Tímto příspěvkem nemířím na “regresní terapii”, ale na zacyklení se v určitém proběhlém období, zejména pak v obdobích našich inkarnací.
Nebezpečí tohoto krouživého a zacykleného regresu plyne z toho, že nás nutí “žít podle minulých zvyků” tam, kde už pro ně nejsou ani podmínky, ani vhodnost, ani nic rozvíjejícího pro posun. Důvodů takového zacyklení bývá celá řada: schopnost naší mysli, cítivosti nebo i oslabené vůle hledat “lepší období” v minulosti, v prošlém, než žít s tím, co právě nyní máme před sebou.
Někdo se “zacyklí” i v některé dávné minulé kultuře a skálopevně ji “chce” nyní vzkřísit nejen v sobě, ale i kolem sebe. Příkladem může být situace, kdy dávné vnitřní vzpomínky na nádherné krajiny třeba Tibetu, tamní volnost a zdravá meditační samota, mantry a nostalgie po magických mistrech vtahuje mysl, cit či optiku člověka, který byl v Tibetu třeba ve 13.století inkarnován. Vše kruté a nelítostné, co tam také spolupůsobilo, bývá pak upozaděno a dopředu vystupují ony “nádherné snivé chvíle”. To ještě zvyšují astrální návyky dnešního člověka, které jej podporují ve všemožných “únicích”.
Potíž nastává při aplikaci těchto starých kultur do té dnešní, kdy se ukazuje, že nestačí si vnitřně nastavit romantiku zašlých časů, ale spíše mít k dispozici dnešní energetický přístup a dnešní vize dopředu otočené. Skoky do minulosti mohou být léčivé, pokud je jejich cílem poodhalit chyby, reflektovat je a uvědomit si je naplno, a emočně v nich uvolnit bloky. Ovšem nechat se dobrovolně “uvěznit” prošlými časy může být nebezpečné jak pro přítomnostní bdělost, tak pro budoucí rozvoj.
Existuje řada dalších příkladů, například v okruhu náboženství. Tak podle mého náhledu většina kultur spjatých s Islámem “žije stále svůj zlatý středověk zacyklení přes Mohameda”. Nevyvíjí se nikam, protože v jejich zacyklení není kam postoupit. Jedině se aktuálně prostorově “šířit”, což často dělají velmi mocenským způsobem. Dále třeba u římsko-katolické církve je to zacyklení v naprosto nepohyblivé církevní zmrzlé struktuře, kde se na Ježíše spíše nostalgicky vzpomíná, než aby tu byla aktualizace jeho “žhavé” přítomnosti v srdci (čest výjimkám těch, kdo to mají jinak).
Další nezdravý regres může být “zamrznutím” u určité hudby, literatury či filosofie našeho mládí (nebo také v minulých životech). Pokud toto není zvědoměno, může člověk pořád dokola opakovat již zcela vyprchalý anti-potenciál, upadat do romantizujícího zahloubení se v něčem, co už v sobě šťávu a mízu života pro jeho budoucnost nemá, mít nemůže. Proto se domnívám, že mnohem zdravější přístupem je si minulých krásných chvil občas všimnout a reflektovat je, ale být natočen trvaleji kupředu.
Krásný den všem.
