Tato “záležitost” je tématem tak širokým, že je obtížné je v krátkosti naznačit. Má mnoho vrstev významových a je přítomno v různých epochách lidstva.

Nebeské bytosti, které bychom mohli označit za andělské, bychom našli takřka ve všech kulturách. Anděl je v krátkosti nebeský posel, průvodce, inspirátor. Jsou zmiňováni pod různými jmény ve starověké Indii, Tibetu, Mezopotámii, Egyptě, Řecku, Palestině a mnohde jinde.

Samostatnou kapitolou je pak uctívání andělů v řadě magických škol, v ezoterických kruzích.

Zajímavou otázkou je, proč v hebrejském biblickém a později v křesťanském směru nebylo většinou doporučeno anděly uctívat, i když jejich existence byla uznávána.

Souvisí to s mnoha okolnostmi, ale velmi výrazně s tím, že jsou andělé minimálně dvou skupin. Ti, kteří se podílejí a vyjadřují vše ve shodě s Bohem, podílejí se na Jednotě Božího království – a pak ti vzpurní, falešní andělé, které se přidali k Odpůrci (Luciferovi, Satanovi). Protože mezi lidmi nebývalo mnoho těch, kdo umějí danou přítomnost anděla rozlišit v těchto dvou variantách, bylo tu nebezpečí, že někdo počne magicky uctívat anděla padlého, který se vydává za anděla od Boha.

Podobně byl jistý ostych v nějaké systematické nauce o nebeských hierarchiích, do které vnesl světlo až Dionýsios Areopagita v 6 století n. l.  a po něm několik dalších.

Je pozoruhodné, jak se k uctívání andělů stavějí někteří zástupci soudobé ezoteriky. Uctívání “samostatně schopných andělů” je velmi populární: “Anděl hojnosti” – “Anděl tantrického splynutí” – “Anděl dvojplamene” – “Anděl osvícení” a mnozí další, jsou jen úkazem nepochopení, že “každý anděl je především v souladu s Božím Slovem”, nikoli samostatnou magickou figurkou k upotřebení ezoterické lačnosti.