Píseň rybáře pro jeho básnickou Výsost Friedricha Hölderlina
Často si Tě připomínám…
ony měsíce a roky kdy jsem si tvář
plnou chtivosti a touhy
donekonečna poléval trpkým vínem čekání
Pak ale Slova dobrovolně nechala se Vánku
poryvy ustaly
Vzpřímeně sedí postava
a hledí z hlubin k hladině
Zahlédne Blesk
složený z Větru Ohně a kapek křišťálové Vody
jak protíná prázdnou loďkou na místě
které navždy bude patřit
Slunci Měsíci a vnitřnímu Moři
Znělo to jako zpěv:
Utichá žízeň žáru
utichá bouře
i roztínání utichá
a vše je mírné
Nehybně spočívají výsostná orlí křídla
Modř se žlutí si průzračně
nad hladinou povídají
Nic už zde není vzdálené
∼
Ještě za tmy
Konopné lano padá na dno loďky
a louč je umístěna do jejího čela
Pádla jsou ještě v souhře
s mizející nocí
Vlny přicházejí podélné
a netříští se o příď
Široce rozprostřeno je
sukno hladiny
Čerstvé vlání nese tušení
dobrého lovu
∼
Měsíc od Elby
Pravidlo číslo jedna:
propustit!
Měsíc si vybral tři
taneční pásma
Je prázdným diskem
který při dopadu
zrychluje
Duny si hrají
na nekonečné tvary
přes den stopovaných boků
a olejová lampa roste
svou kapkou ohně do zpěvu
pískem sem šelestí
etruské sny
∼
Návrat
Bóje z cedrového dřeva omamně voní
Jak kolem proplouvám
veslo jednu z nich rozduní
V tu chvíli zadívám se do vln
pak na dno loďky
(ryb dost; několik mušlí s perlami)
Podvečer žene napěněné temnomodré mraky
Ze sektoru oblohy
kde vládne mocná Uni
pročesává se k útesům větev blesku
Největší a nejkrásnější z ryb zdvihnu do úrovně ramen
pronesu děkovnou modlitbu
a rybu vyhodím vzhůru
Pak zvolna
v hlubokých záběrech
vesluji ke břehu
∼
Tleskneš dlaněmi
Dvě slzy
do kterých proniká moře
Pod přílivem jsou ponášeny
Sluneční mince
V odlivu zůstávají
Měsíční náušnice
(stovky, tisíce!)
Tleskneš dlaněmi
Obojí vteče do tebe
Kolem se ještě chvěje
duhový poprašek záře
∼
Jeskynní
Někdo mluví samé stíny
a druhý bledě slyší přískalí
a přitom ve světlech čekají
krápníky
a dopadání
s tichem
Ve tmách jeskynních je nit
a sen
a spočívání
v prostupu
Až dozní tato
z ledových modliteb
někdo se v tobě vydá
k moři
∼
Archetyp větru
V dutinách průrvách skal
rodí se vítr lesklé barvy
Odchází ústy bohyně
v nichž nehybně sedí stovky mužů
Hrouží se v sny Prapočátků
kdy ona byla ochránkyní rodu
Za noci se vítr tulí do vánku
Hraje na flétnu deště
Měsíc v obratu
fosforově zelený
∼
V rychlém sledu
Dobře
Už v tom snu nebudu
Kolikrát někdo za mnou zavřel bránu
Šel jsem sám před sebou
Až ke břehu
Ruce vnořil do písku
A šeptal:
Nejsem…
Ovšem ruce mi
Při tom otřesu
Někdo vášnivě držel
Pustil jsem se
∼
Rozhovor dvou životů
Tehdy jsme ještě znali otce…
Kdo tu dnes ale cvičí stromy
v průřezech pamětí?
Jsme letokruhy dvou oddělených borovic
Nad zálivem se vysouvá
oslnivá skořepina Slunce…
Jsi vyšší a tvá koruna má zvláštní tvar
Já jsem jen chlapec
kudrnatý hoch sotva vzrostlý…
Dívám se stále vzhůru k tobě
a pomůže-li vítr občas svými pažemi
dotknu se tě jehličím
a vděkem zasypu tvé krásné nárty
matko…
Oba vězíme až po kotníky v chladivé zemi
a sajeme…
∼
Stařec
Ptal jsem se ho
co ještě hledá chůzí
proč vlastně jde
a jestli si je
jistý…
Hleděl mi do očí
a jakoby skrze znalost bolesti
procházela radost:
Víš-li
že jsi na Cestě
nač vysvětlovat
rozdíly?
