Terapie HAP

Regresní terapie dle Andreje Dragomireckého

Oficiální stránky pro HAP:      Hlubinná abreaktivní psychoterapie

 

Jak a s čím pomáhám:

Odstraňují psychosomatické obtíže a traumata vzhledem k jejich příčině (bez použití hypnózy). Terapie jsou založeny na metodě vybavování si a zvědomování příčin traumat, bolestivých psychických stavů a fyzických obtíží tak, abychom nalezli jejich prvotní příčinu traumatu v minulosti (engram) a tuto příčinu pročistili (abreakce).

Cílem je nejen trvalé odeznění bolestivých příznaků a traumatických stavů, ale také určité sebe zvědomění toho, proč k danému traumatu či nemoci došlo.

Klient má šanci poznat princip vzniku nežádoucích stavů a uvědomit si, že délka a intenzita trvání jeho zdravotních obtíží nebo psychických bloků závisí jen na jeho rozhodnutí, zda je ochotný si tyto potíže pod vedením terapeuta zpracovat.

Mým přáním je zdravý a sebe vědomý člověk, držící v rukou klíč k vlastnímu zdravím a radosti z prožívaného života.

Jaké traumatické události a jevy lze za pomoci H.A.P. odstranit:

onemocnění chronického charakteru:

bolesti kloubů  po úrazu i chronické (bez trvalého poškození tkání), vysoký krevní tlak, chronická plicní onemocnění, bolesti po pásovém oparu a další

onemocnění s alergickým podkladem:

ekzémy, astma, alergie potravinové, pylové i kontaktní

onemocnění s opakujícím se charakterem:

opakující se záněty i jiné akutní formy onemocnění, opary, migrény a další

poruchy příjmu potravy:

bulimie, mentální anorexie, nadváha

dočasné poruchy funkce smyslových orgánů

stavy strachu a fobie

depresivní stavy, úzkosti a nerozhodnosti

závislosti na drogách,  alkoholu, nikotinu a dalších

psychické choroby (např. schizofrenie, poruchy osobnosti ad.)

dlouhodobé konfliktní stavy v partnerských a rodinných vazbách ad.

Léčit se samozřejmě dají jen „vratné změny“, nikoli „nevratná ztráta končetiny“ následkem úrazu. To ale neznamená, že i v takovém případě nemá zvědomění důvodů,  proč k události došlo, svoji ozdravnou hodnotu pro naši psychiku a duši. Zvědomění situace a kontextu, které vedly k traumatu a bloku, má po odeznění nepříjemných stavů, které se s traumatem pojí, velký etický a rozvíjející vliv na duši člověka, který událost prožil.

Na čem je H. A. P. (neboli regresní psychoterapie) založena?

Hlubinná abreaktivní psychoterapie je formou regresní terapie, která používá princip vybavení si, zpřítomnění (zvědomění) a odreagování traumatické události v minulosti. Daná „nechtěná událost“ mohla vést k určité psychosomatické poruše či výchylce, k určitému druhu poranění či poškození. Výsledkem je zažívání bolestivých či tíživých psychických nebo somatických stavů. Odreagování takových traumatizujících stavů a prožitků pak po jejich zvědomění ukazuje na celý kontext příčiny, následku a na důvod (např. zúžení pole pozornosti a vnímavosti v dané chvíli následkem  prožívané bolestivosti celé události) a na to proč k dané události vůbec došlo.

Tak se z dané terapie stává opravdu to, k čemu by měla být nápomocna: léčba těla, psychiky a duše na principu poznání a pochopení příčiny a následku. Sami dokážeme (za laskavé pomoci terapeuta) „nechat odeznít, emočně vyčistit, vyléčit“ svá traumata a psychosomatický stav, který má svoji příčinu v minulosti. A to díky schopnosti naší duše, která dokáže vidět a prožívat dřívější událost v kontextu vybavení „tady a teď“.

