„Polis“ budoucnosti nebo nekropolis?

Název článku zní poněkud negativně, ale má směřovat do jistého pozitivního ohniska. Poukazuje k „stagnaci bezcestí nezodpovědného nespolečenství“ k protilehým snahám a aktivitám Hnutí Cesta odpovědné společnostiHnutí Cesta

Tento článek nemíří prvoplánově na „politiku“. Ostatně už samotné slovo „politika“ je dnes vnímáno dosti negativně. Můžeme mu dát pozitivní rozměr?

Podle mého pohledu to možné je, a to především několika pozitivními reflexemi z minulosti našeho národa, nebo i celého kontinentu. Ale hlavně bystrým tvořením „sjednocujících“ celků od jedince přes rodinu, obec, město, okres, kraj, zemi – a pak smysluplným vytvářením fungujících vztahů suverénních států. Tak se původnímu  řeckém výrazu „polis“, ze kterého politika vznikla, přiblížíme, a dáme mu novou podobu, směřující k životu přítomně budoucímu.

Stále více lidí si přeje skutečně smysluplně žít a spoluvytvářet život svůj, své rodiny, své obce i země. Přeje si plně žít – nikoli se stát „nekropolí“ (městem mrtvých, hřbitovem).

K tomu je ale možná třeba začít od těla – kde si hledíme zdravé energie, zdravých potravin, zdraví dávajícího a podporujících životního dechu a pohybu. Nesvolujme a nelňeme k chemickým „otravinám“ supermarketů. Plně k tomu patří i péče o životodárné živly: o půdu (životodárnou zemitost), o čistou vodu (neplýtvání „vodou života“), o energii a oheň (tok oživujících sil v mnoha podobách, aby nevyhasínal náš vnitřní i společný krb života), o vzduch a dech (oživujících vdechování a vdechování neznečištěného vzduchu, a konečně o nám svěřený společný zemský prostor, do kterého prolíná i „prostranství nebeské“.

Pak je na řadě duše člověka, kolektivní duše společenství, ale také kolektivní chápání duše zvířat éterická duše rostlinstva. Duše se vyznačuje zejména pohyb jemných éterných životních sil a pak mnohasměrnou „cítivostí“ (astralitou). Obnovme tedy cítivost pro život, pro druhé, a především k sobě samému.

Završující je pak péče o lidského ducha, které se prolíná s chápáním ducha nebeského a Celistvosti, smysluplného zářícího Celku. Je to přítomný stav dobré vůle a charakteru, stav proměny od nectností – přes nárazy a výzvy – ke ctnostem zářícího ducha, který za tuto velkou práci dává sjednocující ucelení nejen směrem k duši a tělu, ale šíří svůj sjednocující paprsek do celého lidského i přírodního společenství.

Pokud se podaří tyto výzva naplnit, pak život ve všech jeho podobách a rozmanitosti opět začne v nás vzkvétat. A z neustálého zabrždění, stagnace a zahnívání „oddělených jedinců strachujícího se o svá rozložená ega“ se stane proces rytmického smysluplného a prozpěvujícího si dechu společenství, které směřuje k rozvoji, hojnosti a radostnosti, lásce a moudrém správcovství svých životů.

Sugesce a manipulace

Slovo sugesce podchází z latinského „suggero“, tedy podsouvat, našeptávat. To jsou ale pouze slabší formy nátlakového podmaňujícího jednání.

Sugesce může být ve skutečnosti velmi silnou snahou někoho vytisknout nám svůj obraz, své hodnocení, svoji představu o něčem. Jedna z nejhorších forem sugesce je černomagickým způsobem, jak nám vytisknout takové závěry o nás samých, abychom byli trvale uvězněni, podmaněni sugerujícímu vlivu.

Sugesce pracuje se způsobem nátlaku na nás tak, aby potlačila odpor naší vůle, ochromila schopnost zdravého úsudku nebo nás dostala pod tlak citovým vydíráním. Člověk, který se dostane pod sugestivní tlak se nesnadno ubrání. Proto nejúčinnější bývá utnout sugerující vliv hned z počátku.

