Je tomu přibližně osm let, kdy jsem se v tomto životě vydal postupně na dráhu auditora a později i lektora regresní psychoterapie HAP. Bylo tomu po vedením mého učitele Ing. Andreje Dragomireckého. Veškerá práce v tomto oboru bývá náročná časově, a jsou při ní prověřovány všechny vnímací, pozornostní a uvědomovací složky a kvality.

Rád bych zde v krátkosti zmínit, jaké se mi zde se mi jeví přednosti a jaká omezení práce s regresními postupy.

Regresní psychoterapie se koncentruje a pomáhá s našimi překážkami, slabostmi, bolestnými zážitky, které v nás (neuvědomovány) dřímají, protože ve svém čase nebyly dořešeny. To se dělo díky tehdejšímu šoku, stavu zúženého vědomí spojeného s bolestivostí.

Chovají se jako “energetická pouzdra”, která mohou “obživnout” (být znovu oživena) na určité podněty z okolí nebo i nás samých. Regresní psychoterapie řeší “problémy” a snaží se, aby přestaly náš život ovlivňovat. Svým způsobem je to práce uvědomovací a emočně (trvale) úlevná. Podobá se bagrování v značné hloubce pod povrchem běžně vnímaných jevů a projevů.

Regresní terapie ale neslouží “vrtání se v problémech” a neměla by vytvářet návyky se pořád vracet k tomu, co už “minulo”. Má obohatit přítomnost, vrátit nám vitalitu a radost v přítomnosti, se kterou budeme aktivněji přistupovat k tomu, jakou budoucnosti připravujeme a vytváříme. Minulost má sloužit budoucnosti, nikoli naopak.

To mne přivedlo k náhledu, že nejhlubší rovina lidského vědomí (v HAP hovoříme o úrovni ducha), která je schopen odvést skvělou práci při zpracování temných témat minulosti, by měl být schopen právě tak projektovat a vytvářet podmínky budoucnosti. Měl by být schopen, jakožto bdělá pozornost a vědomí vždy přítomné, utvářet vědoměji a inspirativně budoucnost člověka. Pokud se tak neděje, pak se budoucnost bude jen “odehrávat” dle fyzické kondice těla, dle zátěže oru či rodiny, dle stereotypů rozumu, dle návyků a zlozvyků, dle dispozic vyrovnané nebo nalomené rovnováhy v psychice a konečně dle cítivosti a orientace naší duše.

Veškeré zmíněné složky jsou pro život člověka velepodstatné, a přece se domnívám, že hlavním “pracovníkem” na docelení všech našich živých složek, je nejvyšší úroveň vědomí (v HAP označena jako duch), který je navíc spojen s veškerenstvem, s celkem života a za sebe říkám, že i s Bohem. Přichází čas, kdy budeme mnozí volit podle toho, zda se budeme chtít “uzamykat v něm minulém”, anebo se otevírat budoucímu a utvářet se do něj.

“Vědci provedli neuvěřitelný experiment. Zkoumané osoby se pomocí hypnózy vrátily do svého dětství. Jejich tep, dech, krevní rozbory i celkový fyziologický stav odpovídal hodnotám malého dítěte. Myšlení a úroveň otázek a odpovědí byla také odpovídající. Následně byly zkoumané osoby požádány, aby popsaly události, které se jim stanou v budoucnosti (Tyto události však pro ně byly ve skutečnosti už minulostí). Ochotně vyprávěly, do jaké školy budou chodit, na jaké vysoké škole budou studovat, kde budou pracovat, kdy se ožení nebo kolik dětí se jim narodí. Jelikož měli organizátoři experimentu všechny informace již k dispozici, mohli se jednoduše přesvědčit, ža fakta souhlasí.

To nejzajímavější však mělo teprve přijít. Ve stavu hypnózy požádali vědci zkoumané osoby, aby popsaly, co s s nimi stane v budoucnosti. Zkoumané osoby skutečně popsaly, co se s nimi za pět či deset let stane. Tyto údaje nikdo neznal a zatím není možné je potvrdit. Události v minulosti a v budoucnosti tedz nejsou nesouvislými útržky. Je to živý, jednotný řetězec. A pokud ovlivníme jakýkoliv časový úsek, ovlivníme veškerý čas jako celek.“

S. N. Lazarev – Člověk budoucnosti (První krok do budoucnosti)