Připomeňme si, že staré přísloví „lékař léčí, příroda uzdravuje“ se dá právě tak vztáhnout na samotný základ života a životní síly, na vědomou duši člověka. Kdo by neznal stav, kdy nám vnitřní pohoda a radost duše „léčí“ veškeré neduhy. Zde je dobré vzpomenout, že dočasné „utlumení příznaků nemoci“ neznamená jejich trvalé vyléčení. Je častým jevem, že utlumení v jedné oblasti vyvolává podmíněné reakce v oblasti jiné a ocitáme se tak často v kruhu, po aplikaci jednoho léku, který nám nepomohl a vyvolal určitou reakci, je nám doporučen lék jiný atd. (často bez výsledného uzdravení). Naši předkové byli více zdrávi právě proto, že jejich duše čerpala a byla v kontaktu s přírodou nejen zevně, ale i vnitřně (pokus o soulad s přírodním a přirozeným) a nacházeli tak „zdraví ve své duši“, nikoli s očekáváním od „záplavy drahých léků“.

Duše (jakožto věčný „dech“ síly a smyslu života, pozorovatel a cestovatel) nezná časoprostorové omezení na pohyblivý sled událostí minulosti v budoucnost, není definitivně a podmíněně odkázána na psychiku a organismus. Je smutnou a zarážející skutečností, kolik z nás si nechalo společenskými návyky a omezujícími teoriemi „zatemnit výhled na schopnosti své duše“, dopít do dna onen nápojem z Řeky zapomnění Léthé, jak na to nahlíželi např. staří Řekové.

Jedním z úkolů H.A. P. terapie by mělo být ukázat klientovi praktickým léčebným způsobem, že klíče k vlastnímu zdraví a štěstí má nadosah a že je měl a má vždy u sebe, ve své vše vnímavé duši.

 Vysvětlení pojmů H. A. P.:

– „hlubinná“ jdoucí pod povrch, k samé podstatě a příčině problému, –

– „abreaktivní“ pomáhající „odreagovat“ a odeznít nepříjemné traumatické stavy a pocity

– „psychoterapie„, což v přeneseném slova smyslu značí „léčba na úrovni duše“, bez použití pomocných prostředků, léků a bylin atd. (viz vysvětlení v knize: Dalimily Valdové Regresní terapie, příklady z praxe /nakl. Stratos, Praha 2011/.

Tato metoda není založena na práci s hypnózou, ani nepoužívá žádná „esoterická“ klišé či domněnky. Po teoretické stránce vychází z metodiky, která je zpracována v psychoterapeutických knihách Andreje Dragomireckého (např. Psychoterapie I., II, vydalo nakladatelství Stratos, Praha, dále viz odkazy na odbornou literaturu). Ač je důležité pochopit principy této terapeutické metody, důležitý je především výsledek a tím je celistvý netraumatizovaný a sebe-vědomý člověk. Nejde nám o pouhé hraní si s teoriemi a doporučování léčby, ale o praxi léčení a vyléčení, která je založena na principu toho, že člověk je výslednicí tří složek: organismu, psychiky a duše.

Největší slabinou materialistických pojetí psychoterapeutické léčby je právě to, že omezuje centrum veškerého dění na oblast psychiky, kterou navíc mylně zužuje na pouhé interakce mezi organismem a psychikou.

Odpradávna  je tu přítomna ještě relativně samostatně působící složka duše, která je samou živou podstatou uskutečňování smyslu života, a která si volí okruh zkušeností, které ke svému rozvoji potřebuje. Traumata, choroby a nezdravé tendence jsou pak projevem situací v minulosti, kdy došlo ke stavům zúženého vědomí následkem bolesti či šoku. V takových situacích dochází k tomu, že se naruší celistvé propojení duše, psychiky a těla, a dojde k nepřiměřené či chybně vyhodnocené reakci, tedy k bloku či přímo k tělesnému úrazu. V psychologii se volí odborný výraz „aberace„, který zde značí, že došlo k odchylce od průměrného, řekněme zde tedy od přiměřené reakce v negativním smyslu. Takto vychýlená zúžená reakce navíc  s sebou přináší dosti často i emoční blokaci a má tendenci vytvořit stav nezvědomělého traumatu, tedy nepříjemného zážitku, kterému se máme tendenci buď vyhýbat. nebo ho ponechávat nezvědomělý v hloubce své duše.

Výraz „abreakce“ v hlubinné psychoterapii pak značí to, že je taková „traumatická situace“ vytažena na světlo, tedy plně uvědoměna a tímto širším celistvým pochopením, proč k ní došlo a jak působila je na poli vědomé duše, i „odčiněna“ neboli rozpoznána v okruhu příčina – následek. Poté, pokud je opravdu důkladně (několikrát) zvědoměna klientem pod vedením terapeuta, dochází jednak k vymizení emočních reakcí, jednak se z původně traumatizující události stává již jen obyčejný zážitek  v řetězci životních prožitků. Není ani přijímán, ani odmítán, nabízí spíše ponaučení a přispívá k naší vlastní vnitřní evoluci a zrání.

