Tři síly – Ahrimanská, Luciferská a Kristova

Dovolím si zde volně navázat na pojetí Rudolfa Steiner o třech silách, které se projevují v našem světě a nás samých. Respektive jde o dvě síly a jeden možný působící impuls. A zkusím to prakticky.

Ve světě i v člověku jsou dvě mocná hnutí, která jej vedou a někdy i strhávají. První jej jakoby vtlačuje do zemitého světa se vším příjemným, ale také nepříjemným. Materializuje jej. Pokud ale vede do krajních poloh, člověk je strhává do pouhé animality, hmotařství, do používaného a hromadícího snažení. Je to síla ahrimanská, v biblickém pojetí označena jako satanská.

Je přirozené, že část lidí, kteří tuto surovou a poněkud poživačně omezenou podobu života nepřijalo, obrací se postupně k jevům psychickým a duchovním. A zde se jich zmocňuje druhá velká síla, mocnost, luciferská, světlonošská. Tak před nimi a pro ně kouzlí své přeludné (např. někdy ezoterické) astrální výhledy a světy. Je jí velmi po vůli, pokud si na základě toho lidé začnou namlouvat, že jsou sami tvůrci a bohy (či božstvy). Její doménou je jisté až psychedelické opojení, které se ale reálně na žádných ctnostech nezakládá, nesnáší ctnosti jako pokora, srdečnost, upřímnost, pravdivost. Je přeci vedeno zápalem pro to nejfantastičtější, žárlivým dobývání všehomíra a neuvěřitelně zbytňelou pýchou.

Třetí silou, či spíše impulsem, je zváno kristovství, či spíše přítomnost Krista v srdci. Je to vlastně naznačení cesty vědomého bdělého bytí ve svém srdci, ve svém středu, v úrovni duchovní. Tím i pozvání Kristovského impulsu, který sjednává rovnováhu a vyzařuje skutečný význam stavu Lásky, Pravdy, Moudrosti – ve shodě s Jediným, s Bohem. Podstatným momentem zde není jen nějaká teologie, ale to, že se dostáváme my sami k Principům Nejvyšším, a jsme ochotni je postupně uvádět v život zde, i kdekoliv jinde.

Obtíže s regresí – neschopnost vnitřně vidět, vybavit si

Tím zde míním obtíže dostat se, či vybavit si minulá období v tomto nebo minulých životech před vnitřním zrakem a posouvat se jimi.

Samozřejmě, že v terapiích je každý terapeut, a také každý klient různě vybavený a šikovný, řekněme. Nejsem si jist, jestli je to vhodná věc na posuzování, protože hledat objektivní měřítka může být svízelné.

Přece je potřeba s tím, že si klient nevybavuje, vnímá jen tmu, říká, že nic nevidí – něco zkoušet udělat, posunout se ze slepého bodu. Většina terapeutů ví nebo tuší, že za tím mohou být postuláty z minulosti jako: „už to nikdy nechci vidět“; „na to se nebudu koukat“, „raději před tím zavřu oči“; „raději ať to zmizí ve tmě zapomění“ atd.

Jindy to může být tím, že klientovi ve výhledu chce bránit přivtělená duše – a to je důležité odhalit a vést s ní o tom rozmluvu, a dané „překrývání“ vnitřního zraku odstranit. Mohou to být někdy také astrální nepřející entity, které do určité oblasti schopností vloží blokaci, implantát atd.

Ale pak je tu ještě jeden méně nápadný okruh. Dotyčný činil v minulosti se svými „mimořádnými schopnostmi“ něco tak hrubě přes rámec nebeských zákonů a zákonitostí, že hrozilo, že svým počínání bude velmi neprospívat, či spíše velmi škodit celku. V takovém případě existuje určitý okruh záknitostí, který danému člověku (dané úrovni duše a ducha) onen „mimořádný obvod“ dočasně může vypnout. Dočasně se nám může jevit na dost dlouhé období. Snaha se k němu nějak „na sílu“ dobrat nemusí přinést skoro žádné výsledky.

Má to v sobě podobný princip, jako vstup do duchovních měst nad-astrální pláně. Člověk se skrytou sobeckou a nebo senzacechtivou tendencí a záměrem se tam prostě neukotví, nemusí jej to tam pustit, nebo tam prostě „nic nevidí“. 🙂

Tyto „obtíže v regresi“ se pak vztahují k něčemu, co se obvykle v základním ani pokročilém tréninku HAP neřešívá, protože to není v pravém smyslu slova bolestný engram, jen určitá neschopnost či přešlap v úrovni charakteru ducha. (Ovšem nic nebrání tomu, to s klientem zkusit řešit).

