Reálné a spekulativní lidské hodnoty

Slýcháme kolem sebe neustále, že ten nebo onen jedinec nemá „správně“ nastavené HODNOTY. Hodnoty „západoevropské“, „euroatlantické“, „havlovské pravdy a lásky“ a mnohé další. Proti tomu jsou vymezovány jakési země, kde je absence „těch správných hodnot“, nebo dokonce jejich potírání. Řeči o hodnotách bývají většinou krajně účelové a abstraktní.

Dovolím si k tomu zaujmout pohled profesní, protože pojem hodnot patří především do oboru věd filozofických (pozn. jako absolvent oboru filozofie a následného doktorandského studia téhož oboru) a pak rozměrů hlubinné lidskosti a prosté pozemskosti.

Prvně: hodnoty nelze dělit na „západní“ či „východní“, protože hodnotou je to, v co nejen věříte, co praktikujete, ale především jsou věcí našeho hlubinného charakteru, té nejhlubší složky lidského ducha. Příklad: je zcela jedno, jakého je kdo vyznání. Pokud je ochoten popírat život druhého, chtít pohltit nebo poškodit jeho zemi, nemá hodnoty a charakter v pořádku!

Hodnotou je to, co naplňujete v náročné cestě osobního zrání od nectností (a přečinů) a naopak činů vedených ctnostmi (laskavost a pozornost k bližnímu, soucit, pomoc druhému, pokora, moudrost, láska atd.). Ano, v jistém smyslu stojí za to za tuto provázanost ctností s hodntami bojovat – to znamená si za nimi stát a prosazovat je. Nikoli ale ve smyslu budování jaderných hrozeb či záštiplného obviňování lidí a národů. Takový postoj pohřbívá veškeré „hodnoty“. Budovat se na něm společně dá jedině „říše bez lidskosti, bez ctností a bez hodnot“.

Neexistuje tedy žádný takový východně západní rozměr. Ano, existuje například biblická tradice určitých ctností a naplnění v lidském charakteru. Ano, existovala i v rámci škol řecké filozofie, v rámci starověkého Říma. Někdy byla naplněna více, jindy méně, někdy jen sněna.

A nyní z normálního lidského pohledu.

Základními oporami pro pozemský život, a tím i vážením si toho, co má pro nás zásadní hodnotu, hodnotu života zde, jsou: čistá voda, čistý vzduch, vyvážení a dostatek energie pro život, plodící a životodárná země – a pak celkově prostor, tedy naše Země. To je prvotní. Pokud toto poškozujeme, nemá smysl dále pokračovat, protože to jsou základní osy života lidí, zvířat i rostlin, a živlového působení v harmonii.

Další osa lidských hodnot je soužití. To se naplňuje v přání a záměru nalézt maximálné harmonii při obrovské rozmanitost lidských povah a charakterů – harmonizovat jejich svobody s jejich odpovědností v rámci celku. Opakem je naprostá bezohlednost nebo pokrytectví, kdy jsme ochotni druhé klidně obětovat, často jen pro vlastní sobecké uspojení „našich výhod.“ To má dopad na svědomí jedince, svědomí národů.

Třetí lidský rozměr směrem k hodnotám je sama Láska. Všechny zbytečné řeči o osvobození genederu, sexuálních menšinách či minoritách blednou, pokud nevede lidi hluboký apel a impuls Lásky k Celku a potřeba se v hloubce osvobodit sám za sebe – úrovní lidského ducha, duše, tělesná – jako sjednocená bytost vyzařující k druhým lásku a někdy i sklánějící hlavu s pokorným přiznání chyb.

Kardinální otázky lidského bytí

Kardinální (zásadní) otázky lidského bytí se váží ke třem rovinám lidského bytí: k rovině pozemské, k rovině astrální a k rovině principiálně duchovní (celostní). Jsou to:

1. Pozemská (fyzicko-psychická) rovina – otázka: CO? Je kladena ve smyslu „Co mám dělat„? V rovině krajního materailisty se sbíhá v čistém ego zájmu otázky osobního prospěchu: KDO, CO a ZA Kolik? To reprezentuje zejména otázku tělesnou, hmotnou.

2. Astrální rovina – otázka: JAK? Je kladena zejména ve smyslu „způsobů„. Např. Jak to udělat lépe? Jak to zlepšit? Jak více cítit a prožívat? Je to otázka z úrovně lidské duše. Týká se pociťování života.

3. Duchovně principiální rovina (celostní). Otázka: PROČ? Je kladena v člověku v úrovni „principu“ (základu jeho bytí) a jeho smysluplnosti. Může mít podobu: Proč tu jsem? Proč se mi to děje? Proč nemohu? Míří do úrovně lidského ducha a také duchovního rozměru bytí. Týká se tedy samotné esence a středu, smyslu života, který vyzařujeme, srdce.

