Píseň rybáře pro jeho básnickou Výsost Friedricha Hölderlina

 

Často si tě připomínám…

 

Ony měsíce a roky,

kdy jsem si tvář,

plnou chtivosti a touhy,

donekonečna poléval

trpkým vínem čekání.

 

Pak ale slova dobrovolně nechala se vánku,

poryvy ustaly…

 

Vzpřímeně sedí postava a z hlubin

hledí vzhůru.

 

Spatřila blesk, složený ze Vzduchu Ohně

a kapek křišťálové Vody.

 

Protnul prázdnou loďku na místě,

které navždy patří Slunci

a vnitřnímu Moři!

 

Znělo to jako Zpěv:

 

Utichá žízeň žáru,

utichá Bouře,

i roztínání utichá…

A vše je mírné.

 

Nehybně spočívají výsostná

orlí křídla.

Modř se žlutí si průzračně

nad hladinou povídají.

 

Nic už zde

není vzdálené.

 

 

Archetyp větru

 

V dutinách průrvách skal

rodí se vítr lesklé barvy

 

Odchází

jeskynními ústy bohyně

v nichž sedí stovky mužů

v nehybném pohroužení

protékáni sny…

 

až k prapočátkům

kdy ona byla ochránkyní rodu

 

Za noci se vítr tulí do vánku

hraje na flétnu deště…

 

Měsíc v obratu

fosforově zelený

 

 

Jeskynní

 

Někdo mluví samé stíny

a druhý…

bledě slyší přískalí

 

a přitom ve světlech čekají

krápníky

a dopadání s tichem

 

Ve tmách jeskynních

je nit a sen

a spočívání v prostupu

 

Až dozní tato z ledových modliteb

někdo se v tobě vydá k moři

 

  

Tleskneš dlaněmi

 

Dvě slzy

do kterých proniká moře

 

Pod přílivem jsou přinášeny

sluneční mince

v odlivu zůstávají měsíční náušnice

(stovky, tisíce!)

 

Tleskneš dlaněmi

obojí v tebe vteče

 

Kolem se ještě zachvěje

duhový poprašek záře

 

 

Měsíc od Elby

 

Pravidlo číslo jedna:

propustit!

 

Měsíc si vybral tři taneční pásma

Je prázdným diskem

který při dopadu zrychluje

 

Duny si hrají na nekonečné tvary

přes den stopovaných boků

a olejová lampa roste

svou kapkou ohně do zpěvu

 

Pískem sem šelestí

etruské sny