Západní a Východní pojmenování duchovní hierarchie nebeské dle Dionýsia Areopagity a Rudolfa Steinera
Tento krátký příspěvek je sledováním určité analogie a souvztažnosti v oblasti tzv. duchovních nebeských hierarchii. Při určitém bádání o duchovních úrovních v pojetí západním, zejména ze stránky duchovní vědy (říkejme jí zde pro zjednodušení křesťanské pojetí, ač jsou možné i pohledy skrze kabalistické nauky) a “Východní” pojmenování duchovních hierarchii a duchovně manifestovaných (projevených) realizovaných bytostí v rámci např. buddhismu (zejména tibetského) a také v rámci hinduismu (pozn. ke kterému se obrátíme v pokračování tohoto článku) není lehké jasně poukázat na souvislosti. Jako by tyto “naukové soustavy” byly vzájemně nejen odlišeny, ale často přímo odpojeny. Leč meditující a vůbec duchovně praktikující se může oprávněně ptát: pokud budu pročišťovat své zlé návyky, budu-li se pilně věnovat meditacím, směřovat k znovu nalezení stavu kontemplace, obracet se pokorně v modlitbě a meditaci ducha usebrání k nebeským úrovním a stavům, pak k jakým „duchovním hierarchiím“ se obracím? Jsou snad nebesa rozdělena „do náboženských sekcí a oddělených sekt“ a pokud ano, pak proč?
Řadu let jsem hledal duchovní stezku jak v projevech křesťanských (zejména pak v křesťanské mystice), později jsem se díky přátelům setkal i se spiritualitou judaismu a řadu let jsem praktikujícím praxí tibetského buddhismu. Někdo může namítnout, že je to neplodné střídání a hledačství tu a jinde. Leč pro mne byla vždy jediná idea stezky – cesta k Nejvyššímu, Absolutnímu, Jedinému. Takovou stezku beru v její pestrosti různých zkušeností jako velmi přínosnou.
V obrysu křesťanské spirituality se můžeme podívat na nebeské duchovní hierarchie například ve spisech Dionýsia Areopagity (po něm rozvíjel tyto podněty např. Tomáš Akvinský, Jakob Böhme. Mistr Eckhardt, Rudolf Steiner a řada dalších). V Areopagitově pojednání „O nebeské hierarchii“ (sepsané mezi lety 532 -533 n.l.) se setkáváme s hierarchii tří duchovní říší, které jsou dále rozděleny po třech stupních. Jde o duchovní hierarchie zúčastněné na vývoji světa. Všech devět stupňů rozdělených v oněch třech říších je prostoupeno a obrací se k nejvyššímu středu Trojjediného božství Otce, Syna a Ducha Svatého.
Pokud bychom vyšli „odshora“, můžeme ony Tři říše a jejich stupně jmenovat:
I.říše:
1.Serafové (Seraphim) – Duchové Lásky; 2. Cherubové (Cherubim) – Duchové božského rozumu; 3. Trůnové (Thronoi) –Duchové vůle
II. říše:
1.Panovníci (Kiriotétes) – Duchové moudrosti; 2. Síly (Dynamis, Virtutes) – Duchové pohybu, ctnosti; 3. Mocnosti (Exusiaiú) – Duchové formy, Elohim
III. říše:
1. Archeové (Archai, Principates) – Duchové osobnosti, Prasíly, Prapočátky; 2. Archandělé (Archangeloi) – Duchové Ohně, Synové ohně; 3. Andělé (Angeloi) – Duchové přísvitu, Duchové života
Velmi zajímavé je propojení těchto stupňů a říší s řídícími inteligencemi sfér, které propojil anthroposof Rudolf Steiner. U Serafovů není taková řídící inteligence sféry uvedena, u Cherubu je na úrovni souhvězdí. Trůnové ji mají propojeno na saturnskou inteligenci, Panovníci na jupiterskou, Síly na marsickou, Mocnosti na sluneční, Archeové na venušinné, Archandělé na merkurské a Andělé na měsíční inteligence. Tyto související „řídící inteligence sfér“ souvisejí s celými cykly vývoje, kterým procházejí planety i s bytostmi, včetně Země. Pokud by jste se chtěli s charakteristikami těchto úrovní obeznámit blíže, doporučuji spis Rudolfa Steinera „Duchovní hierarchie“ (nakl. Michael, Svatý Kopeček u Olomouce 2010).
