Vteřina ticha v San Pau
Spustil jsem sérii tvých fotek
(sne, nevím jak je zastavit!)
podkroví – průchod moře
vane sem odevšad
prohýbá se strop
skoro-ty se lehce pouští
dotýká se rameny a ňadry
odplavuje oči
Chodci slaví halasně
podvečer vikýřů
a posvátného neodkryta
ukazují si
co prosakuje prostorem
dávají dětem rita
zaujati věčnou pamětí
míjení…
Sedíme v podkrovní prázdni
k sobě čely a úplností světel
všímavé řeky proudící
přes prastaré trámy
Odpoledne v La Rochelle
Předhůří Alp
domky a zahrady
tetelící se vzduch poledne
zdánlivá opuštěnost sídel
Pozornost ke zvukům
několik starců přirostlých k lavičce
rozkoš ze slabého chvění v listech
a vůbec: ty staré stromy!
Štěkající psi cikády
otevřené dveře Kafe přes silnici
vejít
sednout si
Před sebou krétské rubínové
hluboce svíravá chuť…
vůně po tobě
Siesta v Soranu
Fáze kdy poledne vrší ostatky
na kavárenských stolcích
služebné staré matrony
s přesností sfing vyčkávají
každodenní propast ustrnutí času
za zelení okenic nehybnost
shrbená vážnost plnící misky
vodou pro kočky
tik a lepkavost malých slunečních smrtí
těsně před přehozením bílého závoje
nového prostírání
Okraj Barcelonety
V písku kreslím podivné obrazce
vnitřní dítě je druhou rukou maže
na vlnách které porážejí břeh
moře
ve své síle zjemněno
přesouvá se k srdci
odkud laskám tě
přítomnost tvého úsměvu
prostírá tento podvečer
Celistvost
Když se docela přiblížíš
někdo v tobě poodejde
Nezbude žádný stín
žádné tiché „pak!“
Stromy neměří vteřiny
přítel ve tmě nepodléhá času
úsměv do hloubky
nemá vysvětlení
kresby noci
a poledne
Podvečer na Avinguda del Portal de l’Àngel
Město se podvečerně rozlévá
přeskupuje se
Na Třídě andělů stále pestřejší stupnice
tanečních kroků:
Chlapci tahají otce za rukávy
ukazují vzhůru střídají různé směry
občas některý z nich
mimo tempo zlostně zadupe
Dcerky nezpůsobně vřískají
rozléhá se naléhavý pisklavý lament
jiné se rošťácky uculují
a choulí se k mámě…
Milenci v objetí
plni nádechu své vlastní volnosti
ladně se vyhýbají rodinkám…
Ač se právě setkali v obrazu budoucnosti
dosud se nevidí
nepoznávají se…
Simonina tvář – Passatge de la Pau
Natáčí se do stran
pomalu pluje zrakem po chodcích
představuje se mi…
Mandlové! hádám jak se kolem šeří
lámaná angličtina
Ty oči!
Hoši poblíž právě začali
prodávat vstupenky do mrtvýho ráje
v nejvyšším patře starobylého domu
se už tančí
Udělá lehký pohyb: Pojďme, čekají…
a usměje se křehce
Tuším lehký vnitřní rytmus
ohebné našlapování
a kroužení…
Za stoupání vzhůru
neosvětlenou chvílí schodiště
není už třeba více
o ničem hovořit
Sobota – jarní ráno – byt
Jsem šťastný když se takhle usměješ
Šeptám ti do vlasů
nevidíme si tváře
Na ulici je klid a slunečně
Na nahých ramenou doteky
jako bys měla každou chvíli zmizet
proměnit se na zlatý poprašek
a jemně k zemi padat
Působíš příliš křehce
jak děcko ale někdy…
se děsně vztekneš
Tobě to věřím
umíš se mnou mluvit
snad že bylo nějaké
dávně hezké kdysi
Anebo jsme si v něm ublížili
Kde jsem…
Kdo jsi…?