V H.A.P. (regresní psychoterapii) nám nejde o to přít se o nějaké pojetí duše a psychiky, ale především o stav uzdravení a sebe uvědomování věcí v řetězci příčiny a následku. Pokud naplno zvědomíme příčinu traumatu a zasadíme ji do kontextu, nebude  nadále působit na úrovni psycho- somatického bloku a vyvolávat zatěžující nechtěné reakce. Je to totéž, jako když do potemnělé místnosti pustíme zářivé světlo. Vše se projasní a „vyjasní“.

Na okraj zde připomeňme, že terapeut je především „průvodcem“ klienta, nikoli nějakým nadřazeným orgánem, ale spíše naslouchajícím a případně usměrňujícím a orientujícím spolupracovníkem k uzdravení. Je tu od toho, aby klienta provázel, případně orientoval, především mu však naslouchal (terapeutům H.A.P. se také říká „auditoři“, neboť jejich úlohou je především plně vědomě naslouchat a zapisovat co si klient při průchodu traumatickou událostí v duši vybavuje).

Připomeňme zde, že původně v Starověkém Řecku slovo „psychoterapeut“ značilo spojení „psyché“ (duše či přímo životní síla se vztahem k životu samému) a „therapón“ (doslav služebník či průvodce a opatrovník duše. Sloveso „therapón“ znamená sloužit a pečovat o někoho, v přeneseném významu i léčit někoho). Stručně řečeno, psychoterapeut by i dnes měl být především někdo, kdo se stará, pečuje a provází duši druhého, tedy „průvodce duše“. Je velmi zarážející, že materialisticky orientovaná psychoterapie tento fakt silně podceňuje, stále hovoří o reakcích psychiky a těla, ač nemůže nijak spolehlivě dokázat velkou řadu motivů ve vztahu vědomí-nevědomí, není schopna lokalizovat veškerou „psychickou činnost“ do mozku člověka. Důvod je jednoduchý. Jak se již prokázalo na příkladech hraničních psychických stavů přechodu mezi „životem a smrtí“, může „vědomí pacienta“ vnímat místo, kde leží jeho tělo (např. místo operace) a co s ním lékaři dělají naprosto nezúčastněně a nepodmíněně, a to i v případě, že přístroje vykazují ukončení životních funkcí. Na základě ukončení činnosti „v těle“ se pak lékař domnívá, že i „psychika odumřela“. A protože materialistické pojetí nezná dalšího nositele života, je člověk z hlediska lékařského mrtev. Stává se, že se duše takového člověka z cesty na „onen svět“ vrátí a vypráví příbuzným i lékařům o tom, co vnímala, zažívala a viděla. Problém je tu jediný: málokdo tomu věří, protože „oni“ podobnou zkušenost nemají a ani její váhu nepřipouštějí. Tak se ocitá zmíněný „cestovatel duše“ vlastně vyděděncem a raději většinou rychle přehodnotí, co viděl a zažíval, aby „nebyl za blázna“. Klišé a společenské návyky mu pak brání, aby svobodně uchopil to, co z jeho náhledu na vlastní podstatu života a životní cesty plyne.

 

Příklady z praxe HAP

 

Hlubinná abreaktivní psychoterapie (HAP) používá jako základní nástroj „schopnost duše nalézt v naší minulosti příčinu problémů a traumat“, která nám v současném životě brání žít naplno a trápí nás, způsobuje bolest. To mohou být problémy na úrovni našeho organismu (těla), dále pak naší psychiky a emočních reakcí. Nakonec i „karmické zátěže“ naší duše z minulosti. Často je třeba si také zvědomit tzv. „postuláty„, neboli námi kdysi přijatá „prohlášení“, podle kterých se nevědomky řídíme.

Například: „Nestojím za nic a nedaří se mi!„; „Nemohu nic změnit!„;, „Jsem ošklivá a nikdo mě nechce!„; „Nemám nárok na své vlastní štěstí!“ atd. Takovéto postuláty se dají „zvědomit“ po stránce toho, kdy je naše duše přijala a rozpustit jejich další působení.