Pokud přihlédneme k tomuto pojetí, pak si můžeme klást otázku, jaký vztah mají výše zmíněné říše a úrovně například k realizovaným bytostem Dhjánibuddhů, Buddhů a Bódhisattvů v pojetí tibetského buddhismu? Jsou snad spojeny s některou ze zmíněných duchovních říší, stupňů a jejich propojení k řídící inteligenci sfér?
Občas jsem se setkával se posměšnými zmínkami a nedůvěrou „k těm buddhistům s jejich Buddhou“, a naopak s lehkým výsměchem nad těmi módními „léčeními s anděly“ na Západě a zmínkách o archandělech ad. bytostech nebeského království. Dá se hledat nějaká spojitost tak, aby nebyla násilným kloubením do nepatřičné souvislosti?
Osobně jsem přesvědčen, že duchovědné bádání má velký smysl. Je to ale osobní cesta duchovních zkušeností především. Jeden milý přítel se mne snažil přesvědčit, že například setkat se bódhisattvou nelze, „že na to nikdo nemá“, jiný zase, že komunikovat napřímo duchovně s archandělem nelze, že by nás ony silné „vibrace“ a zářnost spálili. Nejen že z vlastní, mnohokrát ověřené zkušenosti vím, že s výše zmíněnými komunikovat duchovně lze, navíc jsem zvyklý se na řadu věcí se ptát. A tak jsem se dozvěděl o tom, že při setkání s vysokou duchovní bytostí se nám tato jeví přiměřeně „našemu kontextu“, ať už pochází z oblasti námi právě vyznávané religiozity nebo kultury. Některým se dokonce může (dle charakteru jejich duše) jevit i jako zářná mimozemská bytost. Důležité zůstává si vždy rozsvícením ze své srdeční oblasti paprskem posvítit na toho, s kým duchovně komunikujeme. Řada lidí se domnívá, že tohle jsou vybájené věci. Není to ale „exotickým tématem“, je to jejich sebe zapomínáním. Každý minimálně během spánku používáme úroveň svého astrálního těla (obalu) pro zkušenosti naší duše. To, že si řadu duchovních zážitků a komunikací telepatickou cestou nepamatujeme nic nemění na dnes už širokém výzkumu této odvrácené stránky našich vnitřních zkušeností.
Dokonce je tomu tak, že v prastarých obdobích hyperborejské, lemurské a atlantské civilizace byli zde vyspělí jedinci, kteří byli přímo prostoupeni úrovní určitého anděla, archanděla či Duchy osobnosti. Byli jimi nejen „inspirováni“, ale přímo prostoupeni tak, aby mohlo docházet k inspiraci tehdejšího rozvoje lidstva. Ponechávám nyní prostor k velmi zajímavému duchovnímu náhledu Rudolfa Steinera z jeho knihy, shromažďující přednášky z cyklu o Duchovní hierarchii (str. 85-86):
„Tak ve staré lemurské době sestupovali dolů Duchové osobnosti jako duchové Venuše. A můžeme tudíž říci, že tito duchové venuše, kteří na Zemi nosili lidskou tvář (právě takovou, jakou tehdy lidská tvář mohla být), v celé světové souvislosti znamenali něco zcela jiného. Uvážím-li jejich kosmický význam, pak tento sahal až vzhůru k Venuši a jejich jednání mělo význam v celkové souvislosti kosmické soustavy. Protože věděli (ze souvislosti, kterou lze nahlédnout (pochopit) je-li známa nejen Země, ale i její sousedství), mohli vést lidstvo z jednoho místa na druhé.