La Mar Bella
Betonová hadí kůže…vrůstají
milenci běžci psi a cyklisté
každý shazuje ve svém tempu
stopy napětí nánosů zaschlé tíživé
bláto dne
Anin hlas
doprovázený radostným pohledem
rozezněl veselou paletu barev
Na plátně se rychle prosvětlují
bolestínské temné kouty
kdosi přidává
něžnou milostnou píseň v místním nářečí
Mateřský prostor noci
dech – pára milenecky šeptajících
anebo běžících prostupuje objímá
až k hvězdnému…
Výsledná kresba:
mladý muž na lavičce
objímán dívkou
jež na něm (bez chtíče)
tančí
Oba v tu chvíli
vidí a cítí
totéž moře
Zmizelý hostel
Měl být na Passeig de la Gràcia
ale není
nic ho nedokazuje
Žena v okně které se podobá hostelovému
rozvěšuje domácky bílé prádlo
některé kusy s krajkami
pohled na její ňadra hned zaujme
(teda mě)
Díváš se mi přes rameno do mapy a pak
se smíchem poznamenáváš:
…Ještě chvilku, zkusme tu boční…
…ale pak se už nutně… musím vyčurat…
Mohl by být ještě v Carrer de Roger Lliúria
ale ani tam…
možná tu nikdy nebyl a já před rokem spal
v docela jiném snovém městě
Vše bylo krásné jako teď
lačnil jsem po něžné ženě
jako po neznámém kouzle
jehož skutečnost tu všude
stále je
Poledne – La Rambla
Směsice laskavé falše a žertů
siesta na krku
pizza pivo z plechu
uvolněná chůze
žádné ruské ušanky cetky
jak na Malostranských schodech
nekonečná pestrobarevnost
zelení papoušci
pohyblivé lidské sochy
čerstvé tulipány růže frézie…
obklopené džíns-make dívkami
křivky laskavého zdánliva
Zvláštní být ti zde průvodcem
nulová chtivost mezi námi
chůze která jemně vibruje
hladkost obeplouvání
Všichni zde toneme
v témže prostoru
čirého projevu
slunečného poledne
Bar – pokoj s balkónem na Carrer de Margarit
Nevím
už jim nebylo rozumět…měli vypito řvali
s řehotem rozebírali čísi včerejší holku
řečník máchal rukama… ale tak nějak bez zájmu
znuděně unaven vlastní sprostotou
Ven vzhůru k Parku de Montjuïc
číslu 11 na Carrer de Margarit
po točitých schodech bytem až k balkónu
před nímž stojíš v očekávání
snad jen pozoruješ siluety
hlučné lehce osvětlené ulice
Na dosah hladkost
a odstínění tvých ramen
Jakoby se v rozechvění rozsvěcelo
a neviditelné prostranství odpovídalo hrou
se sotva slyšitelnými zvuky
tvého dechu
Oknem – na Carrer de L’Almirall Cervera
V pokoji bílého světla poledne
jásavá modř tvé siluety přicházíš
přisedáš ke stolu jíme mlčky
svá sousta
(ta tvá jsou rovněž bílá)
moře vzdálené sotva dvě ulice
přichází a pak se vrací k sobě
někdo v sousedním bytě
prudce rozrazil okenice
bouchly dveře
sklenice poskočily
otočily se dnem
rudé hladiny v nich
nehybné zůstaly…
blesklo to
jakoby někdo vyfotil závan vzduchu
zvedla ses
a začala sklízet
Slaměný čas
Chladivé výdechy zdí
Sylvie
z druhého patra Carrer de Meer
hází klíče
A vše se opakuje:
polední šálky
smích odvedle
křik dětí
odspodu vzdechy
Abys to nakreslil
musel bys
hluboce usnout
spatřit
Ale ty jsi…
odcházející…
přicházející…
na Carrer de Meer
tři
Sylvie hází klíče