Tím se dostávám i k dalšímu bodu. Z mých zkušeností, (které nemíním zevšeobecňovat), mi zatím vychází, že pokud jsem pracoval na úrovni vybavování a engramických zátěží s lidmi kupř. s trvalejšími zkušenostmi ayuhuaskou či dalšími drogami, jejich schopnost fixovat se zpět v určitém životě a přesně sdělit časový údaj, jakož i zafixovat se zpět v daném tělesnou bývá velmi malá.

Přičítám to „rozstřelení“ a celkovému postupnému uvolnění jemných obalů (éterné a astrání tělo duše), které se dostaly do určitého prolomení a cítivosti, která si trvale drží astrální charakteristiky a bývá pro ni obtížně se zase plně „ztělesnit“. Tak trošku si plují ve svítící zážitkovém mráčku. Jako by u nich byla déle trvající uvolněnost v exkarnaci, ač samozřejmě s tělem propojení jsou.

Jejich slovní a obrazová logika hovoří stále o všeobsáhlém, neobyčejném, svazující ego převažující „všejednotě“ či vesmírnosti. V takových případech může být odreagování engramů a jejich vybavitelnost velmi obtížné, protože je tu jakýsi astrální plášť „světelné všejednoty“, do které se dotyčný cítí zahalen a přes který vše prohlíží.

(pokračování příště)

Pláč lidské duše

portrait of a cute little girl crying

Jedním z podle mě největších problémů naší doby je necitlivost k lidské (ale např. i zvířecí) duši. Vztahuje se to dokonce i k přírodě a živlům (vodě, vzduchu, zemi, energii a prostoru). Ale zůstaňme, pro tentokrát, u duše lidské.

Co to vlastně je „utrpení lidské duše“? A jak je to s naší citlivostí k ní?

Možná si někdo pomyslí – no, to určitě! Zase nějaké fňukání a babrání se v něčem neskutečném. A zde je do jisté míry část tohoto kamene úrazu. Otupěli jsme. Mnoho z nás se jaksi naučilo své bolesti na duši potlačovat, nevěnovat jim pozornost, být na sebe patřičně „tvrdí“. A aplikuje to i na druhé. Všimněme si jen, zejména ve velkoměstech, kolik z nás se ještě zahledí druhému hluboce do očí – do těch „bran duše“.

Na nic nemáme čas – tak proč bychom měli mít pochopení, citlivost a čas pro duši?

Projevuje se to zejména vůči duši dítěte a duši starých lidí. Duše dítěte je v naší současnosti natolik podceňována, že vymýšlíme (nejen ve školství a volném čase dítěte) vše možné, abychom ji zaplácli nějakou umělostí nebo ji uvěznili v nějaké virtuální realitě.

Řada dětí nejen, že přestává mít vztah k živé přírodě a živlům, nejen že přestává také cítit to podstatné v sobě, včetně chápání toho, z čeho cítí bolest – ale právě tak i hluboký prožitek radosti – ale také směrem ke stáří, ke zkušenostem vykoupeným právě bolestí a náročným zdoláváním překážek v životě. Kdysi se děti pokorně klonily ke zkušenostmi obdařené duši svých babiček a dědů. Jako by dnes byla jejich cesta v tom, hledat v životě snadnost, pohodlnost a něčím se zabavit (než umřeme). To ale vůbec neznamená, že to mají snadné, naopak.

Pláč lidské duše, pokud není uvolněn a nenahradí-li jej nalezení odpovědí a smyslu, tuhne a mění bytost ve vnitřně kamennou, znecitlivělou. Má to velmi blízko k životu v určitém polo-hypnotickém stavu, pod sugescí anebo pod utlumujícími léky „na všechny bolesti“.

Občas se tímto „kameněním“ rozlehne třes, chvění, dere se na povrch sten. Pokud nebudeme dávat prostor a pochopení, ale hlavně spolupocítění této hlavní „komoditě“ lidského života, bude docházet jen k dalším okruhům bolesti, k dalším pokusům najít způsoby, jak se všemožně utlumovat léky nebo drogami, jak obcházet kardinální záležitost hluboké vnitřní potřeby radosti a smyslu života.