Vývoj lidstva pokračoval dále. Tu se projevila nutnost zásahu Archandělů (duchů Merkuru) do vývoje. Tito museli nyní oduševnit a oživit, co bylo zde dole na Zemi. Tak tomu bylo převážně v době atlantské. Tehdy sestoupili dolů duchové Merkuru, Archandělé, Archangeloi; ti mohli produševnit, oduchovnit fyzické a éterické tělo dotyčných lidí. Tímto mohli být mezi Atlantovci opět takoví lidé, kteří se zevně nikterak nelišili od ostatních, kteří však ve svém fyzickém a éterickém těle byli oduševněni Archandělem. A uvážíme-li, že jsme včera řekli, že Archandělé mají za úkol řídit celé národy, pak porozumíme, že takovýto člověk, který v sobě choval Archanděla, mohl skutečně celému atlantskému kmeni dát bez dalšího příslušné, z nebe vyčtené zákony…“
„Je důležité, abychom věděli, že ve staré Atlantidě byli lidé, kteří vlastně byli Archanděly, kteří ve svém fyzickém a éterickém těle přechovávali vtěleného Archanděla. Kdyby se jasnovidný pohled setkal s takovým člověkem, pak by vskutku uviděl fyzického člověka a za ním jakoby do obrovských rozměrů se zvedající, směrem vzhůru do neurčitých oblastí se ztrácející postavu inspirujícího jej Archanděla.“
„Nejvyšším atlantským vůdcem je atlantský zasvěcenec sluneční věštírny, jenž však není nikdo jiný než ten, který je často nazýván Manu, a jenž převedl zbytek atlantského obyvatelstva do Asie, aby tam založil poatlantskou kulturu. Vzal s sebou svůj malý hlouček a převedl jej do Asie. Po generace vzdělával tyto lidi, a když bylo vychováno a vypěstováno sedm způsobilých, vetkal (včlenil) jim do jejich vlastních éterických těl těchto sedm uchovaných éterických těl, jež byla ve staré Atlantidě utkána Archanděly. Oněch sedm, kteří byli velkým Vůdcem sesláni dolů, aby založili první poatlantskou kulturu, sedm svatých rišiů indické kultury, neslo vetkána éterická těla velikých atlantských vůdců, kteří zase tato éterická těla získali prostřednictvím samotných Archandělů. Tak spolupůsobila minulost, přítomnost a budoucnost“.
Z výše zmíněného se rysuje spojitost mezi pro nás dnes poněkud oddělenými duchovními kulturami. Víme, že prastarý střet duchovního vývoje byl již za epochy Atlantidy mezi zastánci Dětí Zákona Jediného (dnes bychom řekli mezi zastánci Jediného Boha) a těmi, kteří se pojmenovali jako Synové Belilalu (Baalu), dnes bychom je mohli zvát těmi, kdo si všímali spíše účinků magických, se sklony k manipulaci směrem k černé magii. Jak píše Rudolf Steiner, byl to Manu, kdo vytvořil určitý most pro budoucí čistou inspiraci Archanděly do éterických a fyzických těl svých svěřenců. Tak stojíme na prahu rozvoje prastaré indické epochy. A na epochu indickou navazuje později buddhismus jak indický, tak třeba i čínský a tibetský. A Rudolf Steiner pokračuje (str. 87):
„V poatlatnské době nebyl ještě vývoj tak daleko, aby lidé skoro již nic nepostřehovali shora, že by již nepotřebovali žádného oduševnění, nýbrž i zde nastávalo ještě jakési oduševňování shora. Viděli jsme, jak se takovéto oduševňování dělo u lemurského obyvatelstva tím, že fyzické tělo bylo oduševněno Duchy osobnosti; v atlantské době bylo fyzické a éterické tělo produševněno Archanděly; velcí vůdcové lidstva poatlantské doby byli zprvu oduševňováni tím, že k nim do jejich fyzického, éterického a astrálního těla sestupovali Andělé.