∼
Poutník Lasenius
V té chvíli si uvědomoval především tvar oné dutiny v kopci, ve které se nacházel.
Seděl nepohnutě pod nízkým stropem.
Kruhovým otvorem pronikalo světlo z venku.
Díval se před sebe do ohraničeného výseku, odkud k němu přicházelo tušení o změnách počasí a dění venku.
Nejprve se mu zdálo, že u soustředěného pohledu nevydrží. Oči měl plné slz, myšlenky vířily v nepokojném sledu a ubíraly jeho rozhodnutí zdánlivě sílu.
Procházely jím vzpomínky na hluk, jaký vydávali jeho druhové při dostizích či při bitevních nájezdech.
Ve spáncích mu pulsoval ryk žen, které se rmoutily nad ztrátou svých nejbližších.
Jindy se mu v ohlušujících vpádech vracel rozverný výskot honících se dětí.
Bylo tomu docela nedávno, kdy si začal všímat, jak se jeho mysl začíná bouřit proti silnějším a pronikavějším zvukům.
Vše vybočující z ustálené “tónové” osnovy napínalo jeho nervy k prasknutí a znemožňovalo mu soustředění.
O to více byl ve chvílích ticha či slabých zvuků bezděčně soustředěn na pronikavost a jasnost barev a jemná odstínění veškerých tvarů.
Dostavovala se jakási neznámá potřeba jemného vnímání.
Marně navštěvoval lékaře, který jen stále znova bezradně kroutil hlavou, mluvil o nervovém vyčerpání a doporučoval klid na lůžku.
Plynuly dny plné znepokojení a horečnatých stavů…
Jednoho dne potkal při procházce za městem cizince.
Říkají mi Lasenius Spint, představil se mladíkovi.
Byl to muž bronzově snědé tváře, ostře řezaných rysů, prošedivělých dlouhých vlasů, sepnutých v dlouhý cop, stočený kolem krku ke hrudi.
Jeho věk bylo těžké odhadnout.
Tvrdil o sobě, že je poutníkem z etruského sídelního města Chiusi. Poskytoval drobné rady a věštby, kterým místní obyvatelé přikládali jistý význam.
Vědělo se, že Rasnové (Etruskové) se v těchto “osudových záležitostech” dobře vyznají a jejich rady často odpovídaly tomu, co se později v životě dotyčného tazatele objevilo.
S oním mladíkem ale Lasenius o těchto věcech nemluvil. Stál tehdy před ním nepohnutý, díval se mu upřeně do očí, prohlížel si jeho tvář a nakonec zkoumal jeho dlaně.
Jediné, co mu s přátelským, ale velmi soustředěným výrazem tváře poradil, bylo vejít v onen vyhloubený prostor v kopci, který mu ukázal, sednout si tam, vnímat a čekat. Sám se nabídnul, že mu každého podvečera donese trochu jídla a vody.
Jediné “vysvětlení”, kterého se mladíkovi od toho muže dostalo, bylo, že není nemocen a vše jde pro něj otevřenou, správnou cestou.
Jen nemá podléhat strachu a netrpělivosti.
Poutník mu doslova řekl:
Zabíjej v sobě podoby svého strachu tak, jak se zjevují. Nechej myšlenky netknuté tebou projít, nestopuj je a nerozvíjej dál. Nikdy je nedoprovázej a nenech usadit a bujet na volném místě své mysli. Strach a pochybnost ničí tvé možnosti ke vstupu Světla.
Buď otevřený tomu, co nového přichází, byť tomu zatím zcela nerozumíš.
Nezazdívej Světlu přístup.
Vše další přijde samo a ty prožiješ a poznáš…
Po mnoho podvečerů se dovnitř kruhového otvoru natahovala ruka s trochou jídla a miskou čisté vody.
Cesta se otevírala…
