Pár řádek k tématu z mé pedagogické zkušenosti a vnímání.
Školství, nebo lépe řečeno vzdělávání, či ještě lépe “doprovázení dětské duše” nemůže fungovat ve vnitřní smysluplnosti, pokud má tuhnoucí forma převahu nad probouzejícím se a zvídavým obsahem. Pokud je pouhá stlačující forma oceněna oproti živým semínkům zájmu. A zájem není jen “intelektuálně naučené čumění do tabletu” nebo virtuální zajímavost, ale také vnitřní proud a stav propojení s jinými živými vnitřními světy (druhých dětí, dospělých, přírody, duchovních sfér).
Téměř celé školství u nás trpí neduhem zkostnatění. Až na čestné výjimky waldorfského či montessori systému, domácího vzdělávání, intuitivní pedagogiky a jinde třeba rodové školy a další alternativy. To, co se již od školky přes školu základní a střední děje, je pro mne (především) probouzející a dotvářející proces nejen lidského (dětského) tělesna a duševna, ale také poněkud zneuznaného stavu dětské duše. Ta má jako hlavní charakteristiku cítivost, zvídavost, reaguje na výzvy, plyne a vstřebává nejen z lidského světa, ale i z přírodního a duchovního.
Pokud zůstaneme jako učitelé či rodiče u vnějšího MOTIVOVÁNÍ (a to k jakémukoliv “výkonu”), vytvoříme okamžitě stav nerovnováhy, kde jedni, lépe dispozičně nebo energeticky či mentálně vybavení, přijmou výzvu bojovat o vrcholné pozice. Jiní, méně draví, upadnou do letargie, když uvidí, že “na tohle nemají”, další se propadnout hlubokých stavů smutku a deprese, které je mohou i vnitřně ochromit a trvale ztraumatizovat.
Pokud naopak bude přihlédnuto postupně k lidské (dětské) duši, bude učitel či rodič vnímat, kam míří v dítěti jeho zájem, doslova jeho kořenění (zemitost), jeho vzlet (vzdušnost), jeho zápal (ohnivost), jeho plynutí (vodní stav), jeho volnost (prostorovost) – ano, doslova podle živlů. Můzeme si všímat, k čemu dítě lne, čemu a jak přivyká, a hlavně – co se dá udělat na poli rovnováhy vnitřního světa emočního. Spoluprožívat s ním a sledovat jeho linii INSPIRACE, která se bezprostředně může dotknout – jako drobný prstík struny na malé lyře – a rozezvučet osobitě vnitřní i vnější harmonii.
I když mi možná budou mnozí pedagogové oponovat, tak jediným hlavním cílem “vzdělávání dítěte” je rostoucí soulad v jeho duši, psychice a těle, a oprávněný rodící se pocit, že je na Zemi správně, a že tu s druhými může spolupracovat a spolutvořit při veškeré různosti povah, charakterů atd.
Cílem je dítě samo ve všech úrovních a přesazích. Vše, co jej k tomu podporuje a uvádí do stavu zájmu, nadšení, spolupráce, kreativity – nabídnuto v inspiraci – rozvíjí možnost, že hlavní benefit života, hlavní “měna”, totiž lidské štěstí a radost, bude naplněn. Kéž je títmo naplněna i každá osobnost a charakter pedagoga-průvodce.