Předpokladem je co nejrychleji rozpoznat, na jakou slabší stránku sugerující jedinec míří, a koho si bere jako mocenský doporvod. Bývá totiž častým jevem, že síla sugerujícího se má jevit tak, že za ním stojí dav, skupina, co to vnímá (údajně) stejně. Že jsou mu nakloněna média nebo mocní tohoto světa. Takovému tlaku pak odolává jedině člověk nejen zdravého sebevědomí, ale celkově nezávislého svobodného ducha se silným duchovním propojením a uzemněním. Takový jedinci byli vždy trnem v oku mocenských aparátů, manipulantů všemožných reklam a nátlaků.

Sugesce se dá dobře „rozpustit“ v prostoru, pokud na její pokusy nereagujeme a jsme ve stavu usebrání, kontemplace. Pokud se nenecháme vyprovokovat nátlakem, jen těžko se má sugerující jedinec o co u nás opřít, nebo čím nás přesvědčit.

Politika stmelování nebo rozvratu?

V současné době není ve velké části světa „politika“ vnímána jako něco kladného a pozitivního. Pojďme se krátce podívat na ty největší „vzory“, v okruhu velmocí. A zkusme to bez ideologie jejich souzení.

Existuje řada politických strategií, ale v řadě z nich zcela chybí prvek souladu a prospěchu především „polis“, obce, města, celku. Zájem celku nikdy nemůže být „rozbíjet“, protože tím by popíral sám sebe a ideu celistvosti.

Jsou tedy jen dvě hlavní tendence: stmelovat (směrem k celkům), anebo rozvracet. Pokud se chce nějaká skupina vydělit z určitého celku, měla by se být schopna postarat o své občany a mělo by to být z co největší jejich svobodně projevené vůle. A to samozřejmě pokud možno mírovými cestami.

Politika rozvratu naopak jedná kalkulativně tak, že několik jedinců s velkou mocí a vlivem, cíleně a programově vede lidi i celky proti sobě, pěstuje podezíravost, zlobu, nenávist a nedůvěru. Pokud se toto dílo zkázy daří, pak z následných sporů a válek tito mocní jedinci a často i  s nimi spojené korporace těží. Politika rozvratu nemá žádné ctnosti, ani jednu.

Politika stmelování a přihlížení k celku je vedena jinou ideou – jde v ní o nejvyšší možnou míru harmonizace zájmů a svobod jedinců či skupin. Tento druh politiky nevede předně s nikým spory, předně se snaží spory „vykomunikovat“ tak, aby utichly. Přihlíží vždy k dlouhodobé perspektivě, ne pouze k emočně podbarveným momentálním postojům.

Prvním z kroků od politiky konfrontace a rozvratu k politice stmelování a dolaďování je obnovení přímých setkání, přímé řeči jednoho s druhým a zájem o dlouhodobé soužití a harmonizaci svobod a odpovědností.

Zkouška ega a Principu

Existuje jedna podivuhodná středověká zkouška.
Má svoje opodstatnění v úrovni lidského ega, duše i ducha.

Ta zkouška je mezi dvěmi bytostmi, které se přou o to, kdo je v jaké „úrovni“ či „hodnosti“ více.

První vyzve: „Klekneš si přede mnou?“
Odpověď může znít v úrovni ega:
„Až si nejdřív ty klekneš přede mnou!“
Takhle si mohou oba hrát dlouho.

Pak přijde moudřejší bytost k nim a říká:
„Kdo z vás si klekne před Principem?“

A hle, velmi rychle dochází k rozlišení…

HARMONIZACE SVOBOD S ODPOVĚDNOSTÍ

Řada z nás si neumí představit svět jinak, než k čemu už jaksi dospěl. Politicky, kulturně, společensky, ve vzdělání a zdravotnictví, armádě atd. To ale neznamená, že toho jako bytosti obdařené smysluplnou spolutvořivostí nejsme schopni.

Jedna z prastarých idejí hovoří o možnosti harmonizace svobod při veškeré různosti a s adekvátním stupněm odpovědnosti.

Nedá se to nazývat přímo demokracií, spíše „odstupňováním spoluúčasti“ na společném projektu pro menší nebo větší celek (obec, městys, město, kraj, region, stát atd.). Jde o to, aby se pokud možno všichni mohli cítit PŘIJATI, a tím i jaksi realizováni životně, protože s něčím přicházejí a pokud přijmou určité rysy projektu i pro sebe, souhlasí s tím, že přijmou určitou (menší, větší, dílčí) odpovědnost a otevře se jim pole svobody v rámci celku spolupůsobit.

