Postava a spisy, o kterých zde bude řeč, jsou v mnohém ve své starobylosti a hloubce pohledu pozoruhodné. Existují všemožné domněnky o tom, jak byla novozákonní evangelia uměle poskládána a v jak pozdní době byla finalizována. Právě Tacián je příkladem, jak mylně někdy kritikové smýšlejí.
TACIÁN SYRSKÝ (lat. Tatianus) byl původem z východní Sýrie (nebo spíše Asýrie), kde se narodil roku 120 n. l. Zemřel ve stejných krajích roku 173 n. l. Mateřským jazykem mu byla řečtina a syrština, byl rodem Syřan. Křesťanství přijal v Římě, kde byl žákem Justina Mučedníka. Poté odešel opět na Východ, kde vyučoval a měl vlastní křesťanskou školu. Živil se zřejmě jako učitel rétoriky.
Ač byl Tacián velmi zbožným a křesťansky pravověrným mužem, neunikl tehdejšímu podezírání z hereze, bludařství, spojovaného s gnostickou sektou enkratitů (zdrženlivých), zřejmě nespravedlivě. Tacián patřil k apologetům, tedy obhájcům křesťanské víry. V jeho spise Promluva k Řekům najdeme řadu příkladů, kde se snažil ukázat, že řecká kultura a učenost jsou spíše jen předstupněm biblického poznání a moudrosti duchovní. Proti Taciánovi zřejmě vystoupil tehdejší církevní pronásledovat gnostických a heretických spisů Irenej z Lyonu, který jej měl podezírat z toho, že se údajně odklonil od církevního učení svého učitele Justina Mučedníka v Římě (po jeho smrti). Pro tato podezření nemáme ale žádného dokladu.
My se zde ale budeme věnovat oběma zmíněným spisům.
Diatessaron značí sjednocení a harmonizace čtyř evangelií v jednu harmonickou knihu, sepsanou jím v syrštině. Dnes ale máme pouze překlady spisu, nikoli již syrský originál. Tento spis byl používán ve východní syrské církvi až do 5 století n. l. Diatessaron je spisem, který měl za cíl usoustavnění kanonických evangelií do jediného spisu. Patří k velmi rané sumarizaci evangelijní zvěsti a byl vytvořen mezi lety 150 n. l. až 160 n. l. Církev (mimo východní oblasti) tento sjednocující evangelijní počin později odmítla.
Anglický překlad Diatessarónu (evangelijní harmonizace) se dá v pdf stáhnout ke čtení zde:
Vedle harmonizace evangelií ještě zmiňme podstatná vyjádření Taciána Syrského, týkající se původu a působení lidí, andělů a démonů ve světě.
“O DÉMONECH – jejich původ a působení ve světě.
(3) S anděly a lidmi se to má takto. Moc Slova, jež má v sobě znalost budoucnosti, co má nastat nikoli podle osudu, ale z rozhodnutí těch, kdo mohou svobodně volit, předpovídala budoucí události, a tak svými zákazy bránila tomu, co je špatné, a chválila ty, kdo zůstávali dobří.
(4) A když lidé a /andělé/ začali následovat toho, kdo byl chytřejší než ostatní /hada/, neboť se zrodil jako první, a prohlásili za Boha odpůrce Božího zákona, tehdy moc Slova vyloučila ze své blízkosti podněcovatele vzpoury i jeho následovníky.
(5) Ten, který vznikl podle Božího obrazů (tj. člověk), se stává smrtelným, když se od něho mocnější Duch vzdálil. Kvůli tomuto přestoupení a pro tuto nerozumnost je zřejmé, že první zrozený je démonem a stejně ti, kdo ho napodobili. Jeho démonské zjevy (zjevy podobné stínům) se staly vojskem, a jelikož mají svobodnou vůli, byly vydány své nepolepšitelnosti…
…(8) Cílem jejich rebélie se stávají lidé. Ukázali jim nákres hvězdných konstelací – jsou jako ti, kdo hrají v kostky – a zavedli osud jako cosi velmi nespravedlivého.
(citace: Tacián, Promluva k Řekům, nakl. Oikoymenh, Praha 2016, str. 94 – 95)
Zajímavý a podnětný je také Taciánův pohled na lidskou duši. Na rozdíl od řeckých filosofů o ní nepraví, že je nesmrtelná, ale naopak, že je smrtelná.
LIDSKÁ DUŠE: úsilí o spojení s Duchem a intriky démonů.
13. (1) Duše, Řekové, není sama o sobě nesmrtelná, ale smrtelná. Avšak i ona může dosáhnout toho, že nezemře. Pokud nepoznává pravdu, umírá a zaniká spolu s tělem, později při zániku světa povstává spolu s tělem a jako trest přijímá smrt v nesmrtelnosti. Kdežto duše, jež poznala Boha, neumírá, i když na čas zaniká.
(2) Sama o sobě je totiž temnotou a není v ní žádné světlo. To se praví i slovy: “Temnota světlo nepohltí”, neboť duše sama nezachránila Ducha, ale byl to Duch, jenž zachránil duši. Světlo pohltilo temnotu – Slovo je zde Božím světlem a nevědomá duše temnotou.
(3) Proto pokud (duše) žije sama, kloní se dolů k látce a umírá spolu s tělem. Pokud ale dosáhne spojení s Božím Duchem, nezůstává bez pomoci a vystupuje do těch míst, kam ji vede Duch. Jemu náleží přebývat na výšinách, jí přísluší vznik zdola.
(4) Duch tedy na počátku žil s duší, avšak opustil ji, když ho nechtěla následovat. Duše si však zachovala jiskru jeho moci, a protože kvůli odloučení nemohla hledět na to, co je dokonalé, byla při hledání Boha oklamána a vytvořila podoby mnoha bohů, jak ji k tomu navedli démoni svými úklady.
(5) Boží Duch není se všemi, ale jen s těmi, kdo jednají spravedlivě. A jelikož se v duši (takových lidí) usídlil a je s ní zcela spojen, sdělil to, co bylo skryto, skrze proroctví ostatním duším.
(6) Duše, které uvěřily /této/ moudrosti, pro sebe získaly sourodého Ducha, kdežto ty, které neposlechly a odmítly služebníka Boha, který podstoupil utrpení, dokázaly, že jsou spíše Boží protivníci než Bohu oddané.”
(citace: Tacián, Promluva k Řekům, str. 115 – 119)
(3) DÉMONI neumírají snadno – nemají totiž hmotné tělo. I když jsou živí, konají to, co náleží smrti. Sami umírají tolikrát, kolikrát naučí své následovníky hřešit.
15. (1) Naším úkolem je napříště znovu hledat, co jsme měli, ale ztratili, spojit duši se svatým Duchem a vytvořit svazek podle Božího záměru. (2) Lidská duše je tvořena z mnoha částí, ne jen z jedné. Je totiž složená, proto ji lze vidět prostřednictvím těla.
(tamtéž, str. 119 – 121)
