Snad nejtěžší vůbec, bývá naznačovat slovy plnost radosti. Pokud si přejeme něco skutečně “naplněného” popsat, slova často nedostačují. Jsou plochá a příliš “těsná”. Právě proto volili v minulosti mystikové a adepti niterného formu probleskujícího podobenství, zanícené symboliky zámlk básně či tahy kaligrafické.
Pro mne je usebrání v plné radosti reálné, pokud si dám tu “nepráci” uvolnění, obrácení se do zdánlivé prázdně srdeční, do které mohou volně přicházet mí nejbližší, ale i ti, které jsem celé věky neviděl – a kde společně přistupujeme k tichému. Ono “tiché” není mlčením. Je vyprávěním ve stavu prostupování.
Hodně z nás zapomnělo, že lidský duch je stejné “báze”, stejného principu, jako duch Nejvyšší, Duch svatý, Duch Boží. Zapomenutá byla ona srdečná tkáň setkání v nechtěném, nelačném, nezvědavém… Dětské přijetí a dospělé odevzdání. Kde duch se v duchu snoubí v plnosti, kde jedině tato průzračnost hladin a hloubek vede sjednocenou tichostí.
Ta tichost je v radosti. Ta tichost je v pár tazích nebeského štětce spojujícího nás na prostranství a plátně životů. Jako by nám na chvíli někdo dětskou hrou šmahem namaloval úhlem směšně krásná obočí. Ta tichost je usebraná tak, jak umí jen srdce pravdivých milenců, manželů, bratrů se sestrami, dědů a babiček s vnoučaty – pokud nejsou rušeni “věcmi tohoto světa”. Pokud si jen vzájemně “jsou” v spojitém duchu radosti, laskavosti, něžnosti. Tudy někudy protéká bystřina života tichého, jakou tolik opěvovali prastaří básníci dynastie Tchang.
