Jistý pohled na téma přivtělených duší najde čtenář v mém článku zde:
Termín sám se vyskytuje v díle Psychoterapie I., ale hlavně v Psychoterapie II. aneb Laskavý exorcismus Andreje Dragomireckého, zakladatele Hlubinné abreaktivní psychoterapie. V odborné literatuře je pak často řeč o “duších zbloudilých“, např. o nich píše psycholožka a psychoterapeutka Edith Fiore. V některých novějších směrech terapeutických se hovoří o diskarnátech (nemající svého těla) – metoda SRT. Také existuje pro stejnou záležitost označení “přisedlík”.
Rozhodnul jsem se nesledoval zde ani tak vzájemné překrývání nebo odlišnosti v termínech, jako spíše se pokusím odkrývat některé praktické vrstvy zmíněného tématu.
V základní ose, kterou nastavil ve svých knihách Andrej Dragomirecký, se hovoří o tom, že některé lidské duše, poté co ukončí svůj fyzický život v tělesnu, neodcházejí nezatíženy vzhůru k Božímu Světlu, ale zůstávají v pozemském světě. Zůstávají zde proto, neboť se v době odchodu z tělesného bytí nacházejí ve stavu silné aberace (doslova “vychýlení”, odchylky). Ve stavu zúženého vědomí následkem určitých silných restimulací jejich traumat a ve velkém emočním nepokoji, často spojeném se strachem a obavami, trpí křivdou, touží se pomstít atd. Zůstávají na “místech své bolesti”, svého rozhořčení, anebo poblíž těch, které milovali natolik, že nejsou schopni je opustit – ulpívají na nich jako na svém pokladu.
Takovým duším můžeme říkat často “zbloudilé”. Přivtělené duše jsou však takové, které se usadí, přivtělí k druhému člověku na základě jeho slabé ochrany a imunity (např. při požívání drog, alkoholu, při operaci, díky silnému šoku, díky vzdávání se vlastní vůle a správy nad vlastním životem atd.).
Zde se chci věnovat celému mechanismu “přivtělování”.
První nesnáz pro většinu z nás je přijmout již samotný termín lidské duše nebo ducha. Ale dejme tomu, že jde při zjednodušení o nehmotný základ, oživující princip samého života, který má vlastní uvědomování, cítění, chápání a vůli. Dobře, ale jak se může nehmotné “přivtělit” v hmotné tělo? Podobnou záhadu samozřejmě řešíme také pro inkarnaci a exkarnaci.
Duše není zcela bez “těla”, bez obalu. Zakladatel duchovní vědy Rudolf Steiner (pozn. před ním již lékař Paracelsus a mnozí další) hovoří o tom, že duše má tzv. éterné tělo (životních sil) a astrální tělo (cítivé) a navíc i tzv. vědomé já. Při odchodu z hrubotělesného obalu, který my nazýváme prostě tělem, organismem, se postupně začne rozpouštět i živlový základ éterného těla. Duše se pak většinou posouvá dál a opuští i své tělo astrální tak, jak se vzdaluje i astrální úrovním, vchází jen s jistou “esencí” (my bychom mohli říci s úradkem, zkušenostním bohatstvím) do nebeského Světla. Tam si pak rozvrhuje své další možnosti.
K tomu, aby celý proces mohl snadno probíhat, je ale zapotřebí uvolnění ze všech zátěží a traumat, které by poutali pozornost duše a drželi ji ve stavu vědomí zúženého na bolest, ztrátu, pomstu, ulpívání na někom. Pokud tento proces usmíření s dosavadním životem nenastane, duše zůstane “vězněm” svého stavu, své nepozornosti k sobě samé a ke Světlu Nebeskému. Není pak ani lehké, aby si všímala pozornosti svého anděla strážného, svého nejbližšího průvodce.