Někdo se může ptát, zda se jako lidstvo v současnosti neobejdeme již bez těchto bolestných zkoušek v podobě válek, násilí, necitlivosti jedné bytosti k druhé. Sami si na tuto otázku můžeme odpovědět. Vždyť kolik z nás tu projevuje aktivitu pro stvoření vnitřního i okolního míru a pokojnosti, smíru, nápomoci v žalostivých stavech druhého?

Pláč lidské duše se sebou nese veškerá neodžitá, nedoprožitá dramata a traumata, která se z minulosti, ale právě nyní z holé přítomnosti, derou na povrch lidského vědomí. Vyvstávají jako přízraky z mlh, ale pokud nejsou uchopeny a uvolněny ve své naléhavosti, často zase kamsi mizí hluboko v nás. Anebo, nás strašíce, usednou trvaleji nám po boku. Buď jsou zaplašeny, nebo plaší nás, naši psychiku, onoho strážce bezpečného přežití.

Někteří lidé se snaží sebe i druhé přesvědčit, že člověk žádnou duši nemá, že není čemu zde naslouchat. Je to jeden z nejhrubších omylů, který se dnes a denně ukazuje právě svým opakem: necitlivostí k druhé bytosti, kameněním a tuhnutím vnitřního světa, útěkem k jakési spásné virtualitě, v jistém „narkotickém“ stavu žití.

Příběhy z terapeutické praxe ukazují i krajní polohy takového procesu. Dají se ukázat na příkladech některých černých mágů, kteří nejsou pohádkoví, ale setsakra reální. Tvoří přímo v naší každodenní realitě různá vězení, omezení, války, čachry a bůhví co ještě. Mají svá jména. V jejich srdcích se rozhostilo ledové mlčení, zamrzl cit. A ubližování se pro ně stalo jen slovem. To, že dovolí mrzačení, týrání, znásilňování – a hromadné zabíjení lidí i zvířat (ba někteří si v něm ještě zvráceně libují) je dáno tím, že jejich srdce, jejich duše, jejich vnitřní hlas se odmlčel, zkameněl téměř zcela. A moudrý strážce, lidský i nebeský duch, je opustil.

Mnoho z nás má tendenci se na takové lidi či bytosti zlobit, pokládat je za „nelidské“, za řekněme „ďábelské“, démonické.

Ve skutečné vnitřní realitě (z duchovního hlediska) jde dosti často o to, že takový mág byl kdysi podroben těžké zkoušce, ve které ne zcela obstál. Zažil např. lynčování, byl davově ponížen až do krajnosti, bylo mu odňato to, co považoval za nejcennější pro sebe. Ovšem to vyvolalo například vlnu zloby, hněvu a zapřísahání se, že to dá „druhým“ sežrat a nedá si pokoj, dokud mu to svět nesplatí. A v takovém nároku a přísaze sám sebe postupně uvěznil.

A tak se nejsilnější duchovní element, totiž oheň, promění z vlídné hřejivosti ve vše spalující plameny. Plameny motivů osobní moci, bohatství a trestání druhých za své křivdy. Naštěstí se může čas od času podařit i takovýto neblahý vývoj zastavit a obrátit.

Buďme prosím citliví (nikoli ale zase patologicky přecitlivělí) k zamlčenému pláči lidské duše. Buďme k němu otevření, nápomocni k uvolnění a upokojení. Vyhneme se tak okruhům bolesti, která nemusí nutně lidské životy doprovázet jako přízračná bytost.

Pokud to vzájemně uděláme, přijde na řadu ta kapitola, po které v jádru asi všichni toužíme – totiž radost a štěstí lidské duše.

Krásný den přeji všem bytostem.

ODŽITÍ

Odžití si, odtrpění – jedna ze zvláštních rovin v samotném životě, a znatelně i v rámci regresní či progresní terapie. Poměrně často se s klienty dostávám k otázce, jestli je nutné, aby za své dřívější „viny, chyby“, pykali celý tento život nebo dokonce i dál. Je to otázka přenášení si něčeho svazujícího a jakoby nevyhnutelného z minulých období či vtělení.

Neznám na ni universální odpověď, mohu jen sdílet možná východiska, která některým klientům v jejich životech fungují.

Otázka se točí kolem „nevyhnutelného“ karmického dopadu z dříve zaseté příčiny. Příčina a důsledek, setba a plody, v těch horších případech „zločin a trest“.

S věcmi „odžití“ se spojuje ale také to, zda je opravdu nutné (k ponaučení jedince a „uzavření“ jeho okruhu určité zkušenosti), aby se to, co dříve sám působil druhým, prožil na vlastní kůži. V některých případech to tak je a v tomto smyslu je to krajně spravedlivé.