Další kapitolou jsou naše „smlouvydohody a sliby“ z minulosti, z nichž se také mohou stát pro nás „engramy“ (záznamy událostí bolestné povahy).

Například: kdysi jsem v rozhořčení přísahal, že skládám „slib chudoby navěky“ – a dosud jsem tento slib nezvědomil a nezrušil. Nemohu se tedy divit, že má duše podle něj skrytě jedná a já jsem pořád chudý a nedaří se mi zbohatnout. Dalším příkladem mohou být dohody a smlouvy s „negativními entitami“, kde je důležité veškeré takové sliby, dohody a smlouvy z minulosti vědomě uvolnit, zrušit. Jinak jsme vystaveni jednání a tlaku z takového podprahového vlivu.

Podobně lidé, kteří se buď z neuváženosti, vychytralosti či „hlouposti“ zapletli s působením černé magie apod. jevů, mohou ještě po mnoho svých inkarnací být s těmito jevy konfrontováni – ať už přímo nebo nepřímo. Sem patří veškerá prokletí druhého, uřknutí, tajná manipulace se životem druhého, intriky a pomluvy. I takovéto naše „prohřešky“ je dobré si uvědomit, uvolnit se z jejich vlivu. Tak se dá volněji vykročit k osvobozujícímu očištění a odpuštění.

Ve všech těchto věcech vám může dobrý regresní psychoterapeut (alias auditor) pomoci.

Krátké příklady z praxe HAP:

Astma – vyléčit klienta trpícího astmatem a astmatickými záchvaty bývá velmi často spojeno s jeho zážitkem, kdy se v určité situaci (v tomto nebo v minulých vtěleních) DUSIL A NEMOHL SE NADECHNOUT. Například z naší praxe – situace, kdy je v zabarikádovaném hořícím domě a dusí se; kdy je na bojišti v záplavě kouře a dýmu a ztrácí vědomí; kdy následkem náhlého pádu do vody a zranění se nebyl stavu nadechnout a byl v šoku; kdy byl v dávných časech upálen a dusil se v oblacích dýmu atd.

Z hlediska terapie je třeba nalézt primární engram (prvotní spouštěcí záznam o takové situaci „bolesti“).

Ekzémy a vyrážky – také zde je postup stejný jako v předchozím případě. Důvod výskytu ekzému a vyrážky může být např. styk s chemicky závadnou či jedovatou látkou v nedávné, nebo dávné minulosti – a následný úlek a obava (tedy stavy zúženého vědomí). Také zde se může jednat o situace např. chemického útoku a zásahu na bojišti; dále pak to, že byl dotyčný v daném životě někým otráven, či mu byla podána „zkažená voda“ atd.

Poruchy řečového projevu, zadrhávání, bázlivost při slovním projevu – také zde postupujeme stejně k nalezení primární příčiny takových jevů. Navíc bývají často spojeny s tzv. vtištěnými postuláty. Například: někdo je v dětství drsně emočně okřiknut staršími (rodiče, učitel, cizí člověk) s tím, že má „hnusný hlas“; nebo že se neumí normálně projevit; nebo že se vyjadřuje „divně“; „namísto zpívání prý jen kokrhá“ apod. Veškeré takové postuláty, pokud dotyčnému způsobily na chvíli „šok“ či „psychický zásah“ se mohou do budoucna stát příčinou přijatého vnitřního postoje, který jaksi „podvědomě“ nutí dotyčného vyhýbat se hlasitějšímu projevu, stahovat se do sebe, nebo když se chce něco naléhavě sdělit, tak zadrhává, koktá atd. I zde pomůže nalézt situaci prvotní píčiny a daný postulát zvědomit a „odblokovat“ (emočně). Pak se stav sám upraví zpět do původní rovnováhy.