Má pak vlastně dvojí volbu: toulat se po místech a k sobám, kam ji její motiv (její trauma) táhne – aneb se rovnou pokusit se “přivtělit”, to znamená proniknout k někomu oslabenému, hledat v někom pro sebe útočiště. Hledá si často ty, kteří mají podobné trápení jako ona. Krajním případem takového “přivtělení” je pak schizofrenie, ale i další fyzické a psychické dopady traumatu “přivtělené duše” do vnitřního světa klienta.
Jak se ale děje toto trvalejší “přivtělení”?
Už jsem se zmínil, že duše má své jemné obaly, svá neviditelná “těla”. Každá duše, která zůstává v pozemském světě bez vlastního fyzického tělesna, je zde i s tzv. tělem astrálním. Její existence je spíše něčím zbytkovým, co už zde být nemá, je přeludná. Chová se jako “část”, která marně hledá celistvost. Pro její pobyt je ale nutné, aby se “přiživovala” na jemných astrálně-éterných silách bytostí fyzicky žijících. Ať už jsou její motivy záporné, nebo i “lepší”, vždy se napojením na nějakého hostitele děje to, že její traumatické stavy pronikají do něj a ona si bere z jeho životních sil, oslabuje jeho orgány, zkresluje jeho vědomí atd.
Pro současnou psychologii – která by měla podle původu slova být péčí o duši – není vůbec lehké si existenci a působení světa duše přiznat. Jednoduší je to, pokud se budeme bavit o oblasti tzv. stavů vědomí. Většina erudovaných psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů uznává rozdíl mezi tím, když je vědomí jedince zatíženo např. psychotickými nebo schizoidními stavy a projevy. V materialistickém náhledu se bere, že “ve vědomí” jedince dochází k patologickým změnám a jevům a hledá se jejich kořen v dětství, v krizích rodinných a v rodinné anamnéze. Nejde se většinou před samotný porod dítěte. Většinou jsou řešeny pokusem o uvolnění, ale často se zachází s léky spíše na potlačování daných jevů.
To, co je nesnadné si připustit, je celá oblast vědomí rozšířeného, které se nutně nemusí opírat o hmotné tělesno. Pokud by psychologie či psychiatrie připustila, že zde máme nejen škálu stavů vědomí – od zúženého, přes běžné až po rozšířené – a sledovala, co je v těchto stavech vědomí zásadního, pak by šla i cestou impulsů z oblasti za pouhou smyslově vnímatelnou realitou. Objevila by existenci astrálního stavu a jevů, a jistě i mnohé další.
Vždyť jediný rozdíl mezi fyzickým jedincem s vědomím v traumatickém stavu – a duší, která své fyzické tělo již k dispozici nemá, ale trpí stejně tak traumatickým stavem ve svém vědomí, je možnost kontra nemožnost se projevovat ve fyzickém světě. Tak jako jsou někteří jedinci “vězněni” svým traumatickým stavem na určitých klinikách, tak jsou některé trvale odtělené duše vězněni ve své “traumtické optice” jako na nějaké klinice, která jim nedovoluje prohlédnout příčinu svého věznění, a často ani to, jaké má jejich trauma kořeny. Také jim je třeba pomoci!
Na závěr bych rád zmínil, že běžné obavy lidí ze světa duší zbloudilých či přivtělených jsou přirozené a jsou dány zdánlivou neproniknutelností do oblastí viditelných jen nadsmyslově. Nikdo nemůže nutit druhého, aby se zabýval pro něj neproniknutelnou nebo obávanou sférou. Co však lze učinit kdykoliv, je vyslat od srdce podporu a přání, aby se duše vtělené i již nevtělené uvolnily ze svých traumatických stavů, našli jejich příčinu a tu v rozsvícení vnitřního světla přijali jako proběhlou formu zátěže, kterou již není nutné dále nést. Pokud má k tomu pomáhající jedinec důvěru v Nejvyšší Dobro a Lásku, v Jediného, tím lépe. Leckdy my sami vnitřní prací světla a poznání v srdci, kdy odpouštíme, přikládáme dobrá přání a naději, můžeme pomoci ve velmi širokém prostoru a atmosféře viditelné i té neviditelné.