Existují však také příčiny, kdy „odžít si – protrpět“ není bezvýhradně nutné. Existuje i komunikační cesta:

1. Pokud je člověku jeho přečin z minulosti jasný, je přijatý a je u něj jeho účinná lítost nad poškozením druhého, včetně ochoty požádat jej  (na úrovni duše, ne jen ega!) o „uvolnění“ (omilostnění) vzhledem k jinak nutnému dopadu zpět, může se stát, že „karmická vazba s napětím“ povolí.

2. Někdy to vyžaduje i hledání kompenzace, daru, který by vyrovnal karmický dluh. Jindy požádání přímo k Bohu s upřímnou lítostí a přijetím kroků k nápravě vztahů a vazeb, k jiným principům chování a záměru.

3. V neposlední řadě je dobré se přímo komunikačně ptát duchovně sjednocených bytostí (nebeských) na možnosti řešení.

Celou touto rovinou se vine jako hlavní motiv to, že karmu lze hlubinnou aktivitou velmi často měnit, že ne vždy je zcela nevyhnutelné naplnění „odžitím“. Ovšem je opravdu případ od případu třeba zjistit, jak hluboce daný člověk pochopil a hlavně vnitřně prožil bolest či třeba strach, který sám zasel do světa druhého člověka.

V takovémto ohledu je karma, kterou si někteří lidé „nechávají údajně kýmsi smazat“ svrchovaně podstatným výchovným bodem vývoje lidské duše a cestou lidského ducha v tělesném světě. Na ty, co slibují „vymazání“ karmy (tedy úplné obejití principu příčiny a následku, prosím, opravdu pozor). Nebudu raději rozvíjet, co si o jejich činnosti a oprávnění toto činit, myslím.

Osobní, osobnostní, individuální

To, co na první pohled může vypadat složitě, je relativně jednoduché.

Osobními jsme, pokud jdeme do konfrontace nebo domluvy „osoba vůči osobě“. Osobní značí řadu motivů, které nás zahrnují nebo jsou k nám vztahovány jako k osobám, jednotkám. Osobní značí „vztahovačnost“ nebo „vztažnost“, tedy vztah, kdy se chápeme jako oddělené postavy. Osobní jsou takové motivy, kdy vytváříme emoční naléhavost nebo myšlenkovou nad/pod řazenost.

Osobnostní značí to, co je nám připisováno jako role, jako rysy, jako schopnosti. Osobnost je utvářena egem, je to jeho projev, od zhruba třetího roku života – jde o náhlé či postupné pochopení, že jsme ve světě za něco odměňování, chváleni či za něco odmítáni v rámci skupiny či kolektivu. Toto konforntování je prvně zažehováno postojem dospělých – rodičů, příbuzných, pedagogů. Ať už jde o posuzovací systém spravedlivý či ne, je v jistém smyslu vyžadovaný v každé společnosti. Dokonce i u indiánů a kmenového uspořádání je postupně shledávána identifikace jedince skrze to, jak působí, co dokáže, jaké má sklony či předpoklady. Je to společenská funkce.

Individuální značí sféru lidské duše a ducha. Existují sice pojetí (např. v rámci buddhismu), které slučuje dohromady individualitu a ego, ale to není jediný přístup. Naopak při setkání s bytostí (druhého) na nehmotné úrovni se ukazuje, že se setkává například „vtělená individualita“ (v dané fázi člověk) s „netělenou individualitou“ (čisté duchovní, duchem zvanou existencí).

Existují různé úrovně bytostí, které bychom mohli vnímat např. jako duchovní hierarchii či stupně dospělosti (ducha). Právě zde se ukazuje, že ani po odchodu z tělesného bytí se nestáváme „rozplizlým nebo koncentrovaným všehoshlukem“, ale na něčem, nějakém „světě“ či „projektu“ se individuálně podílíme. Nejsme v ničem a nijak „rozpuštěni“.

Považuji za poměrně značně problematické chápat se jako něco rozplizlého, rozpuštěného v stejně tak neurčité jednotě. Takový přístup hlásá jistý duchovní atomismus. Naopak se mi jeví, že existujeme jako individualita ducha, která postupně rozvíjí vlastní charakter a „bohatství zkušeností“, kterým pak příspívá do Celku, do Ohniska života. Právě taková individualita je ochotná nésti za svůj rozvoj odpovědnost. Vnímat čím a jak se podílí, a na druhé straně to, jakých obdrování se jí dostává.