Těžké zdravotní problémy a nemoci, např. rakovina – zde může být příčina v různých věcech. Typické ale bývá, že „rakovina“ v podobě pouzder či ohnisek vzniká na principu „uzavření se výzvám na změnu životních postojů“. Často postihuje ty, kteří se snaží ve svém životě hodně druhým dávat, ale vlastně tak kryjí vlastní nechuť se živelně a spontánně projevovat. Narušují kontakt s vlastní životní silou a chutí žít za sebe. Takové postoje „pasivity“ mohou ležet v tomto, ale i v předešlých životech dotyčného. Dalším rysem bývá, že se dotyčný „hodně bojí“, a své strachy si téměř pěstuje. Psychika jej sice před takovými postoji včas varuje, ale na to nebývá aktivně reagováno a často dochází k tomu, že až projev zhoubné nemoci je dostatečně silnou „výzvou“ něco na svém přístupu k vlastní životní síle změnit. Z hlediska regresní psychoterapie je zde často třeba spojit několik postupů: jednak zpracovat primární engram, dále se podívat na „ohniska“ nemoci i z hlediska funkce jednotlivých čaker a imunity, a také navrhnout metody, jak vnitřně „prosvětlovat“ a čistit zasažená místa. To vše zároveň se změnou postoje k vlastní životní síle a chuti nad nemocí zvítězit a změnit postoje vede k úspěšnému léčení a vyléčení. Úspěšnost vyléčení může být opravdu velká. Navíc metody „vnitřního prosvětlení“ jsou jiným úhlem léčení typu „ozařování“ zevně. Záleží velmi na přístupu klienta k situaci, a otevření se vlastnímu projevu, na které dříve nebyl zvyklý.

Psychické a emoční problémy (deprese, fóbie, schizofrenie ad.) – lidé často tyto „psychické projevy“ považují za komplikovanější, než skutečně jsou. I zde platí, že primárně jde o „výzvy ke změně postoje“ a odhalení chybného návyku z minulosti.

Deprese – je doslova „stáhnutí se do sebe“, uzavření se. Dlouhodobě bývá obtížné setrvávat v takovém „uzavřeném postoji ke světu“. Jsme v zásadě otevřenými systémy, a každé trvalejší uzavření pak může přerůst v „zablokování“. I zde je tedy třeba najít nejen sekundární, depresi podporující jevy, ale primární engram v minulosti.

Fóbie a strachové reakce – to samé se týká i fóbií, které mají ale jiné důvody. Veškeré (zdánlivě bezdůvodně se objevující) strachy ze situací, lidí a míst mají zcela jasný důvod v naší „minulosti“, a to především v minulých životech. Příkladem jsou: strach z vodních ploch, řek (dotyčný mohl kdysi utonout či být někým utopen); strach z lidí, davu (dotyčný mohl být před davem lidí kdysi zesměšněn, vysvlečen do naha, zbit či upálen – to všechno jsou důvody ke vzniku fóbického engramu).

Schizoferenie – poněkud odlišné příčiny mívají stavy „schizofrenie“. O schizofrenii se z lékařského hlediska hovoří jako o „rozštěpení mysli“, neboli výskytu zvláštních neobvyklých (odchylných) reakcí ve vnímání, jednání a myšlení dotyčného. Často se to svádí na jakýsi mechanismus bludů, vizí a chorobných představ v mysli dotyčného. Bohužel tento náhled se prokázat „zevnitř“ nedá, jen je zevně pozorován a psychiatrickými prostředky případně tlumen (psychofarmaka). Většina „schizofrenních projevů“ má totiž příčinu v působení dalších entit (duší lidí, kteří po fyzické smrti neodešli do mezistavu před dalším vtělením). Dotyčný si neuvědomuje, že ony „hlasy a projevy“, které u sebe vnímá, nejsou „jeho“ a neumí jejich působení sám zastavit. Navíc je psychology a psychiatry pouze „uklidňován“, ať si takových vlastních bludů nevšímá. To je ale postoj ignorování, nikoli nalezení příčiny. Z pozice regresního psychoterapie je třeba naopak dotyčného uklidnit a vhodně mu sdělit, že mu můžeme pomoci. Pak je třeba navázat s těmito „nešťastníky-dušemi“ u dotyčného rozhovor (to je lépe udělat spolu s terapeutem, sám by si s tím dotyčný nemusel poradit) a pak odvést tyto duše kam patří – do Světla. Pak už není důvodu, aby dotyčného stavy schizofrenie pronásledovaly. Je ale třeba zdůraznit, že i on by si měl položit otázku po tom, proč se u něj tyto „přivtělené duše“ zabydleli – bývá v tom výzva, zejména k ochraně vlastní imunity. Někdy si sám může skrze alkohol, drogy a další „nabourání“ ochranných obalů takovéto „duše“ k sobě přitahovat

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)