Velké nároky má takový systém na ty, kteří se koordinaci svobod s odpovědností věnují, protože to není o „vnější“ agitaci, ale o vnitřní spoluúčasti a spolu cítění, jak kdo a co může poskytnout a co by tím rád pro sebe získal. S jistou mírou podílu ega se tu počítá. V tom smyslu je to jak praktická, tak koordinační, ale také zároveň ideová práce. Vychází z toho, jaké jsou aktuální možnosti, výhled a jaká je možná tvorba zlepšení.

Člověk je obecněji tvor, který rád pociťuje v zemském životě, že je přijat, že má šanci na rozvoj nebo proměnu, nebo u někoho, že má prostě šanci na „odprožití“ si své existence tak, jak je v záměru jeho duše. Co my na tom můžeme z vnějšku soudit?

Tady je třeba obrovské tolerance a pochopení, a není vhodné tlačit na pilu. Je tu opravdu velké pole práce pro terapeuty, učitele, pomáhající profese, sociální terapeuty atd.

Zmíněný proces „harmonizace svobod s odpovědností“ je samozřejmě zatím jen otevřeným polem, které ale může být silnou výzvou pro každého, kdo nechce podléhat pocitům marnosti a zbytečnosti společenské proměny a životodárného proudu sebe aktivace tak, aby výsledkem bylo radostnější a vlídnější soužití, a možná perspektiva v přicházejícím věku.

(pokračování příště)

Reálné a spekulativní lidské hodnoty

Slýcháme kolem sebe neustále, že ten nebo onen jedinec nemá „správně“ nastavené HODNOTY. Hodnoty „západoevropské“, „euroatlantické“, „havlovské pravdy a lásky“ a mnohé další. Proti tomu jsou vymezovány jakési země, kde je absence „těch správných hodnot“, nebo dokonce jejich potírání. Řeči o hodnotách bývají většinou krajně účelové a abstraktní.

Dovolím si k tomu zaujmout pohled profesní, protože pojem hodnot patří především do oboru věd filozofických (pozn. jako absolvent oboru filozofie a následného doktorandského studia téhož oboru) a pak rozměrů hlubinné lidskosti a prosté pozemskosti.

Prvně: hodnoty nelze dělit na „západní“ či „východní“, protože hodnotou je to, v co nejen věříte, co praktikujete, ale především jsou věcí našeho hlubinného charakteru, té nejhlubší složky lidského ducha. Příklad: je zcela jedno, jakého je kdo vyznání. Pokud je ochoten popírat život druhého, chtít pohltit nebo poškodit jeho zemi, nemá hodnoty a charakter v pořádku!

Hodnotou je to, co naplňujete v náročné cestě osobního zrání od nectností (a přečinů) a naopak činů vedených ctnostmi (laskavost a pozornost k bližnímu, soucit, pomoc druhému, pokora, moudrost, láska atd.). Ano, v jistém smyslu stojí za to za tuto provázanost ctností s hodntami bojovat – to znamená si za nimi stát a prosazovat je. Nikoli ale ve smyslu budování jaderných hrozeb či záštiplného obviňování lidí a národů. Takový postoj pohřbívá veškeré „hodnoty“. Budovat se na něm společně dá jedině „říše bez lidskosti, bez ctností a bez hodnot“.

Neexistuje tedy žádný takový východně západní rozměr. Ano, existuje například biblická tradice určitých ctností a naplnění v lidském charakteru. Ano, existovala i v rámci škol řecké filozofie, v rámci starověkého Říma. Někdy byla naplněna více, jindy méně, někdy jen sněna.

A nyní z normálního lidského pohledu.

Základními oporami pro pozemský život, a tím i vážením si toho, co má pro nás zásadní hodnotu, hodnotu života zde, jsou: čistá voda, čistý vzduch, vyvážení a dostatek energie pro život, plodící a životodárná země – a pak celkově prostor, tedy naše Země. To je prvotní. Pokud toto poškozujeme, nemá smysl dále pokračovat, protože to jsou základní osy života lidí, zvířat i rostlin, a živlového působení v harmonii.

Další osa lidských hodnot je soužití. To se naplňuje v přání a záměru nalézt maximálné harmonii při obrovské rozmanitost lidských povah a charakterů – harmonizovat jejich svobody s jejich odpovědností v rámci celku. Opakem je naprostá bezohlednost nebo pokrytectví, kdy jsme ochotni druhé klidně obětovat, často jen pro vlastní sobecké uspojení „našich výhod.“ To má dopad na svědomí jedince, svědomí národů.