NESOUCITNÉ ODVÁDĚNÍ DUŠE

K tomuto krátkému ohlédnutí mě přiměla stále častěji se opakující situace. Existují taková pojetí „přivtělené duše“ a „duše zbloudilé“, která duše jaksi „vytlačují“ od hostitele. Jako něco cizorodého, náhodně přilepeného, snad dokonce špinavého? Někdy pracují s tím, že duše mají jít přece do Světla, někdy jsou svěřovány jistému souboru chytrých a všeznalých postav shluklých v tzv. Vyšším Já člověka – o kterém toho konkrétněji z přímé komunikace mnoho nevíme.

Zmínil bych tři aspekty této práce, které mi přijdou problematické:

1. Jsou dobrodinci, kteří se jaksi ženou tam, kde se „od tělesna uvolněné“ duše nacházejí a nabízejí jejich odvedení. Takoví hormadní „záchranáři“ svojí volbou. Těžko se tu vysvětluje jistá obrácená logika, že to má být spíše naopak. Duše bez tělesna má sama vyjádřit, že si přeje odchod do Světla a pomoci. To by měl být její zájem a terapeut je spíše tím, kdo může povzbudit na tuto cestu, pomocí duši si rozsvítit vnitřní světlo, uvolnit zátěže (engramy), přivolat si Ochránce (anděla strážného) – a takového příchozího Ochránce si musí světlem ze svého středu zkontrolovat, zda není nastrčený – a pro ni to pak dále značí odejít s oním autentickým Ochráncem za nebeskou bránu, až se tato zavře. Terapeut ani podobný průvodce není „mesiáš“ duší.

2. Někdy mám dojem, že „přivtělené duše“ někteří terapeuti berou jako cosi cizího, pouze cizopasného, přilepeného, co se má „odstranit“. Jak nalezenou „škodnou“. Někdy se dokonce snaží ji vyhnat daleko za hranice světa klientova těla a života. Takové vyhnání nebo prostě odstrčení nebere absolutně ohled na to, že daná duše v minulosti také byla prostě člověkem a je v situaci, kdy spíše potřebuje pochopení, vyslechnutí, zpracování svých zátěží (engramů) a tedy spolucítění, sou-cit – a k tomu laskavé nabídnutí, jak se bezpečně dostat do Nebeského království, aby nebloudila někde v zšeřelém astrálu. Jen si představme situaci, že bychom sami bloudili někde po bitvě po bojišti a hledali pomoci! – a zatím by jsme byli hnáni daleko bez pomoci.

3. Poslední věc se týká toho, že terapeut, který sám nemá vyjasněn svůj vztah řekněme „k Nebesům“, k Jedinému, k Bohu – jen těžko může takto neukotven vést k jeho rozpoznání přivtělenou duši. Tím nemyslím, že měl být nějakým teologem, příslušníkem církve nebo tak něco. Ale skutečně hlubokou důvěru a víru v Boží řád podle mě potřebuje, jinak neví kam a proč duši (duše) vede. Navíc se mu entity a bytosti s negativními záměry z oblasti astrálu vysmějí. Světelných světů je i v astrálu celá řada a pro duši není nic horšího, než vyměnit jeden zbloudilý směr za jiný.

O duchovní hrubosti, zjemnělosti a hřejivosti

Všechny tři, výše zmíněné projevy jsou zde spojeny s výrazem duchovní, protože není snadné najít vhodnější výraz pro nejvyšší složku lidského bytí. Výraz „duchový“ by zněl dosti podivně, a obvyklé spojování se slovním základem „vědomí“ pak hodně neurčitě.

Někdy bývá „hrubost“ spojována s jistou pozitivní zemitostí, jako protiklad příliš jemného a éterně odlétlého „zjemnění“. Jemnost je pro mnohé skutečně něčím příliš lehounkým, éterným, astrálně odlétajícím. Hřejivost je naopak spojována s určitou pozitivní ohnivostí. Máme tu tedy vedle sebe aspekt země (tuhosti), vzduchu (uvolněnosti) a ohně (tepla, hřejivosti). Nás zde ale bude zajímat to, co se váže na vnitřní svět ducha – a projevuje se v řeči a postojích.