Velcí vůdcové první poatlantské doby neměli tedy pouze svoje fyzické, éterické a astrální tělo, nýbrž uvnitř dlel Anděl. Tím mohli tito velcí vůdcové nahlížet do svých dřívějších inkarnací. To obyčejný člověk nemůže, protože se ještě nevyvinul až ke svému duchovnímu „já“, k manasu; musí se nejprve sám stát Andělem. Tito vůdcové, zrození z obyčejného obyvatelstva, nosili ve svém fyzickém, éterickém a astrálním těle andělskou bytost, která je oduševňovala, pronikala. Jsou tedy opět májou, opět bytosti, které jsou něčím jiným, než co představují na Zemi. A velcí vůdcové lidstva šerého dávnověku byli rozhodně něčím zcela jiným, než se zevně jevili. Byly to osobnosti, v nichž byl Anděl, a jenž jim vnukal, co potřebovali, aby byli učiteli a vůdci lidstva. Velcí zakladatelé a vůdci náboženství, to byli takoví Anděly posedlí (zaujatí) lidé. Mluvili z nich Andělé.“
Přejděme nyní na první souvislost nazvání těchto „prostoupení“ hierarchiemi ve Východních naukách. Steiner k tomu píše (str. 88):
„Ve smyslu východní nauky dostávají pak takové osobnosti lidstva opět zvláštní jména. Lidská bytost, která je vlastně člověkem naší poatlantské doby, která však v sobě přechovává Ducha osobnosti, která je až do svého fyzického těla produševňována Duchem osobnosti, taková bytost je ve východní nauce označována jménem Dhjáni-Buddha. Dhjáni-Buddha je tedy povšechný název pro lidské individuality, které jsou až do svého fyzického těla produševněni Duchem osobnosti.
Ony osobnosti, které jsou až do svého éterického těla oduševňovány, které v sobě přechovávají Archanděla v poatlantské době, jsou nazývány jménem Bódhi-sattva.
A ti, kteří v sobě chovají Anděla, kteří jsou tedy produševněni ve svém fyzickém, éterickém a astrálním těle, jsou nazýváni lidskými Buddhy.
Máme tedy tři stupně: Dhjáni-Buddhy, Bódhi-Sattvy a lidské Buddhy. To je pravá nauka Buddhů o třídách a kategoriích Buddhů, na něž musíme pohlížet v souvislosti se způsobem využívání hierarchií. To je podivuhodné, s čím se zde setkáváme, když pohlížíme nazpět na dřívější nevyvinuté lidi. Mezi těmito lidmi nacházíme takové, jimiž vlastně vznešené hierarchie mluví z kosmu dolů na naši planetu, a že teprve poznenáhlu duchové horních hierarchií, kteří působili již před vznikem naší Země, propouštějí lidi, kteří zde dole bydlí, lidi na planetě propouštějí v té míře, jak dozrávají. Pohlížíme zde do nesmírné moudrosti. A mimořádně důležité je, že tuto moudrost chápeme právě v tom smyslu, v jakém jí bylo vyučováno v dávných dobách, kdy bylo lidstvo vyučováno světové pramoudrosti.“
Jako určité povysvětlení „sestupování“ či jen „inspirování“ úrovní hierarchií k fyzickému duchovně inspirovanému Buddhovi lze číst i následující:
„Mohlo by tomu však být nyní i tak, že např. Dhjáni-Buddha a Bódhi-Sattva nesestoupili vůbec dolů až k produševnění fyzického těla, nýbrž že Bódhi-Sattva sestoupil jen k oduševnění těla éterického, takže můžeme tušit bytost, která nejde tak daleko, aby produševnila a inspirovala i fyzické tělo člověka, nýbrž jen tělo éterické. Zde se však může stát, že takový Bódhi-sattva, který tedy není fyzicky vůbec viditelný (neboť objevuje-li se jen v éterickém těle, není fyzicky viditelný a takoví Bódhi-Sattvové, kteří nebyli fyzicky viditelní, zde rozhodně byli), že takový bódhisattva může jako vyšší bytost opět obzvláště inspirovat lidského Buddhu. Máme tudíž lidského Buddhu, který je již inspirován andělskou bytostí, který je však ve svém éterickém těle ještě inspirován bytostí archandělskou.“
Tolik k souvislostem, které nabízí „západní“ a „východní“ pohled na nebeské hierarchie v pohledu Dionýsia Areopagity a Rudolfa Steinera. Bylo by možné zde rozvinout i pohled některého z duchovních učitelů např. tibetského buddhismu, ale to by přesahovalo hranice tohoto článku a vrátíme se k tomu v některém z pokračování těchto pohledů.
(V příštím článku se budeme zaobírat duchovními hierarchiemi směrem k hinduismu a buddhismu. Podíváme se také na souvislosti s Bhagavtgítou, naukou Krišny, naukami buddhismu a bytostí Ježíše Krista jak na ni nahlíží esoterní křesťanství a mystika).