Třetí lidský rozměr směrem k hodnotám je sama Láska. Všechny zbytečné řeči o osvobození genederu, sexuálních menšinách či minoritách blednou, pokud nevede lidi hluboký apel a impuls Lásky k Celku a potřeba se v hloubce osvobodit sám za sebe – úrovní lidského ducha, duše, tělesná – jako sjednocená bytost vyzařující k druhým lásku a někdy i sklánějící hlavu s pokorným přiznání chyb.

Kardinální otázky lidského bytí

Kardinální (zásadní) otázky lidského bytí se váží ke třem rovinám lidského bytí: k rovině pozemské, k rovině astrální a k rovině principiálně duchovní (celostní). Jsou to:

1. Pozemská (fyzicko-psychická) rovina – otázka: CO? Je kladena ve smyslu „Co mám dělat„? V rovině krajního materailisty se sbíhá v čistém ego zájmu otázky osobního prospěchu: KDO, CO a ZA Kolik? To reprezentuje zejména otázku tělesnou, hmotnou.

2. Astrální rovina – otázka: JAK? Je kladena zejména ve smyslu „způsobů„. Např. Jak to udělat lépe? Jak to zlepšit? Jak více cítit a prožívat? Je to otázka z úrovně lidské duše. Týká se pociťování života.

3. Duchovně principiální rovina (celostní). Otázka: PROČ? Je kladena v člověku v úrovni „principu“ (základu jeho bytí) a jeho smysluplnosti. Může mít podobu: Proč tu jsem? Proč se mi to děje? Proč nemohu? Míří do úrovně lidského ducha a také duchovního rozměru bytí. Týká se tedy samotné esence a středu, smyslu života, který vyzařujeme, srdce.

Všechny tři otázky se v lidském životě vzájemně provazují a vytváří jediný celek, život člověka. Vztahují se k vertikální i horizontální ose života a pozemské inkarnace. Má-li tato „vše“ mít smysl (úroveň ducha – princip), je třeba hledat způsob zlepšování a radostnějšího prožívání (duše) a konkrétního zakořenění  v činnosti zde (co zde dělám, čím se zde zabývám).

Pozn. více k rozvinutí těchto zásadních témat lidského života a jejich smyslu v rámci terapií a jistého mostu mezi minulostí a budoucností bude rozvinutou na přednášce „Hlubinné inspirační terapie a progrese“ v sobotu 16. 2. 2019 na pražském festivalu Miluj svůj život, od 17.00 hod, učebna D (Modrá škola – kousek od stanice metra Praha-Háje).

Jste srdečně zváni.

dav

Hlubinné terapie regrese a progrese

V dnešním článku budu vycházet z pohledu na Hlubinnou regresní terapii (HAP) Andreje Dragomireckého a z možností hlubinné inspirační (duchovní) terapie zvané volně dle pojmu lidského ducha Pneumatotherapie.

Na obr 1. je volně kresbou zachyceno schéma REGRESNĚ PROGRESNÍHO MOSTU.

Člověk se v pozemském světě většinou vnímá tak, že to, co právě prožívá, je pro něj přítomné, je jeho přítomností. Pokud se z tohoto stavu vnitřně pootočí zpět, pak zachycuje minulé – a to buď mentálně ve vzpomínkách, nebo na úrovni svého ducha hlubinným vybavováním si prožitého a sestupem v něj.

První procesem z přítomného je tedy jistý sestup v minulé. To člověku slouží k vybavení si klíčových situací, kdy se dostal do potíží a stavu zúženého vědomí (např. šokem z bolesti či strachu). S terapeutem pak takové, zatím nepřehledné zastřené období zvědomuje. Uvolňuje v něm uvězněné emoční stavy a získává i jistou logiku předcházejícího a následujícího.

Na základě této vnitřní práce se mu již nemusí „minulé“ tlačit osudově do současnosti a budoucnosti, přestává mu být omezením, kletbou, zátěží. V mém obrázku jej tedy tato práce vybavování minulého zdvihá v přítomnosti nahoru směrem do budoucího tak, že sklízí jistou významnou odměnu a základ pro budoucí. Uvolňuje se mu potenciál k tomu, aby mohl být spokojenější, kreativnější jak sám za sebe, tak ve vztazích atd. Minulé se mu tak netlačí přes přítomnost do budoucího jako neblahý stín.

