Obr. Jean Gebser
Delší dobu jsem si tento příspěvek připravoval. Má za cíl přiblížit toto téma tak, jak odpovídá mým zkušenostem a tomu, co jsem vnímal u lidí, se kterými jsem v tomto životě terapeuticky spolupracoval.
Magie, magické, mág – to je souhrn představ, postav, schopností a také záměrů – určitým způsobem jednat (s určitým poznáním).
Samozřejmě, že existuje celá řada výkladů a systémů, které se za “magické” označují. Pro mne bylo vždy nejpodstatnější to, jak se tyto postupy v praxi projevují.
Předně: kdokoliv, kdo před námi lavíruje a uhýbá v rámci vymezení magie na černou a bílou – kdo se nechce riskantně zabývat úmyslem a záměrem, mlží s tím, že je to jedno, všechno je to relativní. Nechce nikomu křivdit, ale už prozrazuje, jak chatrně si sám s oblastí záměru a principů počíná.
Vše je podle něj “relativní”, takže vlastně nakonec vyhoví tomu, co je pro něj “výhodné”. Každý se prý může dívat, jak chce, a je jedno, jestli dělá “zvířecí magii”, “pohanskou magii novolunní či úplňku”, “astrální magii někam zasvěcení”, či kdoví jakou jinou. Jen takové ty ultra směry, jako satanský nebo luciferský, není radno většinou dráždivě zmiňovat.
Můžete to brát jako “nevhodné posuzování”, ale podle mého pohledu a zkušeností je opravdu podstatné (každý sám u sebe) posoudit, v čem jaký “magický kousek” spočívá, co komu přináší. Kdo si chce magicky “přilepšovat”, zasypávat se (zcela jistě zaslouženou) pozorností, popularitou, fantastičností, přitažlivostí atd. – ok – ale ať to prosím nespojuje s tím, že hromadí zásluhy srdce, prospívá lidstvu nebo má na prvním místě bližního svého.
Magie je někdy věcí skoro zapovězenou, k čemuž ale není důvod. Lidstvo tento druh “vnímání a jednání” provází už dlouho.
Podle Jeana Gebsera (1905 – 1973) se v minulosti vystřídaly roviny: Rovina archaická (arché – počátek), která představuje původ lidské existence. V dané fázi působila jako dokonalá jednota a identita člověka s kosmem. Biblický ráj, prvotní stav, kdy duše “ještě sladce, nevědomě spí”.
Pak je tu magická rovina, do které se z archaické přechází tím, kdy dochází k pohyblivosti. Je to vlastně “vydělení” z jednotné archaické fáze. Vystoupení z “nevědomého” souladu. Je to fáze, kdy už nikoli jen jsem, ale chci “mít”. Vyvstává, mimo jiné, magie lovu, a ze stejné sféry vědomí pramení i šamanismus.
Dále je tu další rovina, mýtická. Podstatou magie je “konání bez skutečného vědění”. Gebser dokonce říká “konání bez vědomí”. Naopak v další fázi, v mýtické rovině, je již “uvědomování si duše”, polarit.
Později, (Gebser hovoří o období kolem roku 500 př.n.l.), nastartoval proces, vrcholící někdy kolem roku 1250 n.l., mentální rovina, někdy též označovaná za “racionální”.
Podle Jeana Gebsera je dnešní doba velkou výzvou přejít do roviny integrální. Tato rovina nemůže “smířit” roviny předešlé, může je ale překročit. Je třeba se pokoušet dostat za dualitu, a v jistém smyslu překročit i “neuvědomovanou archaickou spící jednotnost”, a také mentální polaritu.
To lze jedině přechodem do čtyřrozměrného světa “integrální roviny”, s novým typem vědomí, který nazývá “diafanita” a fáze zprůhlednění, která je schopna usmířit lidstvo uvězněné v dualitě s minulými epochami. Tolik Jean Gebser, v krátkosti.
Když se vrátíme k tématu “lidé magického smýšlení”, jsou zde patrné některé vrstvy, vlekoucí se do dneška.
Magické smýšlení je vždy o moci a ovládnutí “nějakého prostoru” někoho jiného – příkladně o poměřování se v nějaké moci nad něčím. Není zde podstatné získat integrální “svrchovanost” nad svými tendencemi a lačnostmi, ale naopak hledat fascinující možnosti, jak je uspokojit.
Pokud jde někdo cestou magie bílé (v úmyslu, záměru), pak i zde je přítomen aspekt “souboje” s někým a o něco. Možná “někoho chránit”. Výjimkou by bylo protnutí například v archetypu grálského rytíře, který již v “magických soubojích” zvítězil nikoli předně nad soupeři, ale sám nad sebou, nad svými nectnostmi a démony – a vlastně jej pak samotný “grál”, princip, sjednocenost vyšší úrovně, přijal. Pokud si zvolí ještě zasahovat do dosavadních úrovní, pak je jeho zasahování “integrální”, plně vědomé v rámci celku a úrovně, do které působí, a nikdy ne již jakkoliv manipulativní, chtivé pro sebe něco vyzískat.
Ohledně magického smýšlení je dobré vnímat určité podstatné rysy. Magie je vždy “způsobem“, nikdy ne následováním “principu“.
Princip – prvotnost, základ, plně vědomý stav, se tyčí nad vším rozdělení, dualitním, polaritou. Pokud je někdo schopen vejít v integrující rovinu (a setrvává v ní), přechází z duševních tendencí v duchovní, od duše cítivé, astrální, k završenosti, kterou zaceluje a integruje “úroveň ducha” (ne jen lidského, ale Celistvého).
Naopak pokud někdo vyostřuje “rozpolcení” mezi světem pozemským a nebeským, pokud chce “jen to duchovní”, a druhý rozměr považuje za zlý (jako řada pseudo-gnostiků), pak dualitu jen prohlubuje a k Jednotě se nemá jak dostat.
(možné pokračování jindy)