Duchovní hrubost

Dá se také chápat jako obhroublost, vulgárnost a „zemitá“ sprostota. Pokud se projevuje ve vazbě na duchovní svět, je ahrimanská, satanská – tedy silně se dotýká těch rysů, kde se projevuje lačnost, chtivost, poživačnost, zemská připoutanost. Pokud člověk s tímto nastavením vtipkuje, jeho vtip má rys hrubého nárazu, shazování, sexuální deviace nebo má poživačně lačný podtext. Chybí mu lehkost a čistota. Tím hůře, pokud se objevuje u člověka s duchovní aspirací, protože tím ukazuje, že je dosud silně zasazen mezi tzv. hyliky (ř. hýlé – materie, lidé hmotařští, materilalisté), jejichž svět dosud naplňují hlavně smyslovost a požitek.

Duchovní zjemnělost

Duchovní zjemnělost je do značné míry protikladem předešlého. Dá se spatřovat v lákavé krasořeči, éterické uvolněnosti a fantazijnosti, a vzdušné polétavosti. Pokud se projevuje ve vazbě na duchovní svět, je šálivě luciferská, astrální. Silně se dotýká jemnějších poloh bytostí v podobě poněkud rozmanitého jemného „ochutnávání“ delikates z duchovních nauk a pokrmů, často vedena gurmánským přístupem vybíravosti, sklonem ke krásným a povznešeným věcem, ovšem vnitřně často motivována závistí, žárlivostí a pýchou. Je také spojována s jistým znatelným odporem ke všemu příliš zemitému, hrubému, masitému, zvířecímu a zakořeněnému. Pokud člověk s tímto nastavením vtipkuje, působí často jaksi příliš šlechticky, příliš nadlehčeně a distingovaně. V jeho pojetí je nevhodné zmiňovat zemitou smyslnost, sexualitu nebo věci příliš svázané s pozemským jídlem a pitím. Je zde příliš šálivé a fantazijní lehkosti odpoutávat se do jiných světů. Takové sklony se dají připisovat i některým tzv. psychikům (lidem duševním a astrálně zaměřeným), ale také určitým gnostickým pneumatikům – kteří si přejí mít s pozemským světem co nejméně společného, chtějí krajní světelnou duchovnost bez projevu v tělesnou. Je to sféra hvězdná, měsíčná.

Duchovní hřejivost

Tento rys se projevuje tendencí k rovnováze. Nevyhýbá se ani přijetí pozemského, ve věcech duševních je často v rovnováze a v duchovním ohledu z něj pramení pokojná a mírná hřejivost, která se opírá o centrální stav srdce, stav lásky a spoluprožívání. Tam, kde je toho potřeba, může poskytnout i žár vnitřního (duchovního) světa, který ale nespaluje. Proto bývá častěji v ohnivé charakteristice spojována s život prohřívajícím aspektem slunce. Pokud jde o charakter, bývá podobný typ člověk v jakémsi středu – nepodléhá příliš svým sklonům, ale nevyhýbá se přiznat si své nedostatky. Jeho ukotvení je celistvé – přijímá životní aspekt tělesna, psychična, duše i ducha. Z oné poslední sféry pochází jeho odhodlanost a jistota – duchovní srdečnost a sdílnost. Tomuto typu bychom mohli říkat kristovský či buddhovský. Pokud bylo zmíněno dělení typů na hyliky, psychiky a pneumatiky (pocházející z některých gnostických spisů), pak tento typ duchovní hřejivosti nelze zahrnovat mezi (luciferské) pneumatiky, ale ani mezi psychiky či hyliky. Je to typ rovnovážný, ukotvený, duchovně sebe vědomý, celistvý. K tomu je však třeba přidat i jisté ctnosti štědrosti, ochoty pomoci, sdílnosti, tendenci ke spolupráci a vyvážené kreativitě aspektů hmotného i duchovního. O takovouto celistvou bytost se nespálíme, cítíme z ní laskavost a vyvážený humor s vážností – podle toho, oč se právě jedná. Možná se takto smějí andělé, kdoví.

Přítomnost budoucího kristovství

Píši tento článek spíše jako určité rozjímání laika. Nejsem organizován v žádné z církví, nepíši na ničí zadání, nemám ambic ani ezoterických poselství, ani gnostického „odpoutání od všeho pozemského“, nebo spáchat nábožensko teologický traktát. Píši z vnitřního impulsu, což mi dává takřka dětskou lehkost a nepolemičnost.

V názvu tohoto „rozjímání“ (z lat. contemplatio, jednak stav nejvyšší modlitby, který ale značí roz-jímat to, co je silou drženo, jít za všechny koncepty mysli a ulpívání) by se dal výraz „budoucího“ klidně vynechat.