Pokud vezmeme druhý příklad, že člověk si minulé nehodlá uvědomit, uvolnit a bloky rozpustit, pak toto tvoří jakýsi brzdící proces vůči jeho potenciálu a znesnadňujeme mu svobodou volbu. Je to z toh důvodu, že je silně minulým (nedořešeným) podmiňován. Doslova pak nevidí dál přes své stíny.

Právě tak můžeme říci, že pokud člověk sám nejeví v přítomném čase aktivitu směrem k přicházejícímu budoucímu, bude víceméně vláčen předpřipravenou jím dráhou (pozn. dopředu vykolíkovaná dráha projektu lidského ducha k získání cenných a potřebných zkušeností) a bude sledovat jen jisté příchozí dění, aniž si uvědomí, že na něm může v jakémkoliv okamžiku začít kreativně pracovat. Stává se divákem svého osudu.

Pokud bychom vzali příklad člověka, který na sobě v minulosti již silně zapracoval ve zpracování minulých bloků a zátěží (engramů), tak se jeví, že minulé je pro něj naopak opěrným bodem ponaučení z chyb a ztrát, na kterých ale nelpí a není jim svazován. Vyrostl na zkouškách, které již nemusí opakovat.

Může se tedy více věnovat inspiračně progresnímu procesu inspirací na všech úrovních. Postupně může realizovat stále více svobodu volby a podpory takových projektů a činů, které vedou k rozvoji, spolupráci a radosti, k vnitřnímu ucelení.

Obr. 2 zachycuje několik úrovní, ve kterých může být člověk ukotven – v zakořenění zemském, v astrální cítivosti duše a konečně v poli principů lidského ducha.

V nákresu je zachyceno především vertikální zakotvení člověka. To se děje na tzv. nebesko-pozemské ose, kolem které také sestupuje nebeská prána a vzestupuje zemská prána. Člověk je se zemitostí spojen podobně jako strom s půdou svými kořeny. Prána pak prochází čakrami a meridány v obou směrech.

Další charakteristika je uvnitř celkové „bubliny“ členěna na úroveň pozemskou, astrální a duchovně nebesky sjednocenou.

1) První je náš pozemský hmotný svět a fyzicko-psychický stav prožívání života člověkem. Jde o život v dualitě, často v podobě jeden kontra druhý. V něm se realizují především myšlenky a činy. Řadu procesů pak děláme jakoby automaticky podle převzatých návyků a sklonů.

2) Astrální (hvězdný) svět. Do něj se dostáváme především během stavů snění, ale i během denních prožitků, kdy se lidská duše zaobírá silnými podněty, zejména v emočním a citovém smyslu. Jedna stránka je samozřejmě to, jak moc vědomě do těchto oblastí a stavů vstupujeme, jiná je ale samotné členění řady astrálních světů a způsoby, jak se s nimi seznámit (např. astrální let, exterioriace). Astrální úroveň v sobě nese silné impulsy citové inspirace a inovace, máme v ní pocity sebeproměny nadosah. To ovšem může být šálivé, pokud se snažíme věci prožívané v úrovni astrálního těla (duše) a éterného těla (duše) ukotvit v pozemském světě s jinou strukturou dění. Stav astrální je také dualitní, a k tomu energetickou pránický. Je v neustálých vztažných vazbách a lze v něm být i uvězněn na svých příklonech a ulpěních, připoutanostech.

3) Třetí úrovní je nebeský sjednocený svět, Království nebeské, stav sjednocení za dualitou. V něm vládne nevydělování, naopak je v něm společné podílenení se na Celku. Vládne zde hlubinná inspirace nebeského Ducha a pole Principů. Vše je tedy konáno v poznání a z poznání principu Lásky, Moudrosti, Štědrosti, Dobra, Pravdy ad. Vstoupení v tento stav lze realizovat postupně již během pozemského života. Pokud k tomu dochází, člověk není odtržen do jakéhosi „nebe“, ale naopak se stává celistvým člověkem „všudezdejším“ ve spolupráci a završení složek ducha, duše, psychiky a tělesna.

