No, není to cestopis, i když…
Název je to spíše symbolický. Pro někoho možná až provokativní… A u toho právě začněme.
Rusko je tak trochu lakmusovým papírkem dneška, ale ještě více věcí budoucích. V západních mediálních kanálech se podařilo za posledních cca 7 let vytvořit neuvěřitelně zhoubný výraz této federace a jejích obyvatel.
Pokud se chystáme namítnout, že “oni to dělají také”, nemáme pravdu. Cílení na to, že je správné nenávidět Rusy ve všem – od sportu, přes kulturu, národní hrdost, duchovní hodnoty až po politiku se vytvořilo jen v několika málo západních zemí. “Elity” těchto zemí přes dotovaný obraz pro média sdělují opřekot tyto “pravdy”: …”Rusko vymírá…”, “Rusko nedokáže…”, “Rusko podvádí…”, “Rusko nám hrozí…”, “Rusko je zlo…”. Nikdo menší, než kongres USA schválil už roky pořádné dotace pro “nápravu obrazu všeho, co Rusko sdělí…”, zejména v pobaltských zemích”. Ach ano, jistě, důvody se hledají, až se ty zástupné vždy najdou.
Nazval jsem tento článek “cesta skrze Rusko”, a míním tím, že na vztahu jednoho každého z nás k tématu Ruska, je opravdu názorně vidět, jaký má kdo podvědomý strach co vyslovit, kolik je v kom skryté zapřené (naší!) agrese, jak poplatní a čemu kdo jsme, kolik máme obav být s někým “vykřičeným” (odtam) viděn, nebo dokonce občas přitakat této veskrze neoblíbené zemi, sídlu všeho zla, novodobému Mordoru. Vždyť to všude píšou a sdílejí oficiální média, takže…
Rusko je lakmusovým papírkem, protože směřuje dál a nepodařilo se je ani umlčet mocensky, ani zničit pošpiněním, ani je izolovat. Možná si při troše fantazie umíte představit, že ve hře, která se tu hraje, musí jít o hodně. Ostatně právě jako tažení proti Číně, a pokud se bude dál s nimi sbližovat, tak klidně i proti Indii (a dalším).
Pokud si myslíte, že o nic nejde, že média přehánějí a že je vše v klídku, zkuste se chvíli promenovat jen tak ze švandy v tričku s Putinem – jen tak, z recese. Uvidíme, jak mile to pochopí mediální zmasírovaní spoluobčané.
Osobně jsem vyrostl za socialismu, nijak k němu pozitivně nenakloněn, ze Sovětského svazu jsem měl vždy spíš husí kůži, a éru “komunistickou”, padající na smetiště dějin, jsem uvítal v sametově revolučním nadšení. Až s odstupem času, jsem si začal všímat, jak velkou pravdu děl náš exilový spisovatel Egon Hostovský, který většinu života byl hnán z místa na místo, nejdéle pobyl v USA, když psal o podivné modle Ameriky, o tom, jaké vztahy tam zažil a jak se tu všichni docela topíme v “padělaných slovech”. Jen si přečtěte znovu jeho Dobročinný večírek, je to navýsost aktuální.
Začal jsem si všímat, že nic není tak černo bílé, jak je nám opakováno. Že každá nenávist, zlost a každé druhého obviňování má svoji hlubokou pravdivost “psychologickou”, stínovou. Takže ve výpadech a zlosti s agresí bychom se měli lépe pozorovat sami, než toho, na koho prstem míříme. A pokud je pravdou, že jediné sblížení a přímé pochopení jinakosti druhého zlepšuje svět naší otevřeností, pak se takový svět neobejde bez žádného národa, jeho kultury, tvořivosti a ducha.