Pro mne kristovství buď jest přítomno – nebo není. V člověku, který pocití srdečnou potřebu v sobě tuto nejvyšší úroveň Moudrosti a Lásky otevřít a rozesvítit a rozehřát jí sebe i druhé kolem sebe, je přítomné, děje se. Je úrovní Ducha, která duši a celou bytost člověka prostupuje a prozařuje. Je v něm totiž (tak jako u Ježíše) spojena přítomnost lidského ducha s duchem nebeským, Duchem svatým a Jediným. Malé děti nepotřebují pojmů, a přece tuto hřejvost a přítomnost „nebeského království“ pociťují a prožívají její záchvěvy, byť jsou z něj jakoby povysunuty do světa pozemského.

Pokud bych chtěl přece jen zmínit něco z kontextu tohoto kristovského impulsu, pak slova Pavla z Tarsu: „Nikoli já, ale Kristus ve mně„.

Tento výrok bývá vykládán různě. Za sebe v něm cítím a prožívám pozvání a zároveň milost kristovství nejvyšší Lásky a Moudrosti Boží. Jde v nejvyšší míře proti sobectví, proti sebe důležitosti, proti pýše. Možná by se někdo mohl ptát, proč nepíši o Kristu jako postavě, ale o kristovství jako jistém usebraném konání ze středu lidského srdce. Důvod je ten, že vnímám kristovství jako sjednocující impuls, který není omezen, ale je tomu, kdo si jej hluboce přeje, darován. Jím se propojujeme, nikoli oddělujeme.

Právem by se mohli jiné směry, které třeba míří k buddhovství, krišnovství a další vyznání a duchovní směry cítit jaksi potlačovány, pokud bychom stavěli postavu proti postavě. Pro mne je naopak nejpodstatnějším stavět postavy v sjednocující, v nich prýštící ohnisko, které může být zváno kristovstvím po příkladu hlavního Kristova motivu, jímž je nerozdělující Láska.

Kristovství nevyděluje, ale jednotí člověka a v člověku samém v tom nejsilnějším aspektu, záměru a projevu – v Lásce všezahrnující. Motiv uvolnění se z okovů protivenství a odmítání vnímám jako zásadní.

Někteří používají pojem „kosmického Krista“, ale velmi záleží, co tím míní. Pro mne je tento kristovský impuls „kosmický“ ve smyslu ruského vjes-mir, tedy „všesvět“, všechny světy. Raději proto volím přítomnost všesjednocujícího, všemi světy prostupujcího, královsko nebeského. Na pojmech to ale, jak jistě chápeme, nestojí. Kristovství ani Kristus pro mne není nějakou „nárokovou sférou“, jak se bohužel občas jeví v některých církevních pojetích. Nesleduji vydělování, ani rozdělování lidí na ty a ony, ale naopak vnímám to, co je schopné srdcem prostoupit a dotknout se. Šanci stoupat nebo klesat má každá bytost dle své volby, svého pochopení či nepochopení, své sjednocující nebo tříštící síly a činu.

Z mých drobných zážitků a zkušeností vládne v nad-astrálních světech právě tento sjednocující prvek, v jehož přítomnosti je možná základní domluva všech mistrů, adeptů, věřících, jogínů či třeba šamanů – protože jsou schopni se v tento stav Ducha obracet a v něm se nacházet. Nikdo se tím nad někoho nepovyšuje, ani nemá tendence k oddělení. Při vší různosti přispívají v Celistvé.

Ještě v době raného křesťanství byl tento impuls, tato srdečně duchovní mohutnost, v lidech jej následujících natolik přítomen, že neváhali pro něj být pronásledováni, mučeni a utýráni. Ti, kdo o tom vydávali svědectví, hovořili o značném pohnutí u řady těch, kdo „kristovce“ trestali. To, co v sobě kristovci nesli, nebylo založeno ani na míře jejich intelektu, předání nějakých souborů duchovních či filosofických nauk, ale na něčem ve vyzařování spojené vůle nikoli jen individuální a srdečnosti ne pouze výběrové. Právě k takové jasné přítomnosti srdečného impulsu bychom se mohli navracet.

Ovšem zároveň je tu vědomí daru svobody a volby v okruhu člověka, jeho svobodného zvolení, kterým směrem chce kráčet. A vcházet v onen dětsky čistý stav při veškeré dospělosti se můžeme vždy učit.

