Je zvláštní všímat si v dnešních časech “svatého zanícení” ve věcech esoterických. Řada lidí, které potkávám přímo, anebo si všimnu video rozhovoru s nimi na internetu, sdílí obrovský a mnohovrstevnatý enthusiasmus (zanícení, nadšenectví). Tuto zanícenost, někdy až zaslepenost, pokládají za čistou duchovní světelnou stezku – a věří tomu, kdo jim ji blikotající lucernou v přítmí ducha osvětluje.
Rozdílnost vidím ve dvou směrech. Tam, kde se chodí čistou duchovní stezkou není “předmětem” zájmu ZVÍDÁNÍ (esoterická zvědavost) po tom objevit “zázračné, světelné stavy”, zhotovit si “světelné tělo na počkání”, anebo “vyřešit hádanku života a DNA” (za pomoci údajného zasvěcence, co o tom vydal knížku v nákladu sto tisíc výtisků). Tam není “fascinace astrálním světem pro něj samotný” a čekání od něj záchrany z naší pozemské šlamastiky. Nebo jinde tvrdit, že jsem přijal třeba “Thovtovu moudrost” tam, kde nemám nic z toho duchovně (svojí duší) prokazatelně ověřeno a zakoušeno, a ani jsem se nikoho spolehlivého a na dané úrovni kompetentního nevyptal. Jaká jen naivita myslet si, že pokud se sám na určitou duchovní úroveň nedostanu, mohu (i bez toho) sdílet vysokou moudrost či poznání. To je v přímém rozporu k jakékoliv vysoké iniciaci POZNÁNÍ a stezce.
Jsou jednotlivci, kteří tvrdí, že jakmile se nám do života vrací POHODA, KUMULUJEME VELKÉ PENÍZE a ZÍSKÁVÁME POVLÁVAJÍCÍ STAV OBDIVU DRUHÝCH A “ŠTĚSTÍ” – že v takovém dění jsme se sebou v harmonii, že už si “neblokujeme stezku” a jdeme duchovně správným směrem a osvícení (nebo alespoň trvalá radost ze života pozemského) jsou na dosah.Ve skutečnosti jen sami sebe chválíme za egoismus, který nám dočasné růže (díky naší kalkulaci) přináší. A Strážce prahu mohutní a jeho rysy se pokřivují stále více.
NIKDY jsem se ještě nesetkal (při duchovním setkání) s pravdivým duchovním mistrem a duchovně realizovanou bytostí, která dříve šla cestou “milování peněz”, sebe-harmonizace díky sebe-obdivu, zanícena esoterickým pokusnictvím (lehce lze zmínit třeba český program Neurorestart) nebo “zázrakem vybudování světelného těla do pár týdnů”.
VEŠKERÉ vyspělé bytosti a mistři pro mne vždy měli rys toho, že prošli pocítěním a prožitím samoty, obviňování a očerňování od druhých, zavržením, často i mučením (vzpomeňme veškeré světce s Kristem v čele). Necítím, že by to bylo dáno tím, že by “pro něco chtěli trpět”, ale samou povahou jejich čistého světelného “vyjadřování” a vůči machinacím světa nepřijímáním tohoto věznění. Jako by to byli ti, kdo ukazují a pomáhají odemykat nebeské brány pro druhé lidi.
A jak víme, negativně laděné bytosti principu moci, manipulace a strachu (ať už zemsky vtělené, nebo astrální či démonické) tohle nevidí rády. Čím více se takoví odvážlivci Pravdy dávali k dispozici druhým, rozzařovali se pro ně a angažovali se tam, kde to rozhodně není populární… Čím více ukazovali neslučitelnost Království nebeského nebo Nirvány s čachry, přetvářkou, smlouvičkami s temnými mágy (od peněz počínaje po výhodné posty mocných vlivů na druhé) – tím více se veškeré vtělené či nevtělené duše “s temným puncem astrálních negativit” snažili jim v tomto svrchovaně svobodném a osvobozujícím projevu zabránit.
Žádné jiné vítězství, než nad svým egem nemá sílu nás změnit. Žádná jiná moc, než ta v Nejčistším Zdroji nemůže duši poskytnout trvalou orientaci a svobodu.
A tak je tu řada lidí, kteří se skutečně cestou ke Světlu protrpí, bolestně ochutnají a zažijí ZKOUŠKY, kde by nejednomu vstávali vlasy hrůzou, zažije ústrky, ataky a výpady tím víc, čím větší klad Světla do široka rozsvěcují. A pak je další řada, která téměř nic z výše zmíněného nezažila, sebe-dojímá se a sebe-trýzní v “karmické epizodě” až jim nad sebou tečou slzy, v rolích ukřivděných a ponížených hrají neuvěřitelné sebe-představení místo aby si na svá malá traumata vrhli přímé nebeské světlo a řešili je. Jsou to tak trochu divadelní kejklíři s “pravdou”, dojímají sebe i druhé, a právě pobyt pod reflektory jim dává pocítit, že ONI také už směřují neomylně ke Světlu, ba možná už napůl mistrovsky.
Je to s podivem, jak starý spor EGA (a to i v duchovním hávu) může překrýt a ošálit ty, kteří si svoji cestu teprve v sobě hledají. DUŠE zůstane zřejmě v materialistickém světě ještě dlouho opomíjenou Popelkou. A těch, kdo skutečně odvážně okusili jejího vlivu, schopností a otevřené láskyplnosti bývá často tolik, co čtyřlístků.
A jako malý dovětek, krátké vyjádření Henri Monforta z jeho knihy Pránická výživa:
…To, že Průvodci na sebe berou podoby, nám s nimi umožňuje snazší komunikaci. Průvodce to akceptuje pod podmínkou, že nebude touto
podobou vymezován a že si dáme pozor na myšlenkové formy, které se mohou převléknout za Průvodce, aby nás mohly lépe ovlivňovat…
Myšlenkové síly naopak a s potěšením znásobí své podoby. Budou nás vábit paláci, bohatstvím, nádhernými obleky a především mocí a hierarchií. To je charakteristické pro mysl a síly nevědomosti… V lásce neexistuje hierarchie a vědomá duše se plně otevírá ostatním, a to pro lásku a z lásky. Je tedy pokorným Služebníkem Světla. Mějme se proto při svých duchovních zkušenostech na pozoru před bytostmi, které se jen tváří jako naši „průvodci“ a staví na odiv svou zdánlivou moc a úžasné schopnosti, které nám prý chtějí předat… Mějme se na pozoru před těmito bytostmi, které ve svém velmi přitažlivém vzezření obchodují s osvícením a tvrdí, že z nás učiní něco víc, než jsou ostatní, jako bychom měli být součástí elity… Kristus i Buddha se na své cestě k prozření také setkali s těmito silami a dokázali je zapudit, viz např. pokušení na poušti u Krista…
