Tím zde míním obtíže dostat se, či vybavit si minulá období v tomto nebo minulých životech před vnitřním zrakem a posouvat se jimi.

Samozřejmě, že v terapiích je každý terapeut, a také každý klient různě vybavený a šikovný, řekněme. Nejsem si jist, jestli je to vhodná věc na posuzování, protože hledat objektivní měřítka může být svízelné.

Přece je potřeba s tím, že si klient nevybavuje, vnímá jen tmu, říká, že nic nevidí – něco zkoušet udělat, posunout se ze slepého bodu. Většina terapeutů ví nebo tuší, že za tím mohou být postuláty z minulosti jako: “už to nikdy nechci vidět”; “na to se nebudu koukat”, “raději před tím zavřu oči”; “raději ať to zmizí ve tmě zapomění” atd.

Jindy to může být tím, že klientovi ve výhledu chce bránit přivtělená duše – a to je důležité odhalit a vést s ní o tom rozmluvu, a dané “překrývání” vnitřního zraku odstranit. Mohou to být někdy také astrální nepřející entity, které do určité oblasti schopností vloží blokaci, implantát atd.

Ale pak je tu ještě jeden méně nápadný okruh. Dotyčný činil v minulosti se svými “mimořádnými schopnostmi” něco tak hrubě přes rámec nebeských zákonů a zákonitostí, že hrozilo, že svým počínání bude velmi neprospívat, či spíše velmi škodit celku. V takovém případě existuje určitý okruh záknitostí, který danému člověku (dané úrovni duše a ducha) onen “mimořádný obvod” dočasně může vypnout. Dočasně se nám může jevit na dost dlouhé období. Snaha se k němu nějak “na sílu” dobrat nemusí přinést skoro žádné výsledky.

Má to v sobě podobný princip, jako vstup do duchovních měst nad-astrální pláně. Člověk se skrytou sobeckou a nebo senzacechtivou tendencí a záměrem se tam prostě neukotví, nemusí jej to tam pustit, nebo tam prostě “nic nevidí”. 🙂

Tyto “obtíže v regresi” se pak vztahují k něčemu, co se obvykle v základním ani pokročilém tréninku HAP neřešívá, protože to není v pravém smyslu slova bolestný engram, jen určitá neschopnost či přešlap v úrovni charakteru ducha. (Ovšem nic nebrání tomu, to s klientem zkusit řešit).

Tím se dostávám i k dalšímu bodu. Z mých zkušeností, (které nemíním zevšeobecňovat), mi zatím vychází, že pokud jsem pracoval na úrovni vybavování a engramických zátěží s lidmi kupř. s trvalejšími zkušenostmi ayuhuaskou či dalšími drogami, jejich schopnost fixovat se zpět v určitém životě a přesně sdělit časový údaj, jakož i zafixovat se zpět v daném tělesnou bývá velmi malá.

Přičítám to “rozstřelení” a celkovému postupnému uvolnění jemných obalů (éterné a astrání tělo duše), které se dostaly do určitého prolomení a cítivosti, která si trvale drží astrální charakteristiky a bývá pro ni obtížně se zase plně “ztělesnit”. Tak trošku si plují ve svítící zážitkovém mráčku. Jako by u nich byla déle trvající uvolněnost v exkarnaci, ač samozřejmě s tělem propojení jsou.

Jejich slovní a obrazová logika hovoří stále o všeobsáhlém, neobyčejném, svazující ego převažující “všejednotě” či vesmírnosti. V takových případech může být odreagování engramů a jejich vybavitelnost velmi obtížné, protože je tu jakýsi astrální plášť “světelné všejednoty”, do které se dotyčný cítí zahalen a přes který vše prohlíží.

(pokračování příště)