravdu o sobě. Lidé, kteří nebyli ani deset let v zenové škole někde v Jižná Koreji, ani se neplahočili na kost zmrzlí za Mistrem nebo jogínem v Himálaji, ani si neprošli jasnou a bolestnou “temnou nocí duše” (pozn. termín i jeho výklad je od španělského pozdně středověkého křesťanského mystika Jana od Kříže). Neměli za učitele duchovních nauk kašmírského mistra, netrávili desetiletí bez čehokoliv očekávání u šamanského mistra bílé, nikoli černé cesty. Dost často se jim ani nestalo, aby jako jogín Milarepa nejdříve propadli černomagické skutků a pozabíjeli své příbuzné a pak pracně hledali další cestu – ke Světlu.
Míním tím, že bez uvnitř v sobě aktivovaných duchovních nauk, seriózního učitele či průvodce, zbývá často jen máchání rukama a gesta o tom, že “já se vše naučil v cestě života”. Ano? To je dobře, ale kde je jaký širší přesah a dopad, širší konfrontace?
Tím míním, že bez dlouhodobé cesty k Principům a mnohosměrnému studiu a aplikaci zkušeností (spolu s mnoha jinými), bez pokory a proměny charakteru, zůstává takový hlasatel často hlavně u sebe. Je v hrdosti, ba pýše, že jemu nikdo nepomáhal. Takový pohled ale může říkat jen člověk neznalý všech, kteří při něm po celý život viditelně i neviditělně stáli a stojí.
Duševno a duchovno jako show je nekončící smyčkou, která ale jistě má svůj význam pro ty, kteří ji na své cestě potřebují projít.