Všechny tři otázky se v lidském životě vzájemně provazují a vytváří jediný celek, život člověka. Vztahují se k vertikální i horizontální ose života a pozemské inkarnace. Má-li tato „vše“ mít smysl (úroveň ducha – princip), je třeba hledat způsob zlepšování a radostnějšího prožívání (duše) a konkrétního zakořenění  v činnosti zde (co zde dělám, čím se zde zabývám).

Pozn. více k rozvinutí těchto zásadních témat lidského života a jejich smyslu v rámci terapií a jistého mostu mezi minulostí a budoucností bude rozvinutou na přednášce „Hlubinné inspirační terapie a progrese“ v sobotu 16. 2. 2019 na pražském festivalu Miluj svůj život, od 17.00 hod, učebna D (Modrá škola – kousek od stanice metra Praha-Háje).

Jste srdečně zváni.

dav

Hlubinné terapie regrese a progrese

V dnešním článku budu vycházet z pohledu na Hlubinnou regresní terapii (HAP) Andreje Dragomireckého a z možností hlubinné inspirační (duchovní) terapie zvané volně dle pojmu lidského ducha Pneumatotherapie.

Na obr 1. je volně kresbou zachyceno schéma REGRESNĚ PROGRESNÍHO MOSTU.

Člověk se v pozemském světě většinou vnímá tak, že to, co právě prožívá, je pro něj přítomné, je jeho přítomností. Pokud se z tohoto stavu vnitřně pootočí zpět, pak zachycuje minulé – a to buď mentálně ve vzpomínkách, nebo na úrovni svého ducha hlubinným vybavováním si prožitého a sestupem v něj.

První procesem z přítomného je tedy jistý sestup v minulé. To člověku slouží k vybavení si klíčových situací, kdy se dostal do potíží a stavu zúženého vědomí (např. šokem z bolesti či strachu). S terapeutem pak takové, zatím nepřehledné zastřené období zvědomuje. Uvolňuje v něm uvězněné emoční stavy a získává i jistou logiku předcházejícího a následujícího.

Na základě této vnitřní práce se mu již nemusí „minulé“ tlačit osudově do současnosti a budoucnosti, přestává mu být omezením, kletbou, zátěží. V mém obrázku jej tedy tato práce vybavování minulého zdvihá v přítomnosti nahoru směrem do budoucího tak, že sklízí jistou významnou odměnu a základ pro budoucí. Uvolňuje se mu potenciál k tomu, aby mohl být spokojenější, kreativnější jak sám za sebe, tak ve vztazích atd. Minulé se mu tak netlačí přes přítomnost do budoucího jako neblahý stín.

Pokud vezmeme druhý příklad, že člověk si minulé nehodlá uvědomit, uvolnit a bloky rozpustit, pak toto tvoří jakýsi brzdící proces vůči jeho potenciálu a znesnadňujeme mu svobodou volbu. Je to z toh důvodu, že je silně minulým (nedořešeným) podmiňován. Doslova pak nevidí dál přes své stíny.

Právě tak můžeme říci, že pokud člověk sám nejeví v přítomném čase aktivitu směrem k přicházejícímu budoucímu, bude víceméně vláčen předpřipravenou jím dráhou (pozn. dopředu vykolíkovaná dráha projektu lidského ducha k získání cenných a potřebných zkušeností) a bude sledovat jen jisté příchozí dění, aniž si uvědomí, že na něm může v jakémkoliv okamžiku začít kreativně pracovat. Stává se divákem svého osudu.

Pokud bychom vzali příklad člověka, který na sobě v minulosti již silně zapracoval ve zpracování minulých bloků a zátěží (engramů), tak se jeví, že minulé je pro něj naopak opěrným bodem ponaučení z chyb a ztrát, na kterých ale nelpí a není jim svazován. Vyrostl na zkouškách, které již nemusí opakovat.

Může se tedy více věnovat inspiračně progresnímu procesu inspirací na všech úrovních. Postupně může realizovat stále více svobodu volby a podpory takových projektů a činů, které vedou k rozvoji, spolupráci a radosti, k vnitřnímu ucelení.

Obr. 2 zachycuje několik úrovní, ve kterých může být člověk ukotven – v zakořenění zemském, v astrální cítivosti duše a konečně v poli principů lidského ducha.

V nákresu je zachyceno především vertikální zakotvení člověka. To se děje na tzv. nebesko-pozemské ose, kolem které také sestupuje nebeská prána a vzestupuje zemská prána. Člověk je se zemitostí spojen podobně jako strom s půdou svými kořeny. Prána pak prochází čakrami a meridány v obou směrech.

Další charakteristika je uvnitř celkové „bubliny“ členěna na úroveň pozemskou, astrální a duchovně nebesky sjednocenou.

1) První je náš pozemský hmotný svět a fyzicko-psychický stav prožívání života člověkem. Jde o život v dualitě, často v podobě jeden kontra druhý. V něm se realizují především myšlenky a činy. Řadu procesů pak děláme jakoby automaticky podle převzatých návyků a sklonů.