Sjednotitelé a rozvraceči

Prazvláštní pojmy. Mají svoji podobu nejen v oblasti „politické“, kde mají často pejorativní význam, ale v mnoha dalších podobách života.

Sjednotitel – může být postava, která staví vše na základním pilíři, totiž sjednocování, harmonizaci, nebo spíše v „přihlížení k celistvému, vnitřně soudržnému“. Je to osoba, která má jako první principiálně ideu dosahovat (v rámci pozemských možností) soudržnosti celku např. dané skupiny, národa či jinak vnitřními vazbami přirozeně propojeného CELKU. Hledá přirozené, nikoli umělé prostředky k propojenosti a „integraci“ tak, aby vše bylo v souladu také s určitým duchovním řádem. Hledá praktickou harmonizaci, kde se protínají různé stupně a úrovně chápání svobod, při různosti lidí, spolu s pojetím jejich vzájemné odpovědnosti.

Rozvraceč – je v mnohém ohledu opakem sjednotitele. Rozvraceč má jako první myšlenku sice jakési „osvobozování“ od něčeho, ale tak, že se má stávající „rozvrátit“. Používá sil odporu, často třeba i pomluvy či jakéhokoliv prostředku, kterým by rozdělil „od sebe“ to, co chce rozdělit. Proto má jako základní nástroj ODPOR. Rozvraceč sice říká, že tím nabízí řešení „nevhodného uskupení“ pro druhé, ale v podstatě mu jde většinou o sebe. Existuje samozřejmě stav, kdy je v životě třeba projevit i odpor, aby došlo k novému smysluplnému „sjednocení“, ale tam není průvodní myšlenka rozvrátit, ale spíše nově a hlouběji propojit opět do Celku. Sjednotitel vždy vyvíjí aktivitu směrem ke společnému středu, ohnisku, při veškeré různosti, zatímco rozvraceč i když tvrdí, že mu jde o nové uspořádání, míří v principu vždy od něj, k dalšímu štěpení. Jde doslova od rozvratu k rozvratu, neboť to je základní osnova jeho stávajícího charakteru.

Výsledkem činnosti sjednotitele bývá takové jednání, které při veškeré různosti hledá propojující prvky směrem k ohnisku společného zájmu – třeba ŽIVOTA. Výsledkem činnosti rozvraceče je takové jednání, které dává přednost odporu a rovracení jako základu – s argumentem, že co z toho „vznikne“, se uvidí. Nemá ideu jak spojovat, má jen ideu jak rozbít to, co se mu nelíbí. Zde může dočasně vzniknout situace, kdy na sebe přitáhne vůdčí roli a fascinace mnoha jedinců, ale nesměřují k společnému zájmu, jak se v zápěstí po „revolucích“ vedených jen odporem stává. Rozvraceč tak naděje na propojenosti a spříznění, na celistvost a jediné ohnisko nemá jak vyplnit, protože základní idea, která se v něm opakuje je ŠTĚPENÍ a následná NEUSPOKOJENOST.

Tyto dva modely souvisejí nejen se záměry a způsoby jednání, ale mají vztah k PRINCIPU. Dají se nalézt v mnoha podobách a u mnoha bytostí. Jako příklad by se dala vzít legenda o Luciferovi. Lucifer byl prvním z archandělů, kterému se nelíbilo, že by měli mít lidé výsady, ke kterým podle něj duchovně nemají oprávnění a k nimž nedospěli. To bylo první, co jej zajímalo. A zvolil si nikoli hledání propojujícího, ale odpor k Bohu a těm, kteří jeho náhled nezastávali. Odpor jej vedl k „odvrácení se“ a rozvratu, když s sebou vzal i velkou část andělů. Došlo ke střetu a on i s vojem andělů byl z Království nebeského svržen. Od těch dob je jeho činnost, ať jakkoliv vznešená a krásná, vždy spojená ve výsledku s nedosažitelnem, neboť prvek rozvracení nedovolí „sjednocení“ a završení. Proto jsou jeho vlastní (astrální) království přeludná.

Když se vrátíme zpět k motivu sjednotitele a rozvraceče, můžeme jej každý vnímat jednotlivě u sebe samých, nejen společensky. Jako procesy, kdy se odpor a odštěpení v nás projevuje v lidském zdraví těla, psychiky i duše. A naopak jako hledání „sjednotitele“, úrovně ducha, který se snaží vždy propojit vše harmonicky tak, aby mířilo do středu, do jádra, do srdce Celku.

Krásný den všem.

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)