Duchovní nauky nebo ezoterika?

 

Existuje samozřejmě mnoho duchovních nauk (berme z nich ty seriózní) a řada příkladů ezoteriky.

Dal by se ukázat nějaký podstatný rozdíl, který by duchovní nauky od ezoteriky vymezoval? Pokud vezmeme jako příklad duchovní nauku, která má svoje dlouhodobé (často stovky let trvající) předávání v určité linii z učitele na žáka, nebo prostě na určitého dědice, je v takové tradici často soubor předávaných nauk v textech, ale mnohem podstatnější bývá předání ústní. A to ještě takové, že se uvnitř toho, kdo dostává “klíč” k určité nauce něco velmi podstatného a často přelomového stane.

Navíc předávání seriózních duchovních nauk je zkušenostní a vyspělostní záležitost mezi učitelem, žákem a vhodným okamžikem. Nejde o nějakou jejich pouhou dohodu, ale o mnohem podstatnější záležitost, kdy i učitel dostane nebeský a zároveň vnitřní “signál”, že nyní je ta správná chvíle. Právě tak to cítí i žák. Nepředává se nic pouze vnějšího, naopak je stejný moment, jako při zasvěcování například šamanském, kde je třeba “posvátné nemoci”, kdy musí to “staré” zemřít, stavu zcela průlomového. Výsledek správného a vhodného předání duchovní nauky by měl mít pro všechny, jichž se takový zasvěcující krok dotkne, hluboký smysl a přínos. Je to tedy svého druhu posun v chápání celistvosti a přínosu ve službě druhým na cestě k vnitřnímu dozrávání, nárůstu soucitu, lásky, moudrosti.

Když vedle tohoto směru postavíme ezoteriku (zejména tu soudobou), pak se nám takřka okamžitě rozdělí do dvou podob. Té starodávné (řekněme až do novověku), kdy ezoterické bylo jen “tajnějším” stupněm duchovních seriozních nauk. Často jejich vrcholem. Příklady najdeme v hinduistických, buddhistických i tajně křesťanských (mystických) společenstvech i jinde. Druhý, soudobý příklad ezoteriky je především placenou hrou a zábavou pro mysl nebo cit “vyhladovělích” hledačů zvláštností, zajímavostí, magického okouzlení partnera duše a čarovných formulek na štěstí.

Soudobá ezoterika nemá žádných dlouhých poctivých tradic ani učitelů. Dokonce se v rámci ní samé často tvrdívá, že je nepotřebuje, nebo na moudrost nějakého učitele nevěří. Podobá se to poněkud situaci pubertálního hocha, který je ve fázi, kdy potřebuje ves vých šestnácti “zmoudřele” protestovat proti všemu ze světa dospělích. Obvykle mu pak věci dojdou tak za dvacet let. Z duchovních nauk si ezoterika bere zkomolené a upravené citáty duchovních učitelů, a sype je jako moudra po chodníku pro ty, kteří jsou již prý hodní vzestupu do vyšších dimenzí. Je pro ni typický “mentální stav” a “cítivé chanellování”, tedy být neustále v nějakém “energetickém čehosi poli” a “přijímat jakési výsostné informace”.

Podivné je, že ve výsledku jde spíše o neustálé mentální rozumování nad tématy, která jsou prý naléhavá. Kdybychom si měli zvolit protikladnost, pak není hlubšího rozdílu v zkušenostní přístupu k průlomovým tématům, než je například mezi zenovým buddhismem a soudobou ezoterikou. Ticho, pokojnost kontra těkání a hlučnost, skromnost kontra bombastičnost ohromování, hledání primárního stavu ducha oproti “chanellující cítivosti duše”, stav Jednoty oproti neustálému kroužení v informačních polích, stav nebesky sjednocující oproti pozemské sebedůležitosti zvolání…

Poslední věcí, u které bych se zastavil, je autentičnost. V skutečných duchovních naukách nelze jinak, než do nich vstoupit, dostat v nich pořádně přes hřbet a ústa, často ztratit vše domněle sobecky hodnotné a také mnoho iluzí o sobě a světě. Také přijít o řadu “přátel” a různých závislostních okruhů.

V ezoterice jde často o praví opak: nikam se natvrdo nevstupuje, jen se něco myslí, sděluje a tvrdí, aniž dotyčný danou cestu “zasvěcení” či procitání skutečně podstoupil po řadu let. Je mnoho těch, co si myslí, že mají co říci. Namísto “podstatné ztráty” je tu neutálé hromadění údajných zmoudření a návratných výletů k romantickým představám o slavné božstevní nebo pohanské minulosti. Je to astrální cyrkulus beze směru, počátku a konce. Plavání v informačním poli bez orientace a smyslu. Nikdo zde přirozeně přes hřbet ani ústa nedostává, neb “utrpení nikdo nechce, utrpení je zlo”. A tak zatímco v duchovních naukách mnohé ztratíme, abychom snad jednou to Jediné podstatné našli (získat je ve smyslu vlastnění samozřejmě nemůžeme), v soudobé ezoterice se hraje hra na slepou bábu či spíše jde o kocábku na širém moři, kde se lodníci překřikují, co je nejdůležitější, protože kormidelníka nechali na břehu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)