2) Astrální (hvězdný) svět. Do něj se dostáváme především během stavů snění, ale i během denních prožitků, kdy se lidská duše zaobírá silnými podněty, zejména v emočním a citovém smyslu. Jedna stránka je samozřejmě to, jak moc vědomě do těchto oblastí a stavů vstupujeme, jiná je ale samotné členění řady astrálních světů a způsoby, jak se s nimi seznámit (např. astrální let, exterioriace). Astrální úroveň v sobě nese silné impulsy citové inspirace a inovace, máme v ní pocity sebeproměny nadosah. To ovšem může být šálivé, pokud se snažíme věci prožívané v úrovni astrálního těla (duše) a éterného těla (duše) ukotvit v pozemském světě s jinou strukturou dění. Stav astrální je také dualitní, a k tomu energetickou pránický. Je v neustálých vztažných vazbách a lze v něm být i uvězněn na svých příklonech a ulpěních, připoutanostech.

3) Třetí úrovní je nebeský sjednocený svět, Království nebeské, stav sjednocení za dualitou. V něm vládne nevydělování, naopak je v něm společné podílenení se na Celku. Vládne zde hlubinná inspirace nebeského Ducha a pole Principů. Vše je tedy konáno v poznání a z poznání principu Lásky, Moudrosti, Štědrosti, Dobra, Pravdy ad. Vstoupení v tento stav lze realizovat postupně již během pozemského života. Pokud k tomu dochází, člověk není odtržen do jakéhosi „nebe“, ale naopak se stává celistvým člověkem „všudezdejším“ ve spolupráci a završení složek ducha, duše, psychiky a tělesna.

S výše zmíněnými úrovněmi by se také dalo hovořit o základních otázkách pro každou z nich:

1) Úroveň ducha a Království Božího – Z jakého principu? Z principu Lásky, z principu Moudrosti, z principu Dobra, z principu Pravdy. Kardinální otázkou je otázka smyslu: PROČ?

2) Úroveň astrální, úroveň duše – otázkou je co zlepšit, jak se lépe cítit, co proměnit. Kardinální otázka zní: JAK?

3) Úroveň pozemská, stav ega a osobnosti – otázkou je co a jak činit nebo získat. A jak se ukotvit. Zásadní otázka má podobu: CO?

Vědomí a duch

V moderní psychologických vědách a řadě dalších oborů snad neexistuje termín, který by byl silnějším odrazovým můstkem k vnitřnímu světu člověka.

A přece jde o termín abstraktní, a sám o sobě velmi neurčitý. Zatímco dříve se situovalo „vědomí“ do člověka, dnes se při prolínání s některými spirituálně orientovanými přístupy hovoří o tom, že „vše je vědomí“ – a nabourávají se tak další funkce jako je smyslové vnímání jedince, jeho paměť, vitalita atd., neboť ani on sám údajně neexistuje, je „jen Vědomí“.

V běžném náhledu psychologickém je vědomí běžným, normálním stavem bdělosti. Je jakousi funkcí pozornosti a uvědomování si, která umožňuje rychle přejít k myšlení, prožívání, konání. Jde tedy o stav bdělosti a pozornosti, neboli vigilitu – ve které jde o schopnost rychle reagovat na podněty vnitřní i vnější.

Ve filozofie se hovoří občas poněkud abstraktně o duševnu, duši, psychice či mysli. Mě zde ale zajímá, co je vědomí zač, kde se vzalo a jak se dá jeho činnost ukázat.

Pojem vědomí neznaly v našem smyslu ani starověké, ani středověké národy a kultury. Souvisí až s novověkem a nacházíme jej např. u francouzského filosofa René Descarta v poloze – „Myslím, tedy jsem“. Pokud uděláme obří skok k moderní analytické psychologii, pak ta rozlišuje vědomí na:

1. vědomí vztažené k vlastní osobě (subjektu), tedy v podobě: „Být si vědom sebe sama“.

2. věděním o obsazích vědomí, tedy vědomí předmětné.

V rámci teorie a praxe „vědomí“ se rozlišují stupně jeho jasnosti a šíře jeho zaměření. Můžeme hovořit o stavu zúženého vědomí (následkem šoku a traumatizace), stavu rozšířeného vědomí, máme zde tedy také možnou řadu kvalitativních poruch vědomí a také kvantitativních poruch vědomí (např. bdělosti).

Základní obrys získává pojem vědomí kontrastním vztahem k tzv. nevědomí v rámci Freudovy psychoanalýzy. Později u jeho žáka a zakladatele analytické psychologie C. G. Junga pak: „Vědomí je funkcí nebo činností, která se stará o vztah psychických obshů k já“. Jde tedy o jáské vědomí.

Od něj je již jen krůček k tomu, aby ve spojení s náhledy v oblasti ezoteriky a spirituality, kde se hovoří o překání dualistických modelů (např. ve filozofii a praxi advaity) přešlo k tomu, že „vše je vědomí„, tedy aby se naopak vše-vědomí samo abstraktně zbožštilo, a vše konkrétně vztahové relativizovalo nebo smazávalo.

Ve starověkých kulturách se naopak vycházelo z náhledu na celistvost vesmíru, celistvost světa, celistvost člověka a na jejich vzájemné vztahy. Spojujícími prvkem byly buď živly (u starověkých řeckých filosofů), tedy my bychom mohli říci „stavební kameny vše-přírody“, anebo zaměření na člověka, jeho duši a ducha, které jej do přesahování za jeho tělesné ohraničení dovádějí.

Model tělo (soma) kontra duše (psýché) je povýtce řecký, i když jeho obrysy se dají sledovat až do starověkého Egypta. Model tělesné (které v sobě zahrnuje i psychické!), oživené duchem je naopak biblicko hebrejským přístupem.

Jaké vztahy může tedy mít vědomí k úrovni ducha (či duše)? 

Pokud to poněkud zjednodušíme, dělí se tu náhled na materialistický a duchovědný (ideový). Velmi záleží na tom, jakou roli přisuzujeme lidskému mozku na jedné straně, a uvědomovacím schopnostem ducha (duše) na straně druhé. Pokud vyloučíme vše „duchovní“, pak je tu jako hlavní hybatel „vědomí“ viděn mozek ve spojení s dalšími orgány. U řady jevů v oblasti psychiky nám ale horizont zcela zmizí (např. u schizofrenie a projevů vícečetné vnitřní osobnosti).

Pokud přijmeme, že existuje také duchovní vědomí, že je tu úroveň ducha, ze které a ve které se člověk uvědomuje, získáme naopak most k duchovnímu světu a obzoru uvnitř i do šíře, včetně poznávání nehmotných bytostí a principů.

V rámci Hlubinné abreaktivní psychologie se obě pojetí prolínají. Máme zde k dispozici velmi exaktní schéma lidské psychiky (viz Andrej Dragomirecký, Psychoterapie I., obr. 2, str 18), kde je vědomí C vztahováno k dalším funkcím jedincovy psychiky, jako jsou procesor P, filtr F a vitalita V, ale především k trvalé paměti M. Ovšem paměť, jak se na mnoha příkladech ukazuje, značně přesahuje pouhou paměť mozku, protože řada našich obtíží a traumat leží ve vzdálené minulosti, v minulých inkarancích, a při terapii se nám stává přístupnou. Kdo ji zpřístupňuje? Lidský duch. Je tedy i trvalá paměť z jedné strany zprostředkována mozkem, z druhé strany je tu její obrovská „databáze“ událostí za horizontem jediného života, tedy paměť přístupná lidskému duchu.

Pokud bychom chtěli krátce shrnout, pak jedinec v našem pohledu je tvorem materiálním, ale také duchem obdařeným. Vědomí není nějaká „věc o sobě“, ale především se vztahuje k člověku, k jeho já, jeho existenci – a to ať už fyzicky inkarnované, tak i od tělesna odpoutané. Uvědomování se v tělesnu upozorňuje na fyzické tělo, uvědomování se v duchovním smyslu upozorňuje na samotnou úroveň duše a ducha, které telesnost přesahují.

(pokračování příště)

Tři síly – Ahrimanská, Luciferská a Kristova

Dovolím si zde volně navázat na pojetí Rudolfa Steiner o třech silách, které se projevují v našem světě a nás samých. Respektive jde o dvě síly a jeden možný působící impuls. A zkusím to prakticky.

Ve světě i v člověku jsou dvě mocná hnutí, která jej vedou a někdy i strhávají. První jej jakoby vtlačuje do zemitého světa se vším příjemným, ale také nepříjemným. Materializuje jej. Pokud ale vede do krajních poloh, člověk je strhává do pouhé animality, hmotařství, do používaného a hromadícího snažení. Je to síla ahrimanská, v biblickém pojetí označena jako satanská.

Je přirozené, že část lidí, kteří tuto surovou a poněkud poživačně omezenou podobu života nepřijalo, obrací se postupně k jevům psychickým a duchovním. A zde se jich zmocňuje druhá velká síla, mocnost, luciferská, světlonošská. Tak před nimi a pro ně kouzlí své přeludné (např. někdy ezoterické) astrální výhledy a světy. Je jí velmi po vůli, pokud si na základě toho lidé začnou namlouvat, že jsou sami tvůrci a bohy (či božstvy). Její doménou je jisté až psychedelické opojení, které se ale reálně na žádných ctnostech nezakládá, nesnáší ctnosti jako pokora, srdečnost, upřímnost, pravdivost. Je přeci vedeno zápalem pro to nejfantastičtější, žárlivým dobývání všehomíra a neuvěřitelně zbytňelou pýchou.

Třetí silou, či spíše impulsem, je zváno kristovství, či spíše přítomnost Krista v srdci. Je to vlastně naznačení cesty vědomého bdělého bytí ve svém srdci, ve svém středu, v úrovni duchovní. Tím i pozvání Kristovského impulsu, který sjednává rovnováhu a vyzařuje skutečný význam stavu Lásky, Pravdy, Moudrosti – ve shodě s Jediným, s Bohem. Podstatným momentem zde není jen nějaká teologie, ale to, že se dostáváme my sami k Principům Nejvyšším, a jsme ochotni je postupně uvádět v život zde, i kdekoliv jinde.

Obtíže s regresí – neschopnost vnitřně vidět, vybavit si

Tím zde míním obtíže dostat se, či vybavit si minulá období v tomto nebo minulých životech před vnitřním zrakem a posouvat se jimi.

Samozřejmě, že v terapiích je každý terapeut, a také každý klient různě vybavený a šikovný, řekněme. Nejsem si jist, jestli je to vhodná věc na posuzování, protože hledat objektivní měřítka může být svízelné.

Přece je potřeba s tím, že si klient nevybavuje, vnímá jen tmu, říká, že nic nevidí – něco zkoušet udělat, posunout se ze slepého bodu. Většina terapeutů ví nebo tuší, že za tím mohou být postuláty z minulosti jako: „už to nikdy nechci vidět“; „na to se nebudu koukat“, „raději před tím zavřu oči“; „raději ať to zmizí ve tmě zapomění“ atd.

Jindy to může být tím, že klientovi ve výhledu chce bránit přivtělená duše – a to je důležité odhalit a vést s ní o tom rozmluvu, a dané „překrývání“ vnitřního zraku odstranit. Mohou to být někdy také astrální nepřející entity, které do určité oblasti schopností vloží blokaci, implantát atd.

Ale pak je tu ještě jeden méně nápadný okruh. Dotyčný činil v minulosti se svými „mimořádnými schopnostmi“ něco tak hrubě přes rámec nebeských zákonů a zákonitostí, že hrozilo, že svým počínání bude velmi neprospívat, či spíše velmi škodit celku. V takovém případě existuje určitý okruh záknitostí, který danému člověku (dané úrovni duše a ducha) onen „mimořádný obvod“ dočasně může vypnout. Dočasně se nám může jevit na dost dlouhé období. Snaha se k němu nějak „na sílu“ dobrat nemusí přinést skoro žádné výsledky.

Má to v sobě podobný princip, jako vstup do duchovních měst nad-astrální pláně. Člověk se skrytou sobeckou a nebo senzacechtivou tendencí a záměrem se tam prostě neukotví, nemusí jej to tam pustit, nebo tam prostě „nic nevidí“. 🙂

Tyto „obtíže v regresi“ se pak vztahují k něčemu, co se obvykle v základním ani pokročilém tréninku HAP neřešívá, protože to není v pravém smyslu slova bolestný engram, jen určitá neschopnost či přešlap v úrovni charakteru ducha. (Ovšem nic nebrání tomu, to s klientem zkusit řešit).

Tím se dostávám i k dalšímu bodu. Z mých zkušeností, (které nemíním zevšeobecňovat), mi zatím vychází, že pokud jsem pracoval na úrovni vybavování a engramických zátěží s lidmi kupř. s trvalejšími zkušenostmi ayuhuaskou či dalšími drogami, jejich schopnost fixovat se zpět v určitém životě a přesně sdělit časový údaj, jakož i zafixovat se zpět v daném tělesnou bývá velmi malá.

Přičítám to „rozstřelení“ a celkovému postupnému uvolnění jemných obalů (éterné a astrání tělo duše), které se dostaly do určitého prolomení a cítivosti, která si trvale drží astrální charakteristiky a bývá pro ni obtížně se zase plně „ztělesnit“. Tak trošku si plují ve svítící zážitkovém mráčku. Jako by u nich byla déle trvající uvolněnost v exkarnaci, ač samozřejmě s tělem propojení jsou.

Jejich slovní a obrazová logika hovoří stále o všeobsáhlém, neobyčejném, svazující ego převažující „všejednotě“ či vesmírnosti. V takových případech může být odreagování engramů a jejich vybavitelnost velmi obtížné, protože je tu jakýsi astrální plášť „světelné všejednoty“, do které se dotyčný cítí zahalen a přes který vše prohlíží.

(pokračování příště)

Pláč lidské duše

portrait of a cute little girl crying

Jedním z podle mě největších problémů naší doby je necitlivost k lidské (ale např. i zvířecí) duši. Vztahuje se to dokonce i k přírodě a živlům (vodě, vzduchu, zemi, energii a prostoru). Ale zůstaňme, pro tentokrát, u duše lidské.

Co to vlastně je „utrpení lidské duše“? A jak je to s naší citlivostí k ní?

Možná si někdo pomyslí – no, to určitě! Zase nějaké fňukání a babrání se v něčem neskutečném. A zde je do jisté míry část tohoto kamene úrazu. Otupěli jsme. Mnoho z nás se jaksi naučilo své bolesti na duši potlačovat, nevěnovat jim pozornost, být na sebe patřičně „tvrdí“. A aplikuje to i na druhé. Všimněme si jen, zejména ve velkoměstech, kolik z nás se ještě zahledí druhému hluboce do očí – do těch „bran duše“.

Na nic nemáme čas – tak proč bychom měli mít pochopení, citlivost a čas pro duši?

Projevuje se to zejména vůči duši dítěte a duši starých lidí. Duše dítěte je v naší současnosti natolik podceňována, že vymýšlíme (nejen ve školství a volném čase dítěte) vše možné, abychom ji zaplácli nějakou umělostí nebo ji uvěznili v nějaké virtuální realitě.

Řada dětí nejen, že přestává mít vztah k živé přírodě a živlům, nejen že přestává také cítit to podstatné v sobě, včetně chápání toho, z čeho cítí bolest – ale právě tak i hluboký prožitek radosti – ale také směrem ke stáří, ke zkušenostem vykoupeným právě bolestí a náročným zdoláváním překážek v životě. Kdysi se děti pokorně klonily ke zkušenostmi obdařené duši svých babiček a dědů. Jako by dnes byla jejich cesta v tom, hledat v životě snadnost, pohodlnost a něčím se zabavit (než umřeme). To ale vůbec neznamená, že to mají snadné, naopak.

Pláč lidské duše, pokud není uvolněn a nenahradí-li jej nalezení odpovědí a smyslu, tuhne a mění bytost ve vnitřně kamennou, znecitlivělou. Má to velmi blízko k životu v určitém polo-hypnotickém stavu, pod sugescí anebo pod utlumujícími léky „na všechny bolesti“.

Občas se tímto „kameněním“ rozlehne třes, chvění, dere se na povrch sten. Pokud nebudeme dávat prostor a pochopení, ale hlavně spolupocítění této hlavní „komoditě“ lidského života, bude docházet jen k dalším okruhům bolesti, k dalším pokusům najít způsoby, jak se všemožně utlumovat léky nebo drogami, jak obcházet kardinální záležitost hluboké vnitřní potřeby radosti a smyslu života.

Někdo se může ptát, zda se jako lidstvo v současnosti neobejdeme již bez těchto bolestných zkoušek v podobě válek, násilí, necitlivosti jedné bytosti k druhé. Sami si na tuto otázku můžeme odpovědět. Vždyť kolik z nás tu projevuje aktivitu pro stvoření vnitřního i okolního míru a pokojnosti, smíru, nápomoci v žalostivých stavech druhého?

Pláč lidské duše se sebou nese veškerá neodžitá, nedoprožitá dramata a traumata, která se z minulosti, ale právě nyní z holé přítomnosti, derou na povrch lidského vědomí. Vyvstávají jako přízraky z mlh, ale pokud nejsou uchopeny a uvolněny ve své naléhavosti, často zase kamsi mizí hluboko v nás. Anebo, nás strašíce, usednou trvaleji nám po boku. Buď jsou zaplašeny, nebo plaší nás, naši psychiku, onoho strážce bezpečného přežití.

Někteří lidé se snaží sebe i druhé přesvědčit, že člověk žádnou duši nemá, že není čemu zde naslouchat. Je to jeden z nejhrubších omylů, který se dnes a denně ukazuje právě svým opakem: necitlivostí k druhé bytosti, kameněním a tuhnutím vnitřního světa, útěkem k jakési spásné virtualitě, v jistém „narkotickém“ stavu žití.

Příběhy z terapeutické praxe ukazují i krajní polohy takového procesu. Dají se ukázat na příkladech některých černých mágů, kteří nejsou pohádkoví, ale setsakra reální. Tvoří přímo v naší každodenní realitě různá vězení, omezení, války, čachry a bůhví co ještě. Mají svá jména. V jejich srdcích se rozhostilo ledové mlčení, zamrzl cit. A ubližování se pro ně stalo jen slovem. To, že dovolí mrzačení, týrání, znásilňování – a hromadné zabíjení lidí i zvířat (ba někteří si v něm ještě zvráceně libují) je dáno tím, že jejich srdce, jejich duše, jejich vnitřní hlas se odmlčel, zkameněl téměř zcela. A moudrý strážce, lidský i nebeský duch, je opustil.

Mnoho z nás má tendenci se na takové lidi či bytosti zlobit, pokládat je za „nelidské“, za řekněme „ďábelské“, démonické.

Ve skutečné vnitřní realitě (z duchovního hlediska) jde dosti často o to, že takový mág byl kdysi podroben těžké zkoušce, ve které ne zcela obstál. Zažil např. lynčování, byl davově ponížen až do krajnosti, bylo mu odňato to, co považoval za nejcennější pro sebe. Ovšem to vyvolalo například vlnu zloby, hněvu a zapřísahání se, že to dá „druhým“ sežrat a nedá si pokoj, dokud mu to svět nesplatí. A v takovém nároku a přísaze sám sebe postupně uvěznil.

A tak se nejsilnější duchovní element, totiž oheň, promění z vlídné hřejivosti ve vše spalující plameny. Plameny motivů osobní moci, bohatství a trestání druhých za své křivdy. Naštěstí se může čas od času podařit i takovýto neblahý vývoj zastavit a obrátit.

Buďme prosím citliví (nikoli ale zase patologicky přecitlivělí) k zamlčenému pláči lidské duše. Buďme k němu otevření, nápomocni k uvolnění a upokojení. Vyhneme se tak okruhům bolesti, která nemusí nutně lidské životy doprovázet jako přízračná bytost.

Pokud to vzájemně uděláme, přijde na řadu ta kapitola, po které v jádru asi všichni toužíme – totiž radost a štěstí lidské duše.

Krásný den přeji všem bytostem.

ODŽITÍ

Odžití si, odtrpění – jedna ze zvláštních rovin v samotném životě, a znatelně i v rámci regresní či progresní terapie. Poměrně často se s klienty dostávám k otázce, jestli je nutné, aby za své dřívější „viny, chyby“, pykali celý tento život nebo dokonce i dál. Je to otázka přenášení si něčeho svazujícího a jakoby nevyhnutelného z minulých období či vtělení.

Neznám na ni universální odpověď, mohu jen sdílet možná východiska, která některým klientům v jejich životech fungují.

Otázka se točí kolem „nevyhnutelného“ karmického dopadu z dříve zaseté příčiny. Příčina a důsledek, setba a plody, v těch horších případech „zločin a trest“.

S věcmi „odžití“ se spojuje ale také to, zda je opravdu nutné (k ponaučení jedince a „uzavření“ jeho okruhu určité zkušenosti), aby se to, co dříve sám působil druhým, prožil na vlastní kůži. V některých případech to tak je a v tomto smyslu je to krajně spravedlivé.

Existují však také příčiny, kdy „odžít si – protrpět“ není bezvýhradně nutné. Existuje i komunikační cesta:

1. Pokud je člověku jeho přečin z minulosti jasný, je přijatý a je u něj jeho účinná lítost nad poškozením druhého, včetně ochoty požádat jej  (na úrovni duše, ne jen ega!) o „uvolnění“ (omilostnění) vzhledem k jinak nutnému dopadu zpět, může se stát, že „karmická vazba s napětím“ povolí.

2. Někdy to vyžaduje i hledání kompenzace, daru, který by vyrovnal karmický dluh. Jindy požádání přímo k Bohu s upřímnou lítostí a přijetím kroků k nápravě vztahů a vazeb, k jiným principům chování a záměru.

3. V neposlední řadě je dobré se přímo komunikačně ptát duchovně sjednocených bytostí (nebeských) na možnosti řešení.

Celou touto rovinou se vine jako hlavní motiv to, že karmu lze hlubinnou aktivitou velmi často měnit, že ne vždy je zcela nevyhnutelné naplnění „odžitím“. Ovšem je opravdu případ od případu třeba zjistit, jak hluboce daný člověk pochopil a hlavně vnitřně prožil bolest či třeba strach, který sám zasel do světa druhého člověka.

V takovémto ohledu je karma, kterou si někteří lidé „nechávají údajně kýmsi smazat“ svrchovaně podstatným výchovným bodem vývoje lidské duše a cestou lidského ducha v tělesném světě. Na ty, co slibují „vymazání“ karmy (tedy úplné obejití principu příčiny a následku, prosím, opravdu pozor). Nebudu raději rozvíjet, co si o jejich činnosti a oprávnění toto činit, myslím.

Osobní, osobnostní, individuální

To, co na první pohled může vypadat složitě, je relativně jednoduché.

Osobními jsme, pokud jdeme do konfrontace nebo domluvy „osoba vůči osobě“. Osobní značí řadu motivů, které nás zahrnují nebo jsou k nám vztahovány jako k osobám, jednotkám. Osobní značí „vztahovačnost“ nebo „vztažnost“, tedy vztah, kdy se chápeme jako oddělené postavy. Osobní jsou takové motivy, kdy vytváříme emoční naléhavost nebo myšlenkovou nad/pod řazenost.

Osobnostní značí to, co je nám připisováno jako role, jako rysy, jako schopnosti. Osobnost je utvářena egem, je to jeho projev, od zhruba třetího roku života – jde o náhlé či postupné pochopení, že jsme ve světě za něco odměňování, chváleni či za něco odmítáni v rámci skupiny či kolektivu. Toto konforntování je prvně zažehováno postojem dospělých – rodičů, příbuzných, pedagogů. Ať už jde o posuzovací systém spravedlivý či ne, je v jistém smyslu vyžadovaný v každé společnosti. Dokonce i u indiánů a kmenového uspořádání je postupně shledávána identifikace jedince skrze to, jak působí, co dokáže, jaké má sklony či předpoklady. Je to společenská funkce.

Individuální značí sféru lidské duše a ducha. Existují sice pojetí (např. v rámci buddhismu), které slučuje dohromady individualitu a ego, ale to není jediný přístup. Naopak při setkání s bytostí (druhého) na nehmotné úrovni se ukazuje, že se setkává například „vtělená individualita“ (v dané fázi člověk) s „netělenou individualitou“ (čisté duchovní, duchem zvanou existencí).

Existují různé úrovně bytostí, které bychom mohli vnímat např. jako duchovní hierarchii či stupně dospělosti (ducha). Právě zde se ukazuje, že ani po odchodu z tělesného bytí se nestáváme „rozplizlým nebo koncentrovaným všehoshlukem“, ale na něčem, nějakém „světě“ či „projektu“ se individuálně podílíme. Nejsme v ničem a nijak „rozpuštěni“.

Považuji za poměrně značně problematické chápat se jako něco rozplizlého, rozpuštěného v stejně tak neurčité jednotě. Takový přístup hlásá jistý duchovní atomismus. Naopak se mi jeví, že existujeme jako individualita ducha, která postupně rozvíjí vlastní charakter a „bohatství zkušeností“, kterým pak příspívá do Celku, do Ohniska života. Právě taková individualita je ochotná nésti za svůj rozvoj odpovědnost. Vnímat čím a jak se podílí, a na druhé straně to, jakých obdrování se jí dostává.

NESOUCITNÉ ODVÁDĚNÍ DUŠE

K tomuto krátkému ohlédnutí mě přiměla stále častěji se opakující situace. Existují taková pojetí „přivtělené duše“ a „duše zbloudilé“, která duše jaksi „vytlačují“ od hostitele. Jako něco cizorodého, náhodně přilepeného, snad dokonce špinavého? Někdy pracují s tím, že duše mají jít přece do Světla, někdy jsou svěřovány jistému souboru chytrých a všeznalých postav shluklých v tzv. Vyšším Já člověka – o kterém toho konkrétněji z přímé komunikace mnoho nevíme.

Zmínil bych tři aspekty této práce, které mi přijdou problematické:

1. Jsou dobrodinci, kteří se jaksi ženou tam, kde se „od tělesna uvolněné“ duše nacházejí a nabízejí jejich odvedení. Takoví hormadní „záchranáři“ svojí volbou. Těžko se tu vysvětluje jistá obrácená logika, že to má být spíše naopak. Duše bez tělesna má sama vyjádřit, že si přeje odchod do Světla a pomoci. To by měl být její zájem a terapeut je spíše tím, kdo může povzbudit na tuto cestu, pomocí duši si rozsvítit vnitřní světlo, uvolnit zátěže (engramy), přivolat si Ochránce (anděla strážného) – a takového příchozího Ochránce si musí světlem ze svého středu zkontrolovat, zda není nastrčený – a pro ni to pak dále značí odejít s oním autentickým Ochráncem za nebeskou bránu, až se tato zavře. Terapeut ani podobný průvodce není „mesiáš“ duší.

2. Někdy mám dojem, že „přivtělené duše“ někteří terapeuti berou jako cosi cizího, pouze cizopasného, přilepeného, co se má „odstranit“. Jak nalezenou „škodnou“. Někdy se dokonce snaží ji vyhnat daleko za hranice světa klientova těla a života. Takové vyhnání nebo prostě odstrčení nebere absolutně ohled na to, že daná duše v minulosti také byla prostě člověkem a je v situaci, kdy spíše potřebuje pochopení, vyslechnutí, zpracování svých zátěží (engramů) a tedy spolucítění, sou-cit – a k tomu laskavé nabídnutí, jak se bezpečně dostat do Nebeského království, aby nebloudila někde v zšeřelém astrálu. Jen si představme situaci, že bychom sami bloudili někde po bitvě po bojišti a hledali pomoci! – a zatím by jsme byli hnáni daleko bez pomoci.

3. Poslední věc se týká toho, že terapeut, který sám nemá vyjasněn svůj vztah řekněme „k Nebesům“, k Jedinému, k Bohu – jen těžko může takto neukotven vést k jeho rozpoznání přivtělenou duši. Tím nemyslím, že měl být nějakým teologem, příslušníkem církve nebo tak něco. Ale skutečně hlubokou důvěru a víru v Boží řád podle mě potřebuje, jinak neví kam a proč duši (duše) vede. Navíc se mu entity a bytosti s negativními záměry z oblasti astrálu vysmějí. Světelných světů je i v astrálu celá řada a pro duši není nic horšího, než vyměnit jeden zbloudilý směr za jiný.

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)