S výše zmíněnými úrovněmi by se také dalo hovořit o základních otázkách pro každou z nich:

1) Úroveň ducha a Království Božího – Z jakého principu? Z principu Lásky, z principu Moudrosti, z principu Dobra, z principu Pravdy. Kardinální otázkou je otázka smyslu: PROČ?

2) Úroveň astrální, úroveň duše – otázkou je co zlepšit, jak se lépe cítit, co proměnit. Kardinální otázka zní: JAK?

3) Úroveň pozemská, stav ega a osobnosti – otázkou je co a jak činit nebo získat. A jak se ukotvit. Zásadní otázka má podobu: CO?

Vědomí a duch

V moderní psychologických vědách a řadě dalších oborů snad neexistuje termín, který by byl silnějším odrazovým můstkem k vnitřnímu světu člověka.

A přece jde o termín abstraktní, a sám o sobě velmi neurčitý. Zatímco dříve se situovalo „vědomí“ do člověka, dnes se při prolínání s některými spirituálně orientovanými přístupy hovoří o tom, že „vše je vědomí“ – a nabourávají se tak další funkce jako je smyslové vnímání jedince, jeho paměť, vitalita atd., neboť ani on sám údajně neexistuje, je „jen Vědomí“.

V běžném náhledu psychologickém je vědomí běžným, normálním stavem bdělosti. Je jakousi funkcí pozornosti a uvědomování si, která umožňuje rychle přejít k myšlení, prožívání, konání. Jde tedy o stav bdělosti a pozornosti, neboli vigilitu – ve které jde o schopnost rychle reagovat na podněty vnitřní i vnější.

Ve filozofie se hovoří občas poněkud abstraktně o duševnu, duši, psychice či mysli. Mě zde ale zajímá, co je vědomí zač, kde se vzalo a jak se dá jeho činnost ukázat.

Pojem vědomí neznaly v našem smyslu ani starověké, ani středověké národy a kultury. Souvisí až s novověkem a nacházíme jej např. u francouzského filosofa René Descarta v poloze – „Myslím, tedy jsem“. Pokud uděláme obří skok k moderní analytické psychologii, pak ta rozlišuje vědomí na:

1. vědomí vztažené k vlastní osobě (subjektu), tedy v podobě: „Být si vědom sebe sama“.

2. věděním o obsazích vědomí, tedy vědomí předmětné.

V rámci teorie a praxe „vědomí“ se rozlišují stupně jeho jasnosti a šíře jeho zaměření. Můžeme hovořit o stavu zúženého vědomí (následkem šoku a traumatizace), stavu rozšířeného vědomí, máme zde tedy také možnou řadu kvalitativních poruch vědomí a také kvantitativních poruch vědomí (např. bdělosti).

Základní obrys získává pojem vědomí kontrastním vztahem k tzv. nevědomí v rámci Freudovy psychoanalýzy. Později u jeho žáka a zakladatele analytické psychologie C. G. Junga pak: „Vědomí je funkcí nebo činností, která se stará o vztah psychických obshů k já“. Jde tedy o jáské vědomí.

Od něj je již jen krůček k tomu, aby ve spojení s náhledy v oblasti ezoteriky a spirituality, kde se hovoří o překání dualistických modelů (např. ve filozofii a praxi advaity) přešlo k tomu, že „vše je vědomí„, tedy aby se naopak vše-vědomí samo abstraktně zbožštilo, a vše konkrétně vztahové relativizovalo nebo smazávalo.

Ve starověkých kulturách se naopak vycházelo z náhledu na celistvost vesmíru, celistvost světa, celistvost člověka a na jejich vzájemné vztahy. Spojujícími prvkem byly buď živly (u starověkých řeckých filosofů), tedy my bychom mohli říci „stavební kameny vše-přírody“, anebo zaměření na člověka, jeho duši a ducha, které jej do přesahování za jeho tělesné ohraničení dovádějí.

Model tělo (soma) kontra duše (psýché) je povýtce řecký, i když jeho obrysy se dají sledovat až do starověkého Egypta. Model tělesné (které v sobě zahrnuje i psychické!), oživené duchem je naopak biblicko hebrejským přístupem.

Jaké vztahy může tedy mít vědomí k úrovni ducha (či duše)? 

Pokud to poněkud zjednodušíme, dělí se tu náhled na materialistický a duchovědný (ideový). Velmi záleží na tom, jakou roli přisuzujeme lidskému mozku na jedné straně, a uvědomovacím schopnostem ducha (duše) na straně druhé. Pokud vyloučíme vše „duchovní“, pak je tu jako hlavní hybatel „vědomí“ viděn mozek ve spojení s dalšími orgány. U řady jevů v oblasti psychiky nám ale horizont zcela zmizí (např. u schizofrenie a projevů vícečetné vnitřní osobnosti).

Pokud přijmeme, že existuje také duchovní vědomí, že je tu úroveň ducha, ze které a ve které se člověk uvědomuje, získáme naopak most k duchovnímu světu a obzoru uvnitř i do šíře, včetně poznávání nehmotných bytostí a principů.

V rámci Hlubinné abreaktivní psychologie se obě pojetí prolínají. Máme zde k dispozici velmi exaktní schéma lidské psychiky (viz Andrej Dragomirecký, Psychoterapie I., obr. 2, str 18), kde je vědomí C vztahováno k dalším funkcím jedincovy psychiky, jako jsou procesor P, filtr F a vitalita V, ale především k trvalé paměti M. Ovšem paměť, jak se na mnoha příkladech ukazuje, značně přesahuje pouhou paměť mozku, protože řada našich obtíží a traumat leží ve vzdálené minulosti, v minulých inkarancích, a při terapii se nám stává přístupnou. Kdo ji zpřístupňuje? Lidský duch. Je tedy i trvalá paměť z jedné strany zprostředkována mozkem, z druhé strany je tu její obrovská „databáze“ událostí za horizontem jediného života, tedy paměť přístupná lidskému duchu.

Pokud bychom chtěli krátce shrnout, pak jedinec v našem pohledu je tvorem materiálním, ale také duchem obdařeným. Vědomí není nějaká „věc o sobě“, ale především se vztahuje k člověku, k jeho já, jeho existenci – a to ať už fyzicky inkarnované, tak i od tělesna odpoutané. Uvědomování se v tělesnu upozorňuje na fyzické tělo, uvědomování se v duchovním smyslu upozorňuje na samotnou úroveň duše a ducha, které telesnost přesahují.

(pokračování příště)

Tři síly – Ahrimanská, Luciferská a Kristova

Dovolím si zde volně navázat na pojetí Rudolfa Steiner o třech silách, které se projevují v našem světě a nás samých. Respektive jde o dvě síly a jeden možný působící impuls. A zkusím to prakticky.

Ve světě i v člověku jsou dvě mocná hnutí, která jej vedou a někdy i strhávají. První jej jakoby vtlačuje do zemitého světa se vším příjemným, ale také nepříjemným. Materializuje jej. Pokud ale vede do krajních poloh, člověk je strhává do pouhé animality, hmotařství, do používaného a hromadícího snažení. Je to síla ahrimanská, v biblickém pojetí označena jako satanská.

Je přirozené, že část lidí, kteří tuto surovou a poněkud poživačně omezenou podobu života nepřijalo, obrací se postupně k jevům psychickým a duchovním. A zde se jich zmocňuje druhá velká síla, mocnost, luciferská, světlonošská. Tak před nimi a pro ně kouzlí své přeludné (např. někdy ezoterické) astrální výhledy a světy. Je jí velmi po vůli, pokud si na základě toho lidé začnou namlouvat, že jsou sami tvůrci a bohy (či božstvy). Její doménou je jisté až psychedelické opojení, které se ale reálně na žádných ctnostech nezakládá, nesnáší ctnosti jako pokora, srdečnost, upřímnost, pravdivost. Je přeci vedeno zápalem pro to nejfantastičtější, žárlivým dobývání všehomíra a neuvěřitelně zbytňelou pýchou.

Třetí silou, či spíše impulsem, je zváno kristovství, či spíše přítomnost Krista v srdci. Je to vlastně naznačení cesty vědomého bdělého bytí ve svém srdci, ve svém středu, v úrovni duchovní. Tím i pozvání Kristovského impulsu, který sjednává rovnováhu a vyzařuje skutečný význam stavu Lásky, Pravdy, Moudrosti – ve shodě s Jediným, s Bohem. Podstatným momentem zde není jen nějaká teologie, ale to, že se dostáváme my sami k Principům Nejvyšším, a jsme ochotni je postupně uvádět v život zde, i kdekoliv jinde